4 As 134/2013 — Nejvyšší správní soud

4 As 134/2013- 31 - text 4 As 134/2013 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobců: a) D. A., b) nezl. T. Dz., c) nezl. T. D., zast. Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL. M. eur., advokátem, se sídlem Karolinská 654/2, Praha 8, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Nádražní 2437/2, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2013, č. j. 17 A 31/2013 - 34, t a k t o : I. Kasační stížnost žalobkyně a) s e z a m í t á . II. Výroky II. a III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2013, č. j. 17 A 31/2013 - 34, s e z r u š u j í a věc s e v tomto rozsahu v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. III. V řízení o kasační stížnosti žalobkyně a) n e m á žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : [1] Rozhodnutím ze dne 29. 5. 2013, č. j. KRPP-88604-13/ČJ-2013-030022, žalovaná podle § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajistila žalobkyni a) na dobu 60 dnů od 29. 5. 2013 za účelem předání do Polské republiky. [2] V odůvodnění žalovaná uvedla, že žalobkyně a) při kontrole na dálnici D5, kde cestovala společně se žalobci b) a c), předložila doklad totožnosti bez víza nebo platného povolení k pobytu na území České republiky. Na tomto území pobývala neoprávněně, proto byla dne 29. 5. 2013 v 11:00 zajištěna podle § 27 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Správní orgán zahájil řízení ve věci povinnosti opustit území České republiky podle § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že žalobkyně a) podala dne 27. 5. 2013 v Polsku žádost o mezinárodní ochranu, odůvodňuje zahájení řízení za účelem předání podle nařízení Rady Evropského společenství č. 343/2003 ze dne 18. 2. 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států. Předání žalobkyně a) nebylo možné uskutečnit do 48 hodin, neboť bylo nutné zabezpečit náležitosti potřebné k realizaci předání, přičemž Polsko má lhůtu dvou týdnů na odpověď a šesti měsíců od přijetí žádosti na přijetí žadatele o azyl. Proto byla doba zajištění stanovena na 60 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Zvláštní opatření za účelem vycestování cizince podle § 123b zákona o pobytu cizinců by bylo zjevně neúčinné, neboť není záruka, že žalobkyně a) vycestuje zpět do Polska. V České republice se nezdržuje na žádné adrese a do protokolu uvedla, že cestu plánoval její manžel, celá rodina je zde s ní a v Rusku již žádnou rodinu nemá. Žalobkyně a) nevěděla, kolik má k dispozici finančních prostředků, podle seznamu dočasně odebraných věcí měli jako rodina celkem 100 zlotých a 125 rublů; neměli tudíž dostatečné prostředky k poskytnutí finanční záruky podle § 123c zákona o pobytu cizinců. [3] Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci žalobu. Poukázali na skutečnost, že společně se žalobkyní a) byly do zařízení pro zajištění cizinců umístěny i její nezletilé děti - žalobci b) a c), žalovaná však s nimi nejednala jako s účastníky řízení, ani je tak v napadeném rozhodnutí neoznačila, ačkoliv vydáním rozhodnutí bylo zasaženo i do jejich subjektivních práv. K tomu odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, č. j. 7 As 103/2011 - 54. Dále upozornili na problematiku lékařské péče a stravovaní dětí v zařízení pro zajištění cizinců. Doplnili, že žalobkyně a) má 14 dnů před plánovaným porodem a vyžaduje zvýšenou lékařskou i nutriční péči. Případné rozhodnutí o neumístění žalobců b) a c) do zařízení pro zajištění cizinců by z důvodu zachování celistvosti rodiny mělo za následek i neumístění žalobkyně a). Žalobci konstatovali nedostatečnost odůvodnění, pokud jde o nemožnost uložení zvláštních opatření ve smyslu ustanovení § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Tvrdili, že podle čl. 13 odst. 1 směrnice Rady Evropského společenství č. 2003/9/ES mají členské státy zajistit, aby byly žadatelům dány k dispozici materiální podmínky přijetí, jakmile podají žádost o azyl. [4] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 7. 