15 Kse 9/2012

15 Kse 9/2012- 137 - text

Pokračování 15 Kse 9/2012 - 154

R O Z H O D N U T Í

Kárný senát Nejvyššího správního soudu ve složení: JUDr. Lenka Matyášová, JUDr. Vladimír Veselý, JUDr. Jindřich Psutka, JUDr. Gabriela Vilímková, Mgr. Martina Douchová a JUDr. Katarína Maisnerová rozhodl ve společném řízení ve věci návrhů na zahájení kárného řízení ze dne 14. 6. 2012, 28. 8. 2012 a ze dne 22. 3. 2013 podaných ministrem spravedlnosti, proti kárně obviněné Mgr. M. T., soudní exekutorce, Exekutorský úřad Plzeň – jih, se sídlem U Svépomoci 2020/9, Plzeň, zast. advokátem JUDr. Jiřím Terynglem,

t a k t o:

soudní exekutorka

Mgr. M. T.

Exekutorský úřad Plzeň - jih, se sídlem U Svépomoci 2020/9, Plzeň

j e v i n n a

tím, že

pokuta 2.000.000 Kč.

Tato pokuta je splatná ve lhůtě 60-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet Nejvyššího správního soudu č. 3762-46127621/0710, var. symbol: 15092012

O d ů v o d n ě n í :

Nejvyššímu správnímu soudu, jakožto kárnému soudu dle ust. § 3 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů byl dne 18. 6. 2012 doručen návrh kárného žalobce - ministra spravedlnosti ze dne 14. 6. 2012 na zahájení kárného řízení se soudní exekutorkou Mgr. M. T. (sp. zn. 15 Kse 9/2012); další návrhy na zahájení kárného řízení datované 28. 8. 2012 a 22. 3. 2013 byly kárným žalobcem soudu doručeny dne 30. 8. 2012, resp. 27. 3. 2013 (sp. zn. 15 Kse 15/2012, resp. 15 Kse 2/2013). Vzhledem k tomu, že skutky ve všech návrzích obsažené dílem naplňují stejnou skutkovou podstatu kárného provinění, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, jakož i stejným předmětem útoku i blízkou časovou souvislostí, byly tedy dány podmínky pro konání společného řízení podle § 20 odst. 1 trestního řádu, projednal kárný senát podle § 23 odst. 3 trestního řádu, za použití § 25 zákona č. 7/2002 Sb., návrhy ve společném řízení vedeném pod sp. zn. 9/2012.

A. I. Obsah kárného návrhu ze dne 14. 6. 2012

Kárný žalobce viní kárně obviněnou z kárného provinění, které spatřuje v tom, že

1) jako soudní exekutorka pověřená provedením exekuce sp. zn. 155 Ex 489/11 porušila své zákonné povinnosti plynoucí z ust. § 13 exekučního řádu tím, že v rámci své řídící činnosti nezajistila dne 6. 12. 2011 řádný soupis movitých věcí podle ust. § 326 odst. 1 o. s. ř. a v důsledku toho její zaměstnanec za pomocí jí objednané asistenční služby

– prováděl dne 6. 12. 2011 soupis movitých věcí v domě dcery povinného, přestože neměl prokázáno, že by povinný v domě dcery bydlel a nebylo ani možno se domnívat, že by měl na uvedeném místě umístěny své věci, když tyto skutečnosti zaměstnanec soudní exekutorky ani neprověřoval,

– poskytoval nesprávná poučení přítomným účastníkům o jejich procesních právech a povinnostech, zejména nepravdivě poučoval dceru povinného, že k dokladům o vlastnictví k movitým věcem není oprávněn přihlížet a pokud nebude vymáhaná částka uhrazena, vystěhuje celý dům dcery povinného, a povinného poučil, že pokud bude vymáhaná částka částečně uhrazena v předchozí exekuci, může si podat odvolání,

– do vyhotovovaného protokolu o úkonu nezaznamenával veškeré důležité skutečnosti a prohlášení přítomných osob, vyhotovoval tak protokol, který byl nekompletní a neúplný a nezachycoval tak pravdivý průběh celého úkonu,

– zajišťoval movité věci bez toho, že by tyto nejdříve sepsal do protokolu,

– pod nátlakem vystěhování movitých věcí z domu, přinutil dceru povinného za povinného zaplatit částku 100.000 Kč, přičemž po celou dobu úkonu připomínal, že dokud nebude alespoň částečně zaplaceno, na místě setrvá i s asistenční službou a tento čas bude povinnému účtován,

– pod nátlakem v pokračování v soupisu movitých věcí a jejich okamžitého zajištění přes částečnou úhradu přinutil povinného podepsat protokol, v němž zachytil „dohodu“ o tom, že zbývající částka bude uhrazena v sídle exekutorského úřadu do 9. 12. 2011, a neumožnil povinnému do protokolu dopsat své prohlášení a ani sám jej do protokolu na žádost povinného nezapsal,

přičemž celý průběh úkonu a postup svého zaměstnance soudní exekutorka schvalovala a obhajovala, exekuci tak prováděla nezákonným způsobem, tj. způsobem, který není uveden v § 58 odst. 1 exekučního řádu, a to nátlakem na třetí osoby, aby uhradily vymáhanou částku za povinného pod tíhou zdánlivého prodeje movitých věcí, a navíc ji prováděla proti osobám odlišným od povinného,

2) jako soudní exekutorka pověřená provedením exekuce 155 Ex 489/11 porušila své zákonné povinnosti plynoucí z ust. § 13 exekučního řádu tím, že v rámci své řídící činnosti nezajistila dne 22. 12. 2011 řádný soupis movitých věcí podle § 326 odst. 1 o. s. ř., a v důsledku toho její zaměstnanec za pomocí jí objednané asistenční služby

– provedl dne 22. 12. 2011 soupis movitých věcí v domě dcery povinného, přestože neměl prokázáno, že by povinný v domě dcery bydlel a nebylo ani možno se domnívat, že by měl na uvedeném místě umístěny své věci, když tuto skutečnost zaměstnanec soudní exekutorky ani neprověřoval, a to přesto, že dcera povinného zaslala před provedeným opakovaným soupisem soudní exekutorce listiny prokazující, že movité věci nacházející se v jejím domě byly již v jiných exekucích sepsány a následně vyloučeny,

– v rámci tohoto soupisu movitých věcí sepsal a zajistil, mimo jiné terárium pro leguána a suchozemskou želvu a oddělením od jejich životního prostoru tyto živočichy bezprostředně ohrozil na životě,

– poskytoval nesprávná poučení přítomným osobám o jejich procesních právech a povinnostech

– do vyhotovovaného protokolu neuvedl všechna prohlášení přítomných účastníků, ačkoli o to byl požádán, informace do protokolu zaznamenával selektivně a nekompletně, vyhotovoval tak protokol o úkonu, který byl neúplný a nezachycoval pravdivý a ucelený průběh celého úkonu

