1 As 19/2010 — Nejvyšší správní soud

1 As 19/2010- 133 - text 1 As 19/2010 - 139 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Ateliér pro životní prostředí, o. s., se sídlem Ve svahu 531/1, Praha 4, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Ve svahu 531/1, Praha 4, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2007, č. j. S-MHMP-385317/2006/OOP-V-978/R-275/Pra, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2009, č. j. 10 Ca 140/2007 – 35, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2009, č. j. 10 Ca 140/2007 – 35 s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 30. 1. 2007, č. j. SMHMP385317/2006/OOP-V-978/R-275/Pra s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7.200 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. IV. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Úřad městské části Praha 6 (dále též „úřad městské části“) rozhodnutím ze dne 14. 8. 2006, č. j. MCP6/36966/2006, povolil, podle § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), pokácení v rozhodnutí specifikovaných dřevin. Učinil tak na základě žádosti hlavního města Prahy, H. K. a Pozemkového fondu České republiky (zastoupených společností Inženýring dopravních staveb a.s.), podané dne 17. 1. 2005 a doplněné dne 13. 4. 2006, a to z důvodu realizace akce „Městský okruh Myslbekova – Pelc-Tyrolka, stavba č. 0079 Špejchar – Pelc-Tyrolka“. Uvedeným rozhodnutím úřad městské části zároveň stanovil, že kácení musí být provedeno po nabytí právní moci rozhodnutí o povolení předmětné stavby, nejdříve však od 1. 10. 2006 do 31. 3. 2007, a dále vždy v době vegetačního klidu, tj. od 1. 10. do 31. 3. Dále úřad městské části podle § 9 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny uložil hlavnímu městu Praze a Pozemkovému fondu České republiky provedení náhradní výsadby na blíže vymezených pozemcích. [2] Žalovaný (dále též „magistrát“) v záhlaví specifikovaným rozhodnutím, vydaným podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) (dále jen „správní řád z roku 1967“), k odvolání žalobce změnil prvoinstanční rozhodnutí v části výroku týkající se časového vymezení kácení, a to vypuštěním slov „v době vegetačního klidu, tj.“. [3] Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) v záhlaví vymezeným rozsudkem žalobu proti uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku se mimo jiné zabýval i namítanou podjatostí pracovníků správních orgánů obou stupňů spočívající v tom, že hlavní město Praha bylo žadatelem o povolení kácení dřevin a jeho úředníci, resp. závislí úředníci úřadu městské části, o této žádosti rozhodovali. Soud v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu představovanou rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č. j. 2 As 21/2004 – 67, č. 503/2005 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na stránkách www.nssoud.cz). [4] Rozsudek městského soudu napadl kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“). První senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžné poradě o věci k právnímu názoru, který byl odlišný od právního názoru vysloveného ve výše zmíněném rozsudku č. j. 2 As 21/2004 – 67, a tak usnesením ze dne 21. 4. 2010, č. j. 1 As 19/2010 – 95, rozhodl o postoupení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu s následující otázkou: „Rozhoduje-li orgán územního samosprávného celku, v němž jsou zařazeni jeho zaměstnanci, jako správní orgán o věci v řízení, jehož účastníkem je tento územní samosprávný celek mající zájem na výsledku řízení, lze vyloučit pochybnosti o nepodjatosti těchto zaměstnanců pro poměr k věci vylučující je ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohli výsledek řízení ovlivnit ve smyslu § 9 odst. 1 správního řádu (zákona č. 71/1967 Sb.).“ [5] Rozšířený senát zodpověděl tuto otázku a rozhodl o vrácení věci k projednání a rozhodnutí prvnímu senátu usnesením ze dne 27. 11. 