4 Ads 66/2013 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 66/2013- 23 - text 4 Ads 66/2013 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: Solidwerk s. r. o., IČ: 29103606, se sídlem Klimentov 143, Velká Hleďsebe, zast. Mgr. Šárkou Vojtovou, advokátkou, se sídlem Karoliny Světlé 301/8, Praha 1, proti žalovanému: Úřad práce České republiky, se sídlem Karlovo náměstí 1, Praha 2 – Nové Město, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2013, č. j. 30 A 15/2013 – 46, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : [1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni domáhal zrušení přípisu žalovaného (žalobce jej považuje za rozhodnutí) ze dne 31. 7. 2012, EV. Č. 9511223/12, kterým žalovaný zamítl žádost žalobce ze dne 22. 6. 2012 o vymezení chráněného pracovního místa podle § 75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů a § 6 vyhlášky č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 518/2004 Sb.“). Zamítnutí uvedené žádosti žalobce zdůvodnil žalovaný tím, že z dokladů, které byly žalobcem předloženy jako součást žádosti o vymezení chráněného pracovního místa a z šetření na místě, nevyplynuly skutečnosti uvedené v § 6 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon o zaměstnanosti. [2] Žalobce v žalobě nejprve poukázal na dosavadní průběh řízení, kdy žalovaného přípisem ze dne 31. 7. 2012 vyzval ke sdělení, na základě čeho dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro uzavření dohody. V přípisu z 31. 7. 2012 žalovaný totiž pouze uvedl, že ze zjištěných skutečností a dokladů předložených žalobcem nevyplývá, že přiděluje zaměstnancům, kteří jsou osobami se zdravotním postižením, práci vhodnou z hlediska pozitivních efektů na jejich sociální integraci, s vhodným poměrem finančních prostředků vynaložených ze státního rozpočtu na zaměstnávání těchto lidí vzhledem k tržbám získaným prodejem jejich výrobků a služeb. Žalovaný přípisem ze dne 28. 8. 2012 žalobci sdělil, že podle přehledu tržeb získaných prodejem výrobků a služeb, které souvisí se zaměstnáváním osob se zdravotním postižením a přehledu příspěvků obdržených na podporu zaměstnávání těchto osob podle § 78 zákona o zaměstnanosti, který byl předložen k žádosti o vymezení chráněného pracovního místa, vyplynul jednoznačný nepoměr mezi výší tržeb a výší příspěvků. Žalobce následně dne 6. 9. 2012 podal odvolání proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2012, v němž vyjádřil nesouhlas s uvedenými závěry žalovaného, na které žalovaný reagoval přípisem ze dne 19. 9. 2012, v němž uvedl, že vymezení chráněného pracovního místa se neřídí zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, a proto bylo žalobci zasláno pouze vyrozumění o zamítnutí žádosti o vymezení chráněného pracovního místa, nikoli rozhodnutí. Žalovaný dále vyslovil přesvědčení, že zamítnutí žádosti žalobce o vymezení chráněného pracovního místa bylo v souladu s § 75 zákona o zaměstnanosti a § 6 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 518/2004 Sb. [3] Žalobce v žalobě zpochybnil správnost závěru žalovaného o jednoznačném nepoměru mezi výší tržeb a výší příspěvku žalobce, neboť žalovaný neučinil dostatečné kroky, které by ho opravňovaly k tomuto závěru. Poukázal na skutečnost, že žalovaným požadovaný formulář nebere vůbec na zřetel důležité aspekty jako je např. datum založení společnosti, průměrný počet zaměstnanců v jednotlivých obdobích, stupně jejich postižení a především, zda se jedná o tržby z prodeje zboží, které obrat několikanásobně navyšují o nákupní cenu zboží, nebo vlastních služeb, což podle žalobce z ekonomického hlediska znamená diametrální rozdíl. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že na základě listiny posuzované žalovaným nelze konstatovat absolutně nic o tom, jaký poměr je vhodný či nevhodný. Žalobce má za to, že splnil veškerá kritéria uvedená v § 75 zákona o zaměstnanosti a § 6 vyhlášky č. 58/2004 Sb., a navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2012 (správně má být uvedeno 31. 7. 2012) zrušil a uložil mu povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 3000 Kč do 15 dnů od doručení rozhodnutí. [4] Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 11. 