– soupis a zajišťování movitých věcí nechal částečně provádět i zaměstnance asistenční služby, beztoho, že by na tento průběh řádně dohlížel, přičemž tím zapříčinil podezření z toho, že byly zajišťovány věci, které nebyly zapsány do protokolu,

přičemž celý průběh úkonu a postup svého zaměstnance soudní exekutorka schvalovala a obhajovala, exekuci tak prováděla nezákonným způsobem, tj. způsobem, který není uveden v § 58 odst. 1 exekučního řádu, a to nátlakem na třetí osoby, aby uhradily vymáhanou částku za povinného pod tíhou zdánlivého prodeje movitých věcí, a navíc ji prováděla proti osobám odlišným od povinného,

3) jako soudní exekutorka pověřená provedením exekuce sp. zn. 155 Ex 489/11 umožnila třetím osobám – zaměstnancům soukromé firmy Q07- servisní, s. r. o. provádět úkony v exekuční činnosti, které dle zákona náleží pouze jí a jím pověřeným zaměstnancům, fakticky tak propůjčenou státní moc nechala svým jménem vykonávat třetí osoby, přičemž na tuto jejich činnost řádně nedohlížela,

4) jako soudní exekutorka pověřená provedením exekuce sp. zn. 155 Ex 447/11 porušila své zákonné povinnosti plynoucí z ust. § 13 exekučního řádu tím, že v rámci své řídící činnosti nezajistila dne 29. 11. 2011 řádný soupis movitých věcí podle § 326 odst. 1 o. s. ř. a v důsledku toho se její zaměstnanec za pomocí jí objednané asistenční služby

- dostavil dne 29. 11. 2011 do bytu pana J. F. a paní D. F., kde měl povinný evidované trvalé bydliště, a přestože neměl prokázáno, že by povinný v uvedeném bytě skutečně bydlel a nebylo ani možno se domnívat, že by měl na uvedeném místě umístěny své věci, když tyto skutečnosti zaměstnanec soudní exekutorky ani neprověřoval, trval na tom, že byt bude vystěhován, pokud nebude celková vymáhaná částka zaplacena,

- poskytoval nesprávná poučení přítomným účastníkům o jejich procesních právech a povinnostech, zejm. nepravdivě poučoval přítomné osoby, že k dokladům o vlastnictví k movitým věcem není oprávněn přihlížet a pokud nebude vymáhaná částka uhrazena, vystěhuje celý byt,

- do vyhotovovaného protokolu o úkonu nezaznamenával veškeré důležité skutečnosti a prohlášení přítomných osob, vyhotovoval tak protokol, který byl nekompletní a neúplný a nezachycoval tak pravdivý průběh celého úkonu,

- pod nátlakem vystěhování movitých věcí z domu, přinutil pana J. F. (adoptivního otce povinného) za povinného zaplatit částku 235.000 Kč,

přičemž celý průběh úkonu a postup svého zaměstnance soudní exekutora obhajovala a schvalovala, exekuci tak prováděla nezákonným způsobem, a to pod nátlakem na třetí osoby, aby uhradily vymáhanou částku za povinného pod tíhou zdánlivého prodeje movitých věcí, navíc ji prováděla proti osobám odlišným od povinného.

Kárný žalobce návrh dále podrobně odůvodnil s odkazem na jednotlivá podání stěžovatelů, vyjádření kárně obviněné a rovněž konstatuje obsah jednotlivých listin (č. l.) obsažených v příslušných exekučních spisech.

Kárný žalobce je přesvědčen, že kárně obviněná se dopustila v uvedených řízeních při výkonu exekuční činnosti opakovaného porušení řady ustanovení právních předpisů, konkr. občanského soudního řádu a exekučního řádu, které v návrhu konkretizuje, jakož i porušení Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže soudních exekutorů. Kárně obviněná rovněž svým jednáním narušila vážnost a důstojnost exekutorského stavu, když o jejím jednání byla natočena reportáž, která byla odvysílána v televizním zpravodajství v hlavním vysílacím čase na TV NOVA. Kárný žalobce má za to, jednání kárně obviněné a jí pověřeného zaměstnance, jehož postup kárně obviněná schvaluje a obhajuje, svědčí o absenci respektu k základním právům a svobodám. Kárně obviněná se dle názoru kárného žalobce dopustila závažného porušení svých povinností, a proto má za to, že je na místě uložení nejpřísnějšího kárného opatření – odvolání z exekutorského úřadu.

A. II. Vyjádření kárně obviněné k návrhu ze dne 14. 6. 2012

Kárně obviněná prostřednictvím svého advokáta zaslala dne 9. 8. 2012 písemné vyjádření k návrhu, v němž konstatuje, že žaloba je velmi podrobná a popisuje skutečnosti, k nimž došlo způsobem, který obviněná nezpochybňuje. Poukazuje však současně na okolnost, že podle § 25 zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo nevyplývá-li z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu. Současně z § 116 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, vyplývá, že kárným proviněním exekutora, kandidáta nebo koncipienta je závažné nebo opětovné a) porušení jeho povinností, stanovených právním nebo stavovským předpisem anebo usnesením Komory, nebo b) narušení důstojnosti exekutorského povolání jeho chováním. Implicitně z těchto ustanovení vyplývá, že kárným proviněním může být jen jednání zaviněné, a to alespoň formou nevědomé nedbalosti. Je pravda, že podle § 9 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb. musí návrh vedle označení jména kárně stíhaného obsahovat už jen popis skutku, pro který se navrhuje zahájení kárného řízení, označení důkazů, o které se návrh opírá, a návrh na uložení konkrétního kárného opatření, o které se návrh opírá. Je však zřejmé, že sám kárný žalobce, ministr spravedlnosti, veden přiměřeným použitím trestního řádu, pojal svůj návrh šíře a popsal porušení kterého ustanovení exekučního řádu v tom kterém jednotlivém útoku spatřuje. Formou zavinění se však nezabývá, nezabývá se ani tím, zda jde o zavinění úmyslné formou pokračování, či jednání nedbalostní, což mu dále umožňuje popisovat skutečnosti, jichž se obviněná osobně nezúčastnila, a o kterých ani v době, kdy se udály, vůbec nevěděla; tři útoky se vztahují k jednomu a témuž exekučnímu řízení, vedeném pod sp. zn. 155 Ex 498/11, čtvrtý útok pak k exekučnímu řízení 155 Ex 447/11.

