5 As 114/2011 — Nejvyšší správní soud

5 As 114/2011- 88 - text 5 As 114/2011 - 93 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: JIRKAL, s. r. o., se sídlem Koulova 10, Praha 6, zast. JUDr. Ondřejem Maderem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 14, Praha 7, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 2, České Budějovice, za účasti: Ing. J. N., o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2011, č. j. 10 A 48/2011 - 38, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 11. 4. 2011, č. j. KUJCK 11531/2010 OZZL/2/Sou/O-33/11, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Strakonice (dále jen „vodoprávní úřad“) ze dne 17. 1. 2011, č. j. MUST/002227/2011ŽP/Pře, SZ MUST/052103/2010/4, kterým vodoprávní úřad ve výroku I. nevyhověl podle § 85 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon č. 50/1976 Sb.“) žádosti žalobce ze dne 20. 4. 1998 o povolení změny vodohospodářského díla – obnovy Sudoměřského mlýna na pravém břehu řeky Otavy, ř. km 40.100 v k. ú. Sudoměř u Čejetic a ve výroku II. nevyhověl návrhům žalobce ze dne 20. 4. 1998 „o udělení oprávnění k nakládání s vodami pro provoz malé vodní elektrárny v rozsahu 3,6 m³/s, a to celoročně“, a „aby vodní oprávnění bylo změněno co do účelu nakládání s vodami, tj. z provozu mlýna na malou vodní elektrárnu a průtok 3,6 m³/s byl zachován, a to celoročně“. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který jí rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, č. j. 10 A 48/2011 - 38, vyhověl, rozhodnutí žalovaného i vodoprávního úřadu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud na základě obsahu správního spisu rekapituloval, že podáním ze dne 11. 11. 1997 požádal žalobce Okresní úřad Strakonice o vydání stavebního povolení k rekonstrukci „Jirkalovi MVE“ (malé vodní elektrárny). Přípisem ze dne 28. 1. 1998, č. j. ŽP/470/98-RF, vyzval okresní úřad žalobce v souvislosti se žádostí o povolení změny vodohospodářského díla k podání žádosti o změnu nakládání s vodami, neboť původní vodní oprávnění k mlýnu Jirkal z roku 1907 bylo vydáno pouze za účelem pohonu mlýna. Okresní úřad poté změnu vodohospodářského díla – obnovu malé vodní elektrárny a náhonu na pravém břehu řeky Otavy, ř. km 40.100 v k. ú. Sudoměř - rozhodnutím ze dne 3. 4. 1998, č. j. ŽP/1836/98-RF, nepovolil. Odvolací orgán (Ministerstvo životního prostředí - dále jen „ministerstvo“), rozhodnutí okresního úřadu ze dne 3. 4. 1998 k odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 7. 8. 1998, č. j. 810/1025/98 – Bab – O 22/98, zrušil a věc mu vrátil k novému projednání, a to mj. proto, že rozhodnutí bylo vnitřně rozporné, nejasné a nepřesvědčivé; dle dalšího rozhodnutí ministerstva ze dne 7. 5. 1999, č. j. 810/303/99 – Bab – O 4/99, okresní úřad také nadbytečně po žalobci požadoval podání žádosti o změnu povolení k nakládání s vodami, která se ovšem dle ministerstva nejpozději v odvolání žalobce ze dne 20. 4. 1998 objevuje, a sám okresní úřad v přípise ze dne 22. 12. 1997 avizoval zahájení řízení o změně povolení k nakládání s vodami z moci úřední. Následně ve věci žádosti žalobce opakovaně rozhodovaly jak správní orgány, tak správní soudy. V návaznosti na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, č. j. 7 A 88/99 - 33, bylo posléze postaveno najisto, že vodní oprávnění udělené k žádosti F. J. C. k. místodržitelstvím v království Českém dne 5. 11. 1907, č. 312408, nezaniklo. Tímto správním aktem bylo majiteli mlýna č. p. 20 v Sudoměři povoleno k pohonu mlýna zřízení turbiny se spotřebou vody 3,6 m³/s. Výměrem ze dne 5. 12. 1907, č. 343.449, bylo povoleno užívat uvedené zařízení k pohonu mlýna a bylo uvedeno, že k používání vodního díla k jiným účelům je třeba, aby si majitel opatřil povolení. Nadepsaným rozhodnutím ze dne 17. 1. 2011 vodoprávní úřad nevyhověl zmiňovaným návrhům žalobce, přičemž z něj plyne, že původní vodní oprávnění z roku 1907 nezaniklo. O vydání nového povolení k nakládání s vodami dle vodoprávního úřadu vzhledem k faktické situaci na místě uvažovat nelze, byť vodoprávní úřad obsah žádosti žalobce identifikované ministerstvem v odvolání žalobce ze dne 20. 4. 1998 dovozuje pouze nepřímo z dalších listinných materiálů a vyhodnocuje ji na základě toho jako nereálnou. Odvolání žalobce ze dne 10. 