2012, č. j. 1 As 19/2010 – 106. [6] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že obdobnou právní otázku za skutkově srovnatelných okolností řešil žalovaný a městský soud i ve dvou dalších věcech, o nichž jsou před Nejvyšším správním soudem vedena řízení pod sp. zn. 1 As 89/2010 a sp. zn. 1 As 68/2012. Nejvyšší správní soud nicméně nepovažoval za vhodné spojovat tyto věci ke společnému projednání, neboť ve věcech sp. zn. 1 As 89/2010 a sp. zn. 1 As 68/2012 vydal žalovaný napadená správní rozhodnutí v řízeních vedených již podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád z roku 2004“). II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu [7] Městský soud se předně zabýval žalobní námitkou, podle níž mělo být před vydáním napadeného rozhodnutí o povolení kácení dřevin zpracováno stanovisko EIA [procesem podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákona o posuzování vlivů na životní prostředí“)], což se nestalo. Dle městského soudu nelze ze zákona o ochraně přírody a krajiny dovodit, že by podmínkou vydání rozhodnutí podle § 8 odst. 1 tohoto zákona bylo vydání stanoviska EIA. Podle soudu si žalobce této skutečnosti byl vědom, a tak se de facto dovolával nutnosti vydání stanoviska EIA ještě před zahájením předmětného řízení o povolení ke kácení dřevin, a to v řízení, k jehož realizaci napadené rozhodnutí směřuje, tj. v řízení o umístění dané stavby. Takovou námitku by však bylo třeba vznést v rámci řízení o umístění stavby, v řízení o povolení ke kácení dřevin již nemá místo. Žalobce navíc podal návrh na vydání rozhodnutí o umístění stavby již dne 12. 10. 2001, tj. ještě před tím, než nabyl zákon o posuzování vlivů na životní prostředí účinnosti, a tak mohla být namítána toliko absence posouzení vlivů stavby na životní prostředí podle zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí. Žalovaný se sice dle městského soudu s takovou námitkou vznesenou žalobcem ve správním řízení vypořádal „ne zcela vyčerpávajícím způsobem“, přesto byl soud názoru, že žalobou napadené rozhodnutí v tomto ohledu obstojí. [8] Rovněž s námitkou podjatosti pracovníků správních orgánů obou stupňů se dle městského soudu žalovaný vypořádal dostatečným způsobem. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 21/2004 – 67 městský soud konstatoval, že nelze akceptovat úvahu žalobce, podle níž skutečnost, že stavebníkem předmětné stavby je hlavní město Praha, bez existence dalších skutečností, jež by se vztahovaly ke konkrétním jmenovaným osobám a spočívaly v důvodné obavě z jejich ovlivňování, zakládá sama o sobě podjatost pracovníků odborů ochranu prostředí Úřadu městské části Prahy 6 a Magistrátu hl. m. Prahy. III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti a ve vyjádření žalovaného [9] Stěžovatel v kasační stížnosti předně namítl, že z napadeného rozsudku není zřejmé, proč by projednávaný záměr stavby městského okruhu nebyl záměrem, který podléhá posouzení EIA. Městský soud se dle stěžovatele dopustil nesprávného právního posouzení věci, jestliže dospěl k závěru, že povolení ke kácení dřevin není rozhodnutím nezbytným k realizaci záměru (tj. rozhodnutím majícím za podklad stanovisko EIA). Není zřejmé, proč by stanovisko EIA mělo být podkladem pro územní rozhodnutí, ale už ne pro rozhodnutí o povolení kácení dřevin. Městský soud tento svůj závěr řádně neodůvodnil a jeho rozhodnutí je v daném bodě nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. [10] Dále stěžovatel namítl, že správní rozhodnutí v obou stupních vydaly vyloučené osoby. Městský soud ve vztahu k této otázce pouze odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne č. j. 2 As 21/2004 – 67 a zopakoval floskuli o nutnosti prokazování dalších skutečností, které by spočívaly v důvodné obavě z ovlivňování. Stěžovatel přitom podle svého tvrzení uváděl konkrétní důvody prokazující oprávněnost jeho obavy z podjatého rozhodování, kterými se však městský soud nezabýval; jeho rozsudek je tak nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Právní úprava podle stěžovatele vylučuje úřední osoby z rozhodování na základě pochybností o nepodjatosti, městský soud ji však dezinterpretoval a požadoval po něm, aby namísto odůvodněných obav dokazoval ovlivňování. Úvahu, že zaměstnanci budou nestranně rozhodovat o žádosti svého zaměstnavatele, má stěžovatel za naivní. Městský soud se nezabýval ani tím, že námitka podjatosti směřovala i proti řediteli magistrátu a že tedy ani on nemohl rozhodovat o své vlastní podjatosti. [11] Stěžov