Dle kárně obviněné je zřejmé, že při koncipování žaloby pominul kárný žalobce základní ustanovení trestního řádu, jichž měl přiměřeně použit ve vztahu k základním zásadám trestního řízení, především zásadu presumpce neviny, vyplývající z ustanovení 2 odst. 2 tr. řádu. V této souvislosti kárně obviněná odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 36/2003, v němž se uvádí: „Důvodné pochybnosti o vině v řízení o kárném provinění advokáta vedou k přiměřenému uplatnění zásady „in dubio pro reo“ vyplývající například z § 2 odst. 2, 5 a 6 trestního řádu.“

K jednotlivým bodům žaloby kárně obviněná uvádí, že je nutno zkoumat, zda měla a mohla vědět o událostech, které zakládají podle žaloby porušení občanského soudního řádu, exekučního řádu, případně dalších právních předpisů, a zda jim v rámci své řídící činnosti vůbec mohla předejít. Jen tehdy totiž je možné kárně obviněné přičítat jednání, které žaloba popisuje tím, že jí klade za vinu, že porušila své zákonné povinnosti plynoucí z ustanovení § 13 exekučního řádu. Uvedené ustanoveni však hovoří toliko o jediné povinnosti: Exekutor řídí činnost exekutorského úřadu, který jeho jménem plní všechny úkoly potřebné k řádnému výkonu exekuční činnosti. Jde o povinnost řídit úřad, přičemž zákon pojem řízení blíže nespecifikuje. Je proto třeba vyjít z obecných definic řízení, jichž je celá řada. Pro účely zkoumání toho, zda kárně obviněná řídila svůj úřad řádně, lze vyjít ze starší, ale výstižné definice řízení, jak ji obsahuje Československá encyklopedie, Encyklopedický institut Akademie věd 1987, díl 5, str. 479, která definuje řízení jako „specifický druh lidské činnosti, který vyvolává a zajišťuje činnost jiných věcí (prvků) nebo jiných lidí, je shodná s cílem toho kdo tyto věci nebo lidi řídí. Řízení neexistuje samo o sobě jako samostatný proces, ale je vždy součástí širší soustavy, která určuje jeho specifiku.“ Onou širší soustavou lze dle kárně obviněné chápat zákonný rámec, v němž se měla kárně obviněná pohybovat jednak sama, jednak zajistit, aby z tohoto rámce nevybočovali její podřízení. Onen rámec vymezuje kárná žaloba správně jednak jako ústavní rámec, jednak jako občanský soudní řád, exekuční řád, jednací řád pro okresní a krajské soudy, vyhl. č. 37/1992 Sb., vyhl. č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a jiné činnosti. Tento rámec je zúžen i vnitřními předpisy exekutorské samosprávy, jako jsou Pravidla profesionální etiky a soutěže soudních exekutorů, jejichž překročení kárný žalobce rovněž vytýká. Byť lze připustit, že vylíčení událostí ve výroku žaloby je správné, třebaže se opírá především o reportáž TV Nova, nepochybně sestříhanou do co nejdramatičtějšího tvaru, je přece jen zřejmá vytýkaná vada žaloby, totiž absence popisu zavinění. Jinými slovy: Jestliže žaloba tvrdí, že k uvedeným událostem došlo v důsledku špatného řízení úřadu (neboť sama kárně obviněná na místě popisovaných událostí osobně nebyla), měla žaloba konkrétně popsat, o jakou chybu řízení šlo, a zda správným řízením mohla popisovaným událostem předejít a jak. Jestliže tak nečiní, dostává se sama žaloba do rozporu s ústavními principy, neboť je fakticky postavena na objektivní odpovědnosti žalované.

Je třeba v této souvislosti se zabývat tím, jakými řídícími akty obviněná spravovala a řídila svůj úřad, jakou měla zpětnou vazbu (neboť ta je nepochybně součástí řízení), tedy zda se včas dozvěděla o všech pochybeních vytýkaných žalobou, kdy se o nich dozvěděla a jaká následná opatření učinila. Pokud jde o řídící akty, vydala obviněná dne 17. 10. 2011:

- Vnitřní instrukci pro vykonavatele soudního exekutora upravující postup při provádění exekuce prodejem movitých věcí.

- Vnitřní instrukce pro zaměstnance soudního exekutora.

Prvá z uvedených směrnic dává vykonavateli soudního exekutora relativně značnou volnost. Ta je ovšem omezena článkem III. Vnitřní instrukce pro zaměstnance, kde je zakotven dohled exekutora, a to jako dohled „neustálý.“ Míněno je ovšem spíše „soustavný‘, jak vyplývá z odst. 3 tohoto článku, kde je demonstrativní výčet toho, co exekutor kontroluje. K oběma instrukcím byly vypracovány dodatky. K instrukci pro vykonavatele je tento dodatek datován dnem 28. 12. 2011, je tedy zřejmou reakcí na nedostatky, které se vyskytly při exekuci vedené pod sp. zn. 155 EX 489/11. Za takovou reakci se dá pokládat zřejmě i dodatek č. 1 k vnitřní instrukci pro zaměstnance soudního exekutora, který je datován až dne 13. 4. 2012.

Kárně obviněná jako akty řízení rovněž předkládá pověření zaměstnance k jednotlivým pracovním úkonům v rámci exekutorské činnosti Exekutorského úřadu Plzeň - jih ze dne 11. července 2011, tedy dostatečně včas před inkriminovanými událostmi. Obsah pověření odpovídá zákonným předpisům, jejichž porušení vypočítává kárná žaloba. Jde o pověření M. Ř., který jako vykonavatel působil v rámci obou exekucí, jichž se kárná žaloba týká. Pověření téhož zaměstnance ze stejného dne stvrzuje, že vykonavatel M. Ř. smí úkony vykonávat až po řádném zaškolení.

Současně z tohoto pověření vyplývá, že pracovní poměr M. Ř. vznikl dne 11. 7. 2011.

Ve vztahu k tomuto zaměstnanci jako důkaz obhajoba předkládá „Protokol o zaškolení a převzetí ze dne 18. 10. 2011, týkající se převzetí vnitřní instrukce pro zaměstnance“, „Protokol o zaškolení a převzetí ze dne 18. 10. 2011, týkající se vnitřní instrukce pro vykonavatele“, „Protokol o zaškolení a převzetí ze dne 28. 12. 2011, týkající se dodatku č. I instrukce pro vykonavatele“, „Protokol o zaškolení a převzetí ze dne 12. dubna 2012, týkající se vnitřní instrukce pro zaměstnance“, dále výtka „Upozornění zaměstnance na porušení povinnosti ze dne 28. 12. 2012 s kárným opatřením - přeřazení na jinou práci“, „Protokol o zaškolení a převzetí ze dne 2. 4. 2012, týkající se školení vykonavatelů v Choceradech“, výtka „upozornění zaměstnance na porušení pracovní povinnosti“ ze dne 2. 4. 2012 s postihem - ztráta osobního ohodnocení, a konečně oznámení zaměstnavatele o skončení pracovního poměru ze dne 26. června 2012.

Je zřejmé, že samotný výčet těchto řídících aktů nesvědčí o tom, že by kárně obviněná porušila povinnost řídit exekutorský úřad, jak obecně vytýká kárná žaloba. Bylo by jí lze vytýkat zanedbání kontroly, resp. dohledu, který sama z nedostatku legislativních zkušeností formulovala jako neustálý, což je ovšem pojmově vyloučeno, neboť by to vylučovalo samostatnost vykonavatele, jak byla stanovena instrukcí a navíc by to bylo fyzicky neproveditelné. Je zřejmé, že dohled měl být soustavný, tedy měla být vyžadována zpětná vazba tak, aby bylo možné včas zasáhnout proti porušení zákona, případně etiky, popřípadě pokud již k takovému porušení došlo, přijmout taková opatření, aby důsledky byly co nejmenší a aby pro příště bylo preventivně takovým porušením zabráněno. Ani v tomto směru kárně obviněná své povinnosti řídícího pracovníka úřadu neporušila, popřípadě je neporušila v takovém rozsahu a tak závažným způsobem, jak je jí žalobou vytýkáno.