2. 2011 následně žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. V převažující části se rozhodnutí žalovaného dle krajského soudu zabývá chronologií projednávání žádostí žalobce a řadou citací z podání žalobce a z rozhodnutí správních orgánů nebo soudů. Připomíná se pravomocné povolení vydané Ing. N. pro nakládání s vodami v množství 12,6 m³/s, které již nelze napadnout žádným opravným prostředkem, jakož i povinnost zajistit přepad vody přes jez (0,5 m³/s) a průtok rybím přechodem (0,5 m³/s). Dle rozhodnutí žalovaného není předložená projektová dokumentace v souladu s původním vodním oprávněním z roku 1907, které nezaniklo, ale které neopravňuje k provozu malé vodní elektrárny k výrobě elektrické energie. Krajský soud následně ve svém rozsudku dospěl k závěru, že správní orgány porušily ustanovení o řízení, přičemž toto porušení mohlo mít za následek i nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Tyto vady činí rozhodnutí žalovaného také nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost. Dle krajského soudu je mezi stranami nesporné, že trvá povolení k nakládání s vodami pro provoz mlýna udělené roku 1907 právnímu předchůdci žalobce. Původní chybná domněnka správních orgánů o zániku povolení v 50. letech zřejmě vedla k vydání povolení Ing. N. v roce 1991, což by jinak s ohledem na dnes tvrzené kapacitní možnosti dotčeného vodního toku bylo vyloučeno. Ani tato zásadní změna nic nezměnila na rozhodování správních orgánů ve vztahu k respektování priority ochrany udělených práv souvisejících s užíváním povrchových vod na předmětném úseku vodního toku. Přestože, jak opakovaně uvádějí správní orgány, je třeba brát ohled na právní i faktický stav v místě, mj. nemožnost zásahu do povolení uděleného Ing. N., nelze tuto věc klást k tíži žalobci. Současná situace je výsledkem nepečlivého přístupu správních orgánů. Povolení k nakládání s vodami svědčící žalobci požívá stejné ochrany jako právo Ing. N. Neumožní-li tak symbiózu ve využívání vodní síly v daném místě dohoda žalobce a Ing. N., je na vodoprávním úřadu, aby hledal řešení, a to včetně mimořádných postupů či opatření, včetně kompenzačních a restitučních důsledků. Na ochranu dříve uděleného povolení je totiž dle krajského soudu zřejmě pozdě a upřednostňování kteréhokoli z udělených povolení by nenašlo oporu v platné právní úpravě. Krajský soud však připomněl, že uvedené závěry platí, pokud jde o povolení z roku 1907, pouze ve vztahu k pohonu mlýna a jakákoli jiná interpretace o účelu povoleného nakládání s vodami ze strany žalobce je nepřípustná. Přesto žalobci svědčí časově neomezené povolení k nakládání s vodami v rozsahu 3,6 m³/s. Krajský soud proto postrádal v rozhodnutí správních orgánů odůvodnění pro zamítavé rozhodnutí o žádosti žalobce, když jedinou změnou by byla změna účelu, neboť na rozsahu povoleného nakládání by se zřejmě nic nezměnilo. Neustále rekapitulované vodní poměry a nedostatečnou celoroční kapacitu povrchových vod nepovažoval krajský soud za postačující argument pro zamítnutí žádosti. Pokud by se totiž žalobce rozhodl své povolení využívat, konal by po právu a jediným limitem by byla kapacita a dostatek povrchových vod. Krajský soud uvedl, že nemůže předjímat rozhodování správních orgánů; pokud by však správní orgány dospěly v souladu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „nový správní řád“) k závěru, že změnu nakládání s vodami povolit nelze, je třeba tento závěr přezkoumatelně odůvodnit. Úvahy o rentabilitě případného provozu MVE přitom správním orgánům nepřísluší. Rozhodnutí žalovaného považoval krajský soud za nesrozumitelné i v otázce předmětu řízení. Ve stavebně právním aspektu bylo řízení zahájeno k žádosti žalobce dne 11. 11. 1997; část řízení týkající se nakládání s vodami byla vedena o žádosti „identifikované“ v odvolání žalobce ze dne 20. 4. 1998, jak uváděl vodoprávní úřad, který v tomto směru vycházel z právního názoru ministerstva obsaženého v jeho rozhodnutích ze dne 7. 8. 1998 a ze dne 7. 5. 1999. O předmětu správního řízení by však nemělo být pochyb, zatímco v nynějším případě byl předmět řízení určen jen představou o obsahu žádosti žalobce, aniž by se správní orgány pokusily pochybnosti odstranit.