2 Afs 65/2012 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 65/2012- 64 - text 2 Afs 65/2012 - 69 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: VELPA plus s. r. o., se sídlem Mutěnice, Pelcova 765, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství (dříve Finanční ředitelství v Brně), se sídlem Brno, Masarykova 31, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 12. 12. 2007, č. j. 21259/07-1300-702972 a č. j. 21261/07-1300-702972, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2012, č. j. 29 Af 100/2010 - 338, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2012, č. j. 29 Af 100/2010 – 338, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný (Finanční ředitelství Brno) jako stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zrušena jeho výše specifikovaná rozhodnutí, jimiž byla zamítnuta odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu ve Veselí nad Moravou ze dne 10. 5. 2007, č. j. 34602/07/311921/9772, a č. j. 34753/07/311921/9772. Těmito dodatečnými platebními výměry byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2003 ve výši 15 453 846 Kč, resp. spotřební daň z lihu za totéž zdaňovací období ve výši 70 244 928 Kč. Po podání kasační stížnosti Finanční ředitelství v Brně ke dni 31. 12. 2012 zaniklo a jeho působnost přešla na Odvolací Finanční ředitelství v Brně (§ 1 odst. 2, § 19 odst. 1, § 20 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky); Nejvyšší správní soud proto v tomto řízení jedná s tímto novým orgánem (§ 69 s. ř. s.). Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodoval o žalobě podruhé. Jeho první rozhodnutí ze dne 15. 9. 2009, č. j. 29 Ca 59/2008 - 212, bylo ke kasační stížnosti žalovaného zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2010, č. j. 2 Afs 17/2010 - 263. Důvodem zrušení rozsudku krajského soudu bylo, že nedostatečně posoudil splnění podmínek doručení zprávy o kontrole bez projednání poštou (jako důsledek vyhýbání se projednání ze strany daňového subjektu), a že nesprávně posoudil otázku fikce prodloužení lhůty k projednání zprávy o kontrole. V nyní napadeném rozsudku krajský soud zaujal právní názor, že k doměření daní došlo v rámci zákonem stanovené prekluzivní lhůty. Dospěl však k závěru, že určení místně nepříslušného Finančního úřadu Brno III k provedení daňové kontroly u žalobce nebylo dostatečně určité, a tudíž zahájení kontroly dne 9. 11. 2004 bylo nezákonné. Z tohoto hlediska je nezákonné i rozhodnutí o daních i rozhodnutí žalovaného. Vzhledem k tomu, že krajský soud již v tomto shledal důvod ke zrušení rozhodnutí, nepovažoval za nutné vypořádávat ostatní žalobní námitky, včetně těch, které souvisely se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem. Rozhodnutí proto zrušil bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., přičemž současně vyslovil, že odstranění zjištěných pochybení by bylo možné pouze provedením nové daňové kontroly, pro níž však již není prostor pro v mezidobí nastalou prekluzi, a proto lze daňové řízení pouze zastavit. Proti tomu stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Svou kasační stížnost považuje za přípustnou, neboť se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. V prvé řadě poukazuje na postup krajského soudu, který po opakovaném nařízení jednání nakonec rozhodl o věci bez jednání, a to po dvou letech od rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Přitom poslední nařízené jednání bylo odvoláno s tím, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání, což bylo účastníkům sděleno jeden den před rozhodnutím. To stěžovatel považuje za porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel má rovněž pochybnosti o správném obsazení soudu. Podle rozvrhu práce měl o věci po zrušení prvního rozsudku rozhodovat stejný senát. Podle rozvrhu práce platného v té době tvořili senát „29“ soudci Jedličková, Gregorová, Foltas, Mrázová, následně pak Foltas, Mrázová a Lukotková. O věci ale rozhodl senát ve složení Bystřická, Pospíšil, Foltas. K prekluzi vyměření předmětných daní se krajský soud vyjádřil v rozsudku sp. zn. 29 Ca 59/2008 a Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 2 Afs 17/2010. Nejvyšší správní soud přitom akceptoval názor krajského soudu o zahájení kontroly dne 6. 11. 2004 a z tohoto data také vycházel při počítání prekluze; dospěl k závěru, že lhůta skončila dne 31. 