Prvé jednání, které žaloba shledává jako protiprávní, resp. v rozporu s § 13 exekučního řádu, je datováno dnem 6. 12. 2011. Z popisu skutku je zřejmé, že samotného soupisu věcí se exekutorka nezúčastnila, vadám, které žaloba vytýká pro postup dne 6. 12. 2011, nemohla nijak zabránit, neboť z řídících aktů, které jsou popsány shora vyplývá, že vykonavatel měl možnost i povinnost postupovat samostatně. Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že o svých povinnostech byl řádně poučen. Je tedy zřejmé, že excesu se dopustil zaměstnanec kárně obviněné M. Ř.; z výčtu řídících aktů je současně patrno, že kárně obviněná nezanedbala nic, čím by mohla jeho pochybení předejít. Z žaloby se k tomuto bodu podává, že soudní exekutorka celý průběh úkonu a postup svého zaměstnance schvalovala a obhajovala, z čehož implicitně vyplývá, že byla úkonu přítomna. Ve skutečnosti přítomna nebyla, obhajoba postupu M. Ř. se objevuje až dodatečně v jejím vyjádření ke stížnosti. Je proto nutné namítnout, že zařazení bodu 1 do kárné žaloby vychází z principu objektivní odpovědnosti, který je v trestním - a s ohledem na podpůrné použití trestního řádu i v kárném - řízení nepřípustný. Formulace tohoto bodu je vnitřně rozporná, neboť v úvodu se obviněné klade za vinu porušení povinnosti řídit exekutorský úřad, v závěru pak se jí jako kárné provinění vytýká způsob obhajoby, tedy dodatečné schvalování nezákonného postupu. Takový přístup ministra spravedlnosti je ovšem v rozporu s ústavními principy právního řádu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. US 864/11: „Při interpretaci a aplikaci základní právo omezujícího zákona je soud povinen postupovat tak, aby minimalizoval zásah do základního práva, a to výběrem (popřípadě výkladem aplikačních podmínek) prostředků, které mají vést k naplnění účelu zákonem sledovaného, tj. v případě trestního řádu především zjištění trestných činů řádným postupem orgánů činných v trestním řízení. V daném případě jde o ust. § 2 odst. 5 a 6 t. ř., která upravují postup při získávání a zejména při hodnocení důkazů, které musí šetřit tyto základní zásady trestního řízení. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Obsah doznání obviněného se považuje za věrohodný. Jen tehdy je-li jeho věrohodnost prokázána dalšími věrohodnými důkazy nelze připustit možnost, aby ze způsobu obhajoby bylo usuzováno na vinu obviněného za neexistence nebo slabosti jiných usvědčujících důkazů nebo na ni usuzovat z osobních vlastností nebo jiných charakteristik obviněného, takový postup soudu by znamenal potlačování práva na obhajobu, byl by v rozporu s presumpcí neviny.“).

Téměř totéž platí i o bodech 2 a 3 kárné žaloby. V zájmu objektivity však kárně obviněná připouští, že v blíže nezjištěné době po 8. 12. 2011, rozhodně však před 22. 12. 2011 obdržela dopis Mgr. J. V., upozorňující na to, že věci, umístěné na adrese M. 34, P. byly vyloučeny již dříve z exekuce. Současně ji pisatelka informuje, že klientka má dvě šestiměsíční děti, z nichž jedno je onkologicky nemocné. Proto navrhuje věci řešit již nyní a vyhnout se případné žalobě na náhradu škody. Současně byly předloženy doklady o vyloučení věcí z exekuce, včetně usnesení předchozí exekutorky JUDr. J. W. a Mgr. L. Č. Jak je zřejmé z exekutorského spisu, dopis zůstal bez odpovědi a věci, které předchozí exekutoři ze soupisu vyloučili, se objevují v soupisu, sepsaném M. Ř. dne 22. 12. 2011. Zde kárně obviněná musí přiznat své pochybení v tom, že tento dopis včetně příloh se soudním vykonavatelem řádně neprojednala a nevedla jej k větší obezřetnosti při soupisu věcí. Donutila tak J. Š. a P. D. podat vylučovací žalobu.

Na svou obhajobu uvádí kárně obviněná, že je matkou tří dětí, čtrnáctiletých dvojčat a dvaadvacetileté dcery, která studuje vysokou školu. Děti jsou plně odkázány výživou na rodiče. K události došlo v čase těsně před vánoci, kdy všechny státní orgány projevují zvýšenou aktivitu, aby ukončily věci před koncem roku, a kdy na matku rozsáhlé rodiny jsou kladeny mnohem vyšší nároky. Obviněná uvádí, že byla dříve zapsána do seznamu advokátů a do exekutorské komory přešla, mj. z toho důvodu, že pracovní doba exekutora má pevnější rámec, pro styk se stranami jsou vyhrazeny úřední dny a předpokládala, že na péči o rodinu jí zbude více času. Úřad vykonává od 1. 9. 2010, tedy k době inkriminovaných událostí jen něco málo přes rok s tím, že z výkonu exekutorské činností získávala zkušenosti postupně. M. Ř. jako vykonavatele přijala v červenci 2011 s tím, že věděla, že již ve funkci exekutorského vykonavatele působil a tedy jisté zkušenosti má. Jak ze své předchozí advokátní praxe, tak z praxe exekutorského úřadu věděla, že výkon rozhodnutí týkající se majetku dlužníků je činnost velmi konfliktní, že dlužníci často mění místo pobytu a fakticky bydlí jinde, snaží se odstranit majetek a exekuci se vyhnout a v neposlední řadě si na postup exekutora stěžují. Shodou okolností dne 21. 11. 2011 byla odložením vyřízena stížnost JUDr. I. V. pod č. j. 617/2011-OD-ENA/7, dne 5. 12. 2011 byla ministerstvem odložena stížnost stěžovatelky K. pod č. j. 637/2011-OSD-ENA/7 a dne 4. 7. 2012 pod č. j. 753/2011-OSD-ENA/7 byla odložena stížnost J. K., podaná shodou okolností v rozhodné době, tedy 7. 12. 2011. Ve vztahu k jejímu vyjádření ke stížnostem je nutno brát v úvahu pouze prvá dvě vyřízení, z dopisu ze dne 5. 12. 2011 je však zřejmé, že ministerstvo zpravidla neřeší stížnosti na nevhodné nebo hrubé chování zaměstnanců exekutora, neboť vychází ze stanoviska, že jde o tvrzení proti tvrzení. Vniknutí vykonavatele do bytu a soupis věcí je vždy situace emočně vypjatá a je samozřejmé, že bez určitého odstupu, který pro zúčastněné vypadá jako tvrdost, se vykonavatel neobjede. Na stížnosti si musí soudní exekutor zvyknout, administrativně jej samozřejmě zatěžují, ale s ohledem na to, co je výše uvedeno, je zřejmé, že většina stížností důvodná není.

