1 As 89/2010 — Nejvyšší správní soud

1 As 89/2010- 152 - text 1 As 89/2010 - 158 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Ateliér pro životní prostředí, o. s., se sídlem Ve svahu 531/1, Praha 4, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Ve svahu 531/1, Praha 4, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Obrana životního prostředí, se sídlem Pražského 28, Praha 5, zastoupené JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967/B, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2007, č. j. MHMP326608/07/OOP/V-618/R-134/Tr, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, č. j. 9 Ca 417/2007 – 49, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, č. j. 9 Ca 417/2007 – 49 s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 10. 2007, č. j. MHMP326608/07/OOP/V-618/R-134/Tr s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9.600 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. IV. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení. V. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Odbor životního prostředí Úřadu městské části Praha 7 (dále též „úřad městské části“) rozhodnutím ze dne 20. 11. 2006, povolil, podle § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), pokácení v rozhodnutí specifikovaných dřevin. Učinil tak na základě žádosti hlavního města Prahy, Dopravního podniku hlavního města Prahy a.s., Pražské teplárenské a.s. a Povodí Vltavy s.p. (zastoupených společností Inženýring dopravních staveb a.s.), podané dne 19. 4. 2006 a doplněné dne 18. 9. 2006, a to z důvodu výstavby „Městského okruhu Myslbekova – Pelc-Tyrolka, stavby č. 0079 Špejchar – Pelc-Tyrolka“. Uvedené rozhodnutí bylo žalovaným k odvolání žalobce zrušeno pro procesní vady a vráceno k dalšímu řízení. Novým rozhodnutím ze dne 14. 6. 2007 úřad městské části opětovně povolil kácení dřevin a keřových porostů na předmětných pozemcích. Odvolání žalobce a osoby zúčastněné na řízení proti tomuto rozhodnutí již bylo žalovaným zamítnuto, a to v záhlaví specifikovaným rozhodnutím ze dne 9. 10. 2007. [2] Žalobu proti uvedenému rozhodnutí zamítl městský soud v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 9. 9. 2009. V odůvodnění tohoto rozsudku se zabýval rovněž namítanou podjatostí pracovníků správních orgánů obou stupňů spočívající v tom, že hlavní město Praha bylo žadatelem o povolení kácení dřevin a jeho úředníci, resp. závislí úředníci úřadu městské části, o této žádosti rozhodovali. Soud v této souvislosti mimo jiné odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu představovanou rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č. j. 2 As 21/2004 – 67, č. 503/2005 Sb. NSS (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na stránkách www.nssoud.cz). [3] Rozsudek městského soudu napadl kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“). První senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžné poradě o věci k právnímu názoru, který byl odlišný od právního názoru vysloveného ve výše zmíněném rozsudku č. j. 2 As 21/2004 – 67, respektive od právního názoru vysloveného v rozsudku zdejšího soudu ze dne 10. 10. 2007, č. j. 2 As 29/2007 – 74, v němž NSS shledal správnou svou dosavadní judikaturu k dané právní otázce podjatosti úředních osob taktéž ve vztahu k § 14 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád z roku 2004“), přičemž z výše uvedeného rozsudku zde vycházel a odkazoval na něj [v rozsudku č. j. 2 As 21/2004 – 67 řešil NSS otázku podjatosti úředních osob ještě za působnosti zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) (dále jen „správní řád z roku 1967)]. První senát proto usnesením ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 89/2010 – 100, rozhodl o postoupení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu s následující otázkou: „Rozhoduje-li orgán územního samosprávného celku, v němž jsou zařazeni jeho zaměstnanci, jako správní orgán o věci v řízení, jehož účastníkem je tento územní samosprávný celek mající zájem na výsledku řízení, lze vyloučit pochybnosti o nepodjatosti těchto zaměstnanců pro poměr k věci vylučující je ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohli výsledek řízení ovlivnit ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu?“ [4] Rozšířený senát zodpověděl tuto otázku a rozhodl o vrácení věci k projednání a rozhodnutí prvnímu senátu usnesením ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010 – 119. [5] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že obdobnou právní otázku za skutkově srovnatelných okolností řešil žalovaný a městský soud i ve dvou dalších věcech, o nichž jsou před Nejvyšším správním soudem vedena řízení pod sp. zn. 1 As 19/2010 a sp. zn. 1 As 68/2012. Nejvyšší správní soud nicméně nepovažoval za vhodné spojovat tyto věci ke společnému projednání, neboť ve věci sp. zn. 1 As 19/2010 vydal žalovaný napadené správní rozhodnutí v řízení vedeném ještě podle správního řádu z roku 1967 a ve věci sp. zn. 1 As 68/2012 byla žaloba městským soudem posouzena odlišně oproti nynější věci. II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu [6] Městský soud se předně zabýval žalobními námitkami týkajícími se podjatostí pracovníků správních orgánů obou stupňů. Ve vztahu k námitce podjatosti pracovníků správního orgánu prvního stupně uvedl, že tato byla žalobcem poprvé vznesena až v odvolání proti rozhodnutí úřadu městské části ze dne 20. 11. 2006, a tak k ní nelze přihlížet, s ohledem na ustanovení § 14 odst. 2 věty druhé správního řádu z roku 2004. Soudu se uvedená námitka jevila účelovou, ponechanou pro případ, že se řízení nevyvíjí podle jeho představ. Ve vztahu k namítané podjatosti pracovníků žalovaného městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek č. j. 2 As 21/2004 – 67) s tím, že přiléhavě dopadá na projednávanou věc. Hlavní město Praha zde sice bylo účastníkem řízení, neboť spolu s dalšími subjekty požádalo o povolení k pokácení dřevin. Zaměstnance žalovaného však vázaly povinnosti vyplývající ze zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (povinnost jednat a rozhodovat nestranně atd.), a žalobce neuvedl v průběhu správního řízení žádné skutečnosti, jež by svědčily tomu, že pracovníci žalovaného těmto povinnostem nedostáli. K případu nuceného odchodu Ing. arch. K. soud nemohl přihlédnout, neboť se jedná o nové tvrzení, uvedené žalobcem až u ústního jednání. [7] Důvodnou neshledal městský soud ani námitku, že před vydáním napadeného rozhodnutí o povolení kácení dřevin mělo být zpracováno stanovisko EIA [procesem podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákona o posuzování vlivů na životní prostředí“)]. Dle městského soudu nelze ze zákona o ochraně přírody a krajiny dovodit, že by podmínkou vydání rozhodnutí podle § 8 odst. 1 tohoto zákona byla existence stanoviska EIA. Stanovisko EIA není zahrnuto ani v taxativním výčtu podkladů, které je podle § 8 odst. 3 vyhlášky č. 395/1992 Sb. nutno předložit k žádosti o pokácení dřevin. Navíc stanovisko EIA bude neopomenutelným podkladem v řízení o stavebním povolení městského okruhu a vykonatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla výrokem tohoto rozhodnutí odložena až do právní moci stavebního povolení. III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti a ve vyjádření žalovaného [8] Stěžovatel ve vztahu k otázce podjatosti u pracovníků správního orgánu prvního stupně namítl, že existují i takové případy podjatosti, kdy je podjatost natolik zjevná, že účastníci legitimně očekávají postup podle § 14 odst. 3 správního řádu i bez toho, že by sami museli podjatost namítat, a že v případě, kdy úředník sám svou podjatost neoznámí, mohou toto porušení § 14 odst. 3 správního řádu namítat v odvolání. Ve vtahu k odmítnutí podjatosti u pracovníků žalovaného stěžovatel uvedl, že městský soud pouze odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu a zopakoval floskuli o nutnosti prokazování dalších skutečností, které by spočívaly v důvodné obavě z ovlivňování. Stěžovatel přitom podle svého tvrzení uváděl konkrétní důvody prokazující oprávněnost jeho obavy z podjatého rozhodování, kterými se však městský soud nezabýval; jeho rozsudek je tak nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. [9] Právní úprava dle stěžovatele vylučuje úřední osoby z rozhodování na základě pochybností o nepodjatosti, judikatura ji však dezinterpretuje a požaduje po účastnících řízení, aby namísto odůvodněných obav dokazovali ovlivňování. Dle stěžovatele ta