2012, č. j. 57 A 80/2012 – 20, žalobu postoupil k vyřízení Městskému soudu v Praze, neboť shledal, že ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni Úřad práce České republiky, který má sídlo v obvodu Městského soudu v Praze, který je tak podle § 7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) místně příslušným soudem k rozhodnutí o žalobě. [5] Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2013, č. j. 5 Ad 1/2013 – 41, věc postoupil Krajskému soudu v Plzni. Poukázal na znění ustanovení § 7 odst. 3 s. ř. s., ve znění účinném od 26. 11. 2012, čl. XXV, bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a skutečnost, že žalobce má sídlo v obci Velká Hleďsebe, okres Cheb, tj. v obvodu Krajského soudu v Plzni. Poté dospěl k závěru, že není místně příslušný k projednání žaloby a proto v souladu s § 7 odst. 5 s. ř. s. věc postoupil Krajskému soudu v Plzni, jakožto soudu místně příslušnému, ačkoli místní příslušnost byla zákonem změněna až po podání žaloby. [6] Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 6. 2013, č. j. 30 A 15/2013 – 46 žalobu odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud poukázal na znění ustanovení § 75 odst. 1 a § 76 odst. 6 zákona o zaměstnanosti a § 6 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 518/2004 Sb. Z dikce uvedených ustanovení podle krajského soudu vyplývá, že ke zřízení chráněného pracovního místa mohlo dojít pouze na základě písemné dohody mezi žalobcem a žalovaným, přičemž na uzavření takové smlouvy nebyl právní nárok. Zákon žalovanému neukládal rozhodnout o žádosti žalobce o zřízení chráněného pracovního místa rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., tedy rozhodnutím, které by zakládalo, měnilo, rušilo či závazně určovalo práva a povinnosti žalobce. Krajský soud uzavřel, že napadené rozhodnutí žalovaného je podle § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučeno ze soudního přezkumu a žalobu proto odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [7] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. b) a e) s. ř. s., v níž v prvé řadě vyjádřil přesvědčení, že dohoda, na jejímž základě má dojít ke zřízení chráněného pracovního místa, jak ji definuje zákon o zaměstnanosti a vyhláška č. 518/2004 Sb., má povahu subordinační veřejnoprávní smlouvy ve smyslu § 159 a násl. správního řádu. V této souvislosti stěžovatel poukázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 2 Afs 173/2006 – 77. Vydání rozhodnutí o vymezení chráněného pracovního místa a tím i uzavření odpovídající dohody, jakožto veřejnoprávní smlouvy, by podle názoru stěžovatele mělo mít povahu rozhodnutí vydaného ve správním řízení, podléhající pravidlům zakotveným ve správním řádu a obecným zásadám, na kterých správní řízení stojí. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že vzhledem k tomu, že k uzavření veřejnoprávní smlouvy je v některých případech zapotřebí souhlasu správního orgánu, je nezbytné, aby řízení o udělení souhlasu podléhalo určitým pravidlům a nikoli svévoli správního orgánu a jeho adresát by měl mít možnost domáhat se přezkumu takového rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené stěžovatel nesouhlasí se závěrem Krajského soudu v Plzni, že zákon žalovanému neukládal rozhodnout o žádosti o zřízení chráněného pracovního místa rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Podle stěžovatele je rozhodnutí o žádosti neoddělitelně spojené se samotným uzavřením dohody o vymezení chráněného pracovního místa, která jako veřejnoprávní smlouva zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva. [8] Postup žalovaného při rozhodování o žádosti o vymezení chráněného pracovního místa označil stěžovatel za svévolný a nepřezkoumatelný. Žalovanému vytknul, že v rozhodnutí o zamítnutí žádosti pouze opsal zákonné formulace a konstatoval, že z dokladů, které byly předloženy jako součást žádosti o vymezení chráněného pracovního místa a z šetření na místě žalovaným uváděné skutečnosti nevyplynuly. Takovéto zdůvodnění nepovažuje stěžovatel za dostačující. Stěžovatel opakovaně žádal žalovaného o upřesnění a detailnější specifikaci, aby mohl případně zjednat nápravu, žalovaný však ani následně neumožnil stěžovateli odpovídajícím způsobem reagovat, když jeho další vyjádření byla opět velmi stručná a nekonkrétní. Stěžovatel se tak ani nedozvěděl, z jakých konkrétních zjištění žalovaný při přijetí svého rozhodnutí vycházel. Skutkový s