Obhajoba netvrdí, že kárně obviněnou to zcela zbavuje odpovědnosti za to, že dopis Mgr. V. s M. Ř. neprojednala, nešlo však o úmyslné porušení jejích povinností a zavinění je zde pouze nedbalostní.

K bodu 3 žaloby kárně obviněná uvádí, že to nebyla ona, ale vykonavatel M. Ř., kdo umožnil zaměstnancům soukromé firmy Q07- servisní, s. r. o. provádět úkony. Kárně obviněná učinila pouze objednávku ze dne 6. 12. 2011, kde je vymezena asistence v rozsahu: ochrana vykonavatele při výkonu rozhodnutí, zajištění klidného průběhu výkonu na místě, zajištění stěhování zajištěného majetku, zajištění odtahové služby, minimální počet pracovníků 2, místo a čas určuje vykonavatel, který vyzve telefonicky s místem a časem nástupu. Z hlediska principu odpovědnosti za zavinění, jehož se obhajoba dovolává, je zjevné, že z takto formulované objednávky nevyplývá, že by kárně obviněná věděla nebo mohla vědět, že dojde k excesu při výkonu asistence a že vykonavatel, který na místě působil a za výkon odpovídal, tento exces připustí nebo se ho sám dopustí. Vzhledem k chybějícímu zavinění nelze jí tento skutek přičítat.

K bodu 4. žaloby poukazuje kárně obviněná na to, co bylo shora uvedeno. Sama obviněná se žádného nátlaku nedopustila, šlo o exces jejího zaměstnance, ve vztahu k němuž provedla dostatečné řídící akty. Dodatečná obhajoba, která popírá případnou nezákonnost postupu jejího vykonavatele, nemůže nic změnit na nedostatku zavinění.

K navrženému trestu odvolání z exekutorského úřadu obviněná poukazuje na důvody, které ji vedly k odchodu z advokacie i za cenu snížení příjmu. Z daňového přiznání se podává, že její roční příjem je přibližně 93.000 Kč, což je dáno vysokými náklady na zaměstnance, asistenci apod. a nízkou vymožitelností nákladů exekuce, neboť výkon řady exekučních titulů je uspokojován v řádu procent. Pokud by bylo uplatněno nejtvrdší z kárných opatření, znemožnilo by to obviněné vrátit se do advokacie nebo usilovat o místo v justici nebo státním zastupitelství, pro které je nejlépe připravena. S ohledem na škrtání administrativních výdajů státu by bylo obtížné získat i odpovídající místo ve státní správě nebo samosprávě. Navíc kárný žalobce vůbec nepřihlíží k tomu, že z hlediska výkonu exekutorské činnosti je obviněná zcela bezúhonná a kárnému řízení čelí poprvé, když předchozí stížnosti byly odloženy jako nedůvodné. Navržený trest je tedy zcela nepřiměřený. Kárně obviněná poukazuje na to, že z kárné žaloby, která se velmi často odvolává na publicitu případu, čiší snaha po exemplárním zásahu, který by upokojil veřejnost, citlivou na excesy při výkonu státní moci. Takováto snaha ovšem naráží na skutečnost, kterou si sám stát velmi dobře uvědomuje: Soukromý výkon exekuční činnosti je částečnou privatizací veřejného prostoru; úkoly státního orgánu přebírá jednotlivec. Zatímco pro státní orgán může a má platit odpovědnost objektivní, odpovědnost za výsledek, fyzická osoba odpovídá až na výjimky jen za jednání zaviněné. Toto rozporné postavení exekutora jako součásti státní moci a současně fyzické osoby se odráží i v určitém dualismu jeho odpovědnosti. Kárně obviněná odkazuje v této souvislosti na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Odo 5185/2008 , v němž se konstatuje: „Odpovědnost exekutora za škodu je odpovědností objektivní, jíž se exekutor může zprostit pouze z důvodu, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Tím se rozumí všechna objektivně posuzováno možná péče, kterou mohl exekutor vyvinout, aby škodě zabránil nebo ji odvrátil. Za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem odpovídá vedle státu též exekutor sám za podmínek 32 zákona č. 120/2001 Sb.“

Pokud však jde o kárné provinění, tedy exces z povinností exekutora, stanovených právními předpisy, je nutno důsledně trvat na principu odpovědnosti za zavinění. Ministr spravedlnosti ve své žalobě oba druhy odpovědnosti směšuje a celá žaloba (s výjimkou bodu 2, kde kárně obviněná nedbalostní zavinění připouští) je stavěna na presumpci zavinění, kterou by měla obviněná vyvracet, nikoli na tom, že by kárný žalobce měl zavinění prokazovat. Je nepochybné, že důsledkem tohoto dualismu jako následku privatizace veřejné služby je ztížené postavení ministerstva spravedlnosti jako orgánu státního dohledu nad soukromými osobami, nicméně nesmí to vést k tomu, aby si kárný žalobce toto postavení usnadňoval tím, že bude ignorovat zásady trestního řízení, jimiž se přiměřeně kárné řízení proti exekutorům řídí, zejména princip presumpce neviny a odpovědnosti za zavinění; v této souvislosti kárně obviněná odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 51/05, z něhož shrnuje, že z hlediska uvedeného ústavněprávního rámce nelze na exekuční řád hledět jako na úpravu problematickou, pokud jde o formální dostupnost procesních prostředků ze strany povinného. Z hlediska ochrany práv občanů představuje riziko spíše hybridní postavení exekutora, nadaného značnými pravomocemi veřejné moci a zároveň sledujícího svůj majetkový prospěch ze soukromého podnikání. Toto riziko je třeba uspokojivým způsobem omezit prostředky, které byly výše uvedeny, zejména odpovědností kárnou a důsledným dohledem státních orgánů. Důraz musí být kladen především na dohled ze strany ministerstva spravedlnosti. Svěří-li totiž stát určité pravomoci jiným subjektům, nezbavuje se tím odpovědnosti za výsledek realizace této přenesené pravomoci. Jinými slovy: Je zřejmé, že k možným excesům při exekucích přispívá i nedokonalá a chvatně přijatá právní úprava. Postupná privatizace veřejného prostoru, k níž dávají podnět především pravicové vlády, sama o sobě přispívá ke zhoršení právní ochrany zejména nemajetných osob. Pokud chtěl ministr adekvátně reagovat na znepokojivou reportáž TV Nova o excesech při exekuční činnosti, je snaha po exemplárním potrestání jediné exekutorky, o níž byla natočena reportáž, velice licoměrná, jestliže není na druhou stranu veřejně řečeno, že klíč k odstranění takových rizik spočívá v odstranění nedostatků právní úpravy, která obecně vede k excesům. Vzhledem k tomu, že kárný žalobce je představitelem právě pravicové vlády, bylo sotva možné od něj takovou sebereflexí očekávat.