2013, č. j. 17 A 32/2013 - 33, žalobu žalobkyně a) zamítl (výrok I.), žalobu žalobců b) a c) odmítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). [5] V odůvodnění soud uvedl, že vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, č. j. 7 As 103/2011 - 54. Připomněl, že žaloba směřuje proti rozhodnutí, kterým byla zajištěna pouze žalobkyně a), nikoliv žalobci b) a c). Pouze v důsledku zajištění matky (i otce) se nezletilí žalobci b) a c) nacházejí v zařízení pro zajištění cizinců podle § 140 zákona o pobytu cizinců. O způsobu zabezpečení péče o osobu závislou na zajištěném cizinci je oprávněn rozhodnout toliko zajištěný cizinec, který omezením osobní svobody nepozbývá postavení zákonného zástupce. Ubytování osob závislých na zajištěném cizinci způsobem definovaným v § 140 odst. 1 větě první zákona o pobytu cizinců není obligatorním důsledkem zajištění cizince, nýbrž je projevem vůle zajištěného cizince nepochybně podmíněným momentálními možnostmi a okolnostmi (např. pobyt příbuzných nebo známých zajištěného cizince na území České republiky ochotných po dobu zajištění zabezpečit péči o osoby závislé). Režim ubytovaného cizince je režimem ochranným, zabezpečujícím základní potřeby osob závislých na zajištěném cizinci (ubytování, stravu a služby); není přímo časově limitován správním orgánem, může být ukončen v důsledku změny poměrů i před vypršením stanovené doby zajištění, zcela bez možnosti ingerence správního orgánu, resp. provozovatele zařízení pro zajištění cizinců [např. zajistí-li žalobkyně a) dodatečně péči o žalobce b) a c) jinak]. V napadeném rozhodnutí se nenachází výrok o zajištění žalobců b) a c); z obsahu správního spisu ani z textu žaloby nevyplývá, že by žalobkyně a) žalovanou informovala, že péči o žalobce b) a c) má zajištěnu jiným způsobem a jejich ubytování v zařízení pro zajištění cizinců z tohoto důvodu není nezbytné. Další skutečnosti [na území České republiky se žalobkyně a) nezdržuje na žádné adrese, cestu plánoval manžel, celá rodina je s ní, v Rusku žádnou rodinu nemá, její rodiče již nežijí] svědčí pro to, že jinou variantu zajištění péče o své děti neměla. Tvrzení o svévolnosti umístění žalobců b) a c) do zařízení pro zajištění cizinců nemá oporu v obsahu správního spisu, ani v žalobě. [6] Podle názoru soudu z žádného ustanovení zákona nevyplývá, že se zajištění neprovede, je-li zajišťovaný cizinec doprovázen cizincem, vůči němuž má vyživovací povinnost nebo jej má v péči. Názor žalobkyně a), že neumístění nezletilých žalobců do zařízení pro zajištění cizinců by nutně mělo za následek i její neumístění, nemá žádné zákonné opodstatnění. Žalovaná zvážila možnost využití mírnějších opatření podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců a své úvahy vyjádřila v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Poukazovala-li žalobkyně a) na směrnici Rady 2003/9/ES, jíž se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl, a povinnost poskytnout žadatelům o azyl ubytování, pak vzhledem k tomu, že žalobkyně a) požádala o azyl v Polsku, bylo povinností tamních správních orgánů poskytnout ubytování podle vnitrostátních právních předpisů řešících problematiku mezinárodní ochrany, nikoliv žalované, která ani o pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany nerozhoduje. Jelikož žalobkyně a) podala žádost o azyl v Polsku, v České republice na ni nelze předmětnou směrnici aplikovat. [7] Krajský soud neshledal důvod k zohlednění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, č. j. 7 As 103/2011 - 54, pokud jde o žalobce b) a c). Konstatoval, že je povinen respektovat platné znění zákona. Účastenství žalobců b) a c) v řízení by mělo smysl pouze v případě, že by mohli, ale nemuseli, být umístěni do zařízení pro zajištění cizinců společně s rodiči, a tudíž by bylo třeba s ohledem na nezletilé hodnotit, zda zamýšlené zařízení je vhodné i pro pobyt dětí. Řízení o umístění cizince do zařízení pro zajištění cizinců však není upraveno, proto soud neshledal žádný zákonný důvod pro vyhovění žalobě ohledně žalobců b) a c) a jejich žalobu odmítl z důvodu podle § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Účastenství nezletilých by nepřineslo žádný posun do rozhodovací činnosti žalované, jelikož ta je povinna pouze zkoumat, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro správní zajištění cizince bez ohledu na počet nezletilých dětí, které s ním byly v době zadržení. Bezzubé procesn