12. 2007 a do tohoto data byla rozhodnutí řádně doručena. Stěžovatel poukazuje i na vyjádření daňového subjektu ke kontrole, zejména na vyjádření ze dne 22. 9. 2006, uplatňující nedostatek „aktivní legitimace“ k daňové kontrole. V dané věci se tedy krajský soud při prvém rozsudku zabýval otázkou prekluze k žalobní námitce a Nejvyšší správní soud tak činil ex offo. Zjevně přitom hodnotil i okamžik zahájení daňové kontroly jako úkon přerušující běh prekluzivní lhůty. Pro stěžovatele je proto značně překvapivé, že otázka, kterou již krajský soud s určitým závěrem posuzoval a kterou shodně posoudil i Nejvyšší správní soud, je nyní uzavřena odlišně. Krajský soud, dle názoru stěžovatele, nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu spočívající v povinnosti znovu posoudit splnění podmínek vyhýbání se projednání kontroly a zaslání zprávy poštou, ve smyslu § 16 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád z r. 1992“). Krajský soud tedy, aniž by došlo ke změně skutkového stavu, právních poměrů, či zásadní změně judikatury, revidoval názor již jednou vyslovený. Krajský soud z hlediska existence úkonu přerušujícího běh prekluzivní lhůty rovněž hodnotil místní šetření ze dne 5. 1. 2004, a to s výsledkem, že nemá vliv na běh lhůty; současně je však označil za relevantní zjišťovací úkon. Nejvyšší správní soud přitom v rozsudku ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Afs 69/2004 - 52, místnímu šetření význam přerušujícího úkonu přiznal, naopak v rozsudku a ze dne 3. 8. 2006, č. j. 2 Afs 52/2005 - 105, nikoliv. V tomto druhém rozsudku poukazoval na stejný závěr vyslovený v rozsudku ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Afs 60/2005 - 130. Opomenutí žalobní námitky krajským soudem má za následek nepřezkoumatelnost jeho rozsudku pro nedostatek důvodů. Soud je povinen na každou námitku nějakým způsobem reagovat a vypořádat se s ní; to je součástí práva na spravedlivý proces. To v této věci krajskému soudu připomněl i Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 2 Afs 17/2010. Tomu neodpovídá vyjádření krajského soudu, že vypořádání ostatních žalobních námitek by bylo nadbytečné. Důvodem, pro který krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného, bylo tvrzené zahájení daňové kontroly místně nepříslušným správcem daně. Přezkum soudu ovšem ne zcela odpovídá formulaci žalobní námitky, která směřovala proti nepřesnosti pověření a proti tomu, že se vztahovalo na předchozí kontrolu. Krajský soud svůj názor opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 1 Afs 50/2007 - 106, podle něhož je oprávněnost k provedení úkonů v daňovém řízení jedním z předpokladů zákonnosti řízení. Krajský soud poukázal na skutečnost, že daná kontrola byla zahájena až po roce od vydání pověření a že v pověření nebylo specifikováno řízení, k němuž se vztahuje. S tím stěžovatel nesouhlasí. Nejvyšší správní soud totiž výslovně uvedl, že proti nezákonnosti daňové kontroly je nutné brojit včas, tedy v době odpovídající úkonu samotnému. Daňová kontrola byla zahájena dne 9. 11. 2004 a teprve 24. 4. 2006 žalobce vznesl námitky proti jejímu konání, navíc nikoliv proti místní příslušnosti kontrolujícího správce daně. Naopak žalobce v tamním podání požadoval zrušení pověření. Krajský soud označil Finanční úřad Brno III za místně nepříslušný a nezpůsobilý k provádění předmětné kontroly. K uvedené námitce bylo žalobci dne 20. 6. 2006 vysvětleno, že podle § 10 odst. 3 zákona č. 531/1990 Sb., o územních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, může finanční ředitelství pověřit k určitým úkonům jiný než místně příslušný orgán a že důvody pro zrušení pověření nebyly shledány. Krajský soud tak označený rozsudek Nejvyššího správního soudu aplikoval bez ohledu na skutečný stav věci v daném případě. Přitom právě obsah a časová souvislost žalobcových námitek, jsou pro posouzení rozhodné. Nadto požadavek na obsah pověření neplyne ze zákona, byl precizován judikaturou cca 5 let po vydání zkoumaného pověření. Pověření je vnitřním aktem řízení vydávaným v rámci vztahu nadřízenosti a podřízenosti na základě organizačního předpisu za účelem naplnění požadavku efektivního výkonu daňové správy a má svůj základ v řídící pravomoci finančního ředitelství k oběma dotčeným finančním úřadům. Navíc samotné daňové výměry byly vydány