Tím nemá být řečeno, že se kárně obviněná své odpovědnosti zříká. V tomto vyjádření připouští nedbalost ve vztahu ke skutku pod bodem 2 kárné žaloby, kdy měla věnovat větší péči činnosti M. Ř. Vyjadřuje také upřímnou lítost nad tím, že s tímto vykonavatelem okamžitě nerozvázala pracovní poměr, avšak tato nerozhodnost měla původ i v její minulosti obhájkyně, kdy na rozdíl od ministra ctila princip presumpce neviny. V současné době však již prokázala, že provinilý vykonavatel u ní pracovní poměr skončil.

Kárně obviněná navrhuje, aby byla uznána vinnou toliko v bodě 2 kárné žaloby za to, že ačkoli upozorněna právní zástupkyní stěžovatelky na možnost soupisu věcí, již dříve vyloučených z výkonu rozhodnutí, neprojednala toto upozornění se svým vykonavatelem, který se následně dopustil jednání, uvedeného v žalobě, a tím porušila své povinnosti řídícího pracovníka exekutorského úřadu. Vzhledem k osobním a majetkovým poměrům a její dosavadní bezúhonnosti navrhuje, aby byla potrestána napomenutím, popřípadě písemným napomenutím a v ostatních bodech aby byla kárné žaloby zproštěna z důvodů, uvedených v § 226 písm. b) tr. ř. per analoglam.

B. I. Obsah kárného návrhu ze dne 28. 8. 2012

Kárný žalobce viní kárně obviněnou z kárného provinění, které spatřuje v tom, že

1) v exekučním řízení sp. zn. 155 Ex 205/11 poté, co dne 1. 8. 2011, v rámci soupisu movitých věcí na adrese trvalého bydliště povinného M. V. a posléze i na adrese rodičů povinné P. B., kterou povinný označil za místo, kde se nacházejí movité věci povinné, došlo k úhradě vyčíslené částky, konkr. 90.000 Kč a 10.000 Kč povinným M. V. a částky 80.000 Kč matkou povinné paní D. V. dne 1. 8. 2011 v hotovosti, a následně dne 3. 8. 2011 k úhradě částky 270.000 Kč na účet soudní exekutorky matkou povinné, v příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaném dne 17. 8. 2011, č. j. 155 Ex 205/11 - 47 uvedla, že došlo k úplnému uhrazení vymáhané pohledávky, přitom pověřila své zaměstnance k provedení dalšího soupisu movitých věcí v bytě matky povinné dne 17. 10. 2011, v rámci kterého následně matka povinné uhradila další náklady exekuce ve výši 102.520 Kč, které až následně soudní exekutorka určila v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 9. 11. 2011, č. j. 155 Ex 205/11 - 70 a konkretizovala jako:

a) odměna ve výši 30.790 Kč (s DPH 36.948 Kč) – navýšení z původně polovičně určené výše z důvodu neuhrazení v 15-ti denní lhůtě,

b) částka 2.236 Kč za cestu 1x Plzeň - Liberec a zpět dne 17. 10. 2011,

c) částka 850 Kč jako ztráta času na cestě,

d) částka 25.000 Kč za asistenční a stěhovací službu,

e) částka 26.500 za detektivní službu,

f) f) příslušná DPH,

takto uměle vytvořené náklady exekuce ve výši 102.520 Kč, které zahrnovaly i část odměny navýšené v rozporu s ust. § 46 odst. 5 exekučního řádu, pak vymáhala bez toho, že by tyto náklady alespoň zálohově určila ve výzvě k dobrovolné úhradě,

2) v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 155 Ex 205/11 vynakládala zcela neúčelně náklady na služby detektiva, když provedením úkonů v exekuční činnosti, které je povinna činit sama nebo prostřednictvím svých zaměstnanců, pověřila externí soukromou firmu, které za tuto činnost hradila nepřezkoumatelné částky na základě faktur, přestože informace zjištěné třetím subjektem za úplatu mohla získat bezplatně v rámci žádostí o součinnost dle § 333 a násl. exekučního řádu; takto vzniklé náklady následně v tomto řízení vymáhala a vymohla; ve vydaných exekučních příkazech si vyčíslovala náklady, které neměly oporu v právních předpisech a ve skutkovém stavu ohledně průběhu exekučního řízení, konkr. se jednalo o tyto částky vyčíslené v příkaze k úhradě nákladů exekuce ze dne 17. 8. 2011, č. j. 155 Ex 205/11 - 47:

a) částku 3.500 Kč jako náhradu za běžné výdaje, která měla zahrnovat i nocleh vykonavatele v hotelu v Praze, přestože úkon byl ukončen v Liberci již ve 12:30 hod. a vykonavateli nic nebránilo vrátit se týž den do Prahy,

b) částku 3.030 Kč za cestu 1x Plzeň - Liberec a zpět dne 1. 8. 2011, přestože vykonavatel soudní exekutorky se do Plzně nevracel,

c) částku 500 Kč za archivaci spisu,

d) částku 250 Kč za doručení 5 písemností, ačkoli tyto doručovala stejné osobě najednou dne 1. 8. 2011, náležela jí tedy částka 50 Kč pouze 1x ve smyslu ust. § 15 odst. 2 ex. tarifu,

e) částku 9.000 Kč za detektivní služby,

f) příslušnou DPH z výše uvedených částek,

3) v exekučním řízení sp. zn. 155 Ex 205/11 porušila své zákonné povinnosti plynoucí z ust. § 13 exekučního řádu tím, že v rámci své řídící činnosti nezajistila dne 1. 8. 2011 řádný soupis movitých věcí podle ust. § 326 odst. 1 o. s. ř. a v důsledku toho její zaměstnanec za pomocí jí objednané asistenční služby

- na adrese trvalého bydliště povinného M. V., přestože došlo k zajišťování a stěhování blíže nespecifikovaných věcí nalezených na uvedené adrese, neprovedl před samotným zajišťováním věcí jejich soupis a nezaznamenal je do protokolu a poté, co došlo k částečné úhradě pohledávky, vrátil tyto movité věci na původní místo bez toho, že by je sepsal, čímž fakticky znemožnil třetím osobám bránit se případnému dalšímu soupisu podáním návrhu na vyškrtnutí movitých věcí nepatřících povinnému,

- na adrese označené povinným M. V. jako místo, kde se nachází movité věci povinné, přestože došlo k zajišťování a stěhování blíže nespecifikovaných movitých věcí nalezených na uvedené adrese, neprovedl před samotným zajišťováním věcí jejich soupis a nezaznamenal je do protokolu a poté, co došlo k částečné úhradě matkou povinné, vrátil tyto movité věci na původní místo bez toho, že by je sepsal, čímž fakticky znemožnil třetím osobám bránit se případnému dalšímu soupisu podáním návrhu na vyškrtnutí movitých věcí nepatřících povinnému,

přičemž postup svého vykonavatele soudní exekutora schvalovala a obhajovala.

Kárný žalobce návrh dále podrobně odůvodnil s odkazem na jednotlivá podání stěžovatelů, vyjádření kárně obviněné a rovněž konstatuje obsah jednotlivých listin obsažených v příslušných exekučních spisech.

Kárný žalobce má za to, že v postupu kárně obviněné, kdy došlo k úhradě jí požadované částky, přesto následně provedla další soupis movitých věcí s neoprávněným navýšením nákladů exekuce, považuje za závažné porušení povinností, když z jejího spisu vyplývá, že kárně obviněná povinnou informovala o úplné úhradě pohledávky, přesto následně provedla další soupis na základě naprosto nepřezkoumatelné faktury, která měla odůvodňovat navýšení dalších nákladů exekuce. Navíc kárně obviněná znemožnila povinným dobrovolnou úhradu v 15-ti denní lhůtě, když navýšila svoji odměnu z původních 50 % na plnou výši, přestože všechny vyčíslené částky byly uhrazeny nejdříve 1. 8. 2011 a 3. 8. 2011, tedy do dvou dnů od doby, kdy se o exekuci povinní dozvěděli a další vyčíslená částka byla uhrazena dne 17. 10. 2011, kdy se o ní dozvěděla matka povinné. Navýšení odměny kárně obviněné tak nemá oporu v právních předpisech.

Kárný žalobce konstatuje, že soudní exekutor, jakožto osoba, na kterou byla státem přenesena část státní moci soudní, má v rámci provádění exekuce široké kompetence v rámci žádostí o součinnosti ke zjišťování informací o povinných, které jsou upraveny v § 33 a násl. exekučního řádu. Nadto dle ust. § 34 odst. 1 exekučního řádu může soudní exekutor požádat o součinnost třetí osoby podle § 33 exekučního řádu a tyto jsou povinny mu ji poskytnout bezplatně; za nesplnění této povinnosti může exekutor třetí osobě uložit pořádkovou pokutu. Kárně obviněná nevyužila své zákonné kompetence; např. nepožádala o informace vězeňskou službu, zda se povinná nenachází ve výkonu trestu odnětí svobody, ačkoli, jak sama uvedla, věděla, že povinní jsou osoby, které páchají trestnou činnost, jak vyplynulo z odůvodnění jednoho z exekučních titulů. Navíc v rámci soupisu movitých věcí u povinného M. V. bylo sděleno místo, kde by se mohly nacházet věci povinné a následně matkou povinného bylo sděleno, že povinná je ve výkonu trestu odnětí svobody. Kárný žalobce je přesvědčen, že k navýšení nákladů exekuce došlo zcela uměle a úmyslně, když tyto zjevně nesouvisí s exekuční činností. Kárně obviněná svoji povinnost řádně provést lustrace majetku povinného přenesla na externí soukromou společnost poskytující detektivní služby, fakticky tak navýšila náklady z důvodu, že činnost, kterou je povinna provádět sama, popř. prostřednictvím svých pověřených zaměstnanců, přenesla v rozporu s ust. § 5 odst. 2 exekučního řádu na třetí osoby, přitom ze spisu nevyplývá, že by byly poučeny o povinnosti zachovávat mlčenlivost. Vzhledem k tomu, že soudní exekutorka je pověřena výkonem státní moci, i pro ni platí ústavně zakotvený princip minimalizace zásahů do majetkové sféry povinných.

Další fakturu za detektivní služby vystavenou na základě požadavku ze dne 13. 6. 2011 poté, co již byly veškeré dlužné částky uhrazeny, považuje potom kárný žalobce za zcela účelovou; ostatně ani sama kárně obviněná nedokázala za co byla fakturovaná částka 31.800 Kč hrazena. Kárný žalobce rovněž považuje za zcela nezákonné účtování částky 500 Kč za výdaje spojené a vedením spisu, když takovou položku tarif neobsahuje, jedná se o vlastní paušál vytvořený kárně obviněnou.

Dle ust. § 46 odst. 1 exekučního řádu je soudní exekutor povinen postupovat v exekučním řízení rychle a účelně; dle § 87 odst. 1 exekučního řádu jsou náklady exekuce, mimo jiné, i účelně vynaložené hotové výdaje. Kárný žalobce má za to, že kárně obviněná zcela úmyslně a neúčelně navyšovala náklady prostřednictvím objednávky za detektivní služby pro zjištění informací, které mohla získat bezplatně; k tomuto závěru vede kárného žalobce např. fakt, že kárně obviněná okamžitě po obdržení pověření k provedení exekuce požádala soukromou společnost o zjištění skutečného pobytu povinné, aniž by využila zákonných možností k získání takových informací bezplatně.

K zajišťování movitých věcí bez jejich předchozího soupisu kárný žalobce podotýká, že z obsahu protokolů o soupisech provedených dne 1. 8. 2011 nejdříve na adrese povinného M. V. a následně na adrese označené povinným, kde se nacházejí věci povinné, vyplynulo, že v obou případech došlo k zajišťování movitých věcí bez toho, že by byly předem sepsány. Jak vyplývá z protokolu, na místě byla zahájena demontáž nábytku stěhovací službou, následně povinný požádal o přerušení exekuce a došlo k částečné úhradě částky 100.000 Kč, v závěru protokolu je uvedeno, že movité věci byly vráceny na místo asistenční a stěhovací službou a soupis movitých věcí nebyl proveden. Rovněž tak z dalšího protokolu vyplynulo, že matka povinné rovněž požádala o přerušení výkonu, následně uhradila za povinnou částku 80.000 Kč, přičemž došlo k dohodě o úhradě zbylé částky do 8. 8. 2011, dále je uvedeno, že movité věci byly vráceny na původní místo, soupis majetku nebyl prozatím proveden.

Pokud vykonavatel dal pokyn k demontáži nábytku a zajišťování věcí bez toho, že by tyto věci nejdříve sepsal, postupoval v rozporu s ust. § 326 odst. 1 o. s. ř. a ust. § 66 odst. 1 exekučního řádu.

Z vyjádření kárně obviněné ze dne 24. 4. 2012 vyplývá, že tato považuje postup vykonavatele při zajišťování věcí v souladu se zákonem. Z vyjádření kárně obviněné ze dne 20. 6. 2012 vyplynulo, že postup, kdy jsou z polepených movitých věcí odstraňovány nálepky při částečné úhradě, nikdy neschvalovala, ani k němu nedala pokyn; z předložených interních směrnic ovšem vyplývá, že tyto pro své zaměstnance vydala až dne 17. 10. 2011, do té doby není zřejmé, jakým způsobem byli její zaměstnanci školeni a jakým způsobem bylo na jejich činnost dohlíženo, když přestože z protokolů o soupisu pořízených v nyní posuzované věci vyplynulo, že došlo k zajišťování blíže nespecifikovaných movitých věcí, přesto kárně obviněná toto pochybení svému vykonavateli nevytkla, když jak vyplývá z jejího vyjádření, první ústní domluvu dostal vykonavatel až dne 19. 12. 2011 z důvodu nepořízení videozáznamu z mobilární exekuce, když se jednalo o první porušení pracovní povinnosti.

Na základě uvedených skutečností má kárný žalobce za to, že se kárně obviněná dopustila pochybení, které je nutno kvalifikovat jako kárná provinění; navrhuje proto, aby byla kárně obviněná shledána vinnou a bylo jí uloženo kárné opatření ve formě napomenutí nebo pokuty dle uvážení kárného senátu.

B. II. Vyjádření kárně obviněné

Kárně obviněná uvádí, že hlavním zdrojem obtíží v činnosti exekutorského úřadu byl její zaměstnanec M. Ř., který byl již propuštěn a na něhož kárně obviněná podala trestní oznámení pro trestný čin zpronevěry, neboť si přisvojil peníze, které vymohl od dlužníků.

Skutek popsaný v žalobě se skládá celkem ze tří útoků, podrobně popsaných ve výroku žaloby. Sama žaloba je velmi podrobná a popisuje skutečnosti, k nimž došlo, způsobem, který obviněná nezpochybňuje. V prvých dvou případech jde o neoprávněné náklady exekučního řízení, ve třetím případě šlo o pochybení neoprávněného odnětí věcí bez jejich soupisu a po úhradě dluhu jejich navrácení na původní místo, aniž však by bylo dáno podezření, že došlo ke ztrátě, poškození nebo odcizení jakékoli věci, s níž bylo takto manipulováno.

Kárně obviněná argumentuje obdobně jako v případě prvního kárného návrhu, základní výtka tedy opětovně směřuje k faktu, že žaloba je postavena na odpovědnosti za výsledek, tedy na tom, že skutečně došlo k porušení exekutorských předpisů, aniž by bylo zkoumáno, kdo konkrétně ono porušení zavinil a jakým způsobem mohla reálně sama kárně obviněná takovému porušení zabránit. Přitom ovšem se kárně obviněná nezříká své odpovědnosti, je si vědoma přísných nároků, které z důvodů, jež jsou popsány ve vyjádření k předchozí žalobě, na výkon takového úřadu klade zákon. Je si vědoma i rozhodnutí 7 Tdo 977/2010, vydaným v trestní věci, které přísnost těchto nároků podtrhuje: cit: „V případě výkonu exekutorské praxe nelze vyloučit trestní odpovědnost exekutora jen s poukazem na nesprávný postup jeho zaměstnanců, jejichž činnost nedostatečně kontroloval. Zásadní rozhodovací pravomoc pří výkonu funkce v rámci exekutorského úřadu totiž spočívá na exekutorovi.“

Co se týče vytýkaného neoprávněné navýšení nákladů exekuce, ačkoli dluh byl plně uhrazen, kárně obviněná konstatuje, že okolnosti popsané ve výroku kárné žaloby odpovídají skutečnosti. Poukazuje však na to, že nešlo o úmyslné poškození povinného, ale o nesprávný výklad právního předpisu. Kárný žalobce nebere v úvahu skutečnost obtížné komunikace s povinnými s tím, že část této komunikace prováděl její vykonavatel M. Ř. Pokud jde o náklady na detektivní služby ve výši 26.500 Kč, uvádí, že v tomto případě žalobce vyšel jednoduše z toho, co vyšlo najevo až následně. Účelnost nákladů na detektivní služby tedy hodnotí zpětně. V době, kdy byly detektivní služby objednávány, nevěděla, kde se povinná P. B. nachází. Opomněla využít součinnosti s vězeňskou službou, tuto výtku musí přijmout, ale kdyby povinná ve výkonu trestu nebyla, což dopředu kárně obviněná nemohla vědět, musela by najmout detektivní službu tak jako tak.

Opětovně odkazuje kárně obviněná na skutečnost, že byla dříve zapsána do seznamu advokátů, na důvody pro které změnila zaměstnání, jakož i na to že spoléhala na informace podávané jí vykonavatelem M. Ř., přitom tyto řádně neprověřovala. Opětovně uvádí výčet vnitřních předpisů, které přijala. U tohoto bodu obžaloby tedy uznává zavinění z nevědomé nedbalosti, neboť se spoléhala na údaje, které jí byly poskytnuty jejím zaměstnancem.

Co se týče neúčelné ho navýšení nákladů na nocleh, cestu do Liberce, archivaci a detektivní služby, i zde jde o jednání nedbalostní, vyplývající z důvěry ve výkazy, předkládané M. Ř., které nedůsledně kontrolovala. Míra zavlnění je zde snižována okolnostmi, na které obviněná již poukazovala.

K zajišťování a opětovnému vrácení věcí bez soupisu se kárně obviněná důvodně hájí tím, že takovou praxi svým zaměstnanců ani nenařídila, ani neschvalovala. Ze samotné kárné žaloby však je zřejmé, že došlo toliko k ohrožení možnosti procesní obrany třetích osob, jimž by případně svědčilo právo k zajišťovaným věcem, když věci byly vráceny na místo, nedošlo k jejich poškození ani odcizení. To neznamená, že by takový postup byl v souladu se zákonem, je však nutno poznamenat, že žalobcem tvrzené ohrožení možnosti takových práv třetích osob je jen vedlejším důsledkem. Je totiž zřejmé, že pravým smyslem a účelem takového postupu je vytvoření nátlaku na povinného (resp. majitele věcí, který má k povinnému příbuzenský vztah), aby dluh raději zaplatil, neboť je notoricky známo, že prodejem movitých věcí je získán pouhý zlomek jejich skutečné hodnoty, nehledě již k jejich pořizovací ceně. Proto rychlost při demontáži a odvážení věcí má značný psychologický efekt a je-li dosaženo výsledku, tj. zaplacení bez odvozu movitých věcí, je zřejmé, že provádění zápisu by bylo opravdu formalitou. Soupis věcí, který by nepochybně byl pořízen pro případ, že by nebylo výsledku takového nátlaku dosaženo, by patrně o něco snižoval efekt, který lze obrazně nazvat „mečením poslední kozy živitelky, odváděné z chlívku“, samotný fakt takovéhoto nátlaku by však dodržením formalit odstraněn nebyl. Ostatně privatizací exekuce jako činnosti dříve typické pro veřejnou sféru zákonodárce sám sledoval vytvoření možnosti většího tlaku na dlužníky. Kárný žalobce dle obhajoby totiž neodsuzuje takovýto nátlak na dlužníka sám o sobě, vytýká pouze nedodržení patřičné formy. Také zde by měl zákonodárce spíše uvažovat o zdokonalení normy, která takovýto nátlak (byť za dodržení formalit) vůbec připouští, než žalobou kárat ty, kteří exekuční řád chápou jak byl zamýšlen, tedy především jako knutu, svištící nad dlužníky. Uvedenému jednání M. Ř. kárně obviněná zabránit nemohla, nevěděla o něm, a pokud snad z jejího vyjádření vyplývá, že takový postup dodatečně schválila nebo pokládala za zákonný, je nutno odkázat na subsidiární použití trestního řádu, konkrétně § 33 odst. 1 tr. ř., z něhož vyplývá, že obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny na vinu. Přitom právem obviněného je též volba prostředků a způsobů obhajoby (Rozh. 6 Tdo 366/2010). Způsob obhajoby pak nemůže být kárně obviněné na újmu, neboť jak vyplývá z trestní judikatury, vina obviněného musí být prokázána na základě důkazů provedených v souladu s tr