5 As 43/2011 — Nejvyšší správní soud

5 As 43/2011- 185 - text 5 As 43/2011 - 191 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci žalobkyň: a) B. G., b) RNDr. P. P., c) V. H., všechny zastoupeny JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010, č. j. 11 Ca 360/2009 - 86, t a k t o : I. V řízení s e p o k r a č u j e . II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010, č. j. 11 Ca 360/2009 - 86, s e r u š í . III. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 5. 10. 2009, č. j. 131273/2009/KUSK, a rozhodnutí Městského úřadu Lysá nad Labem ze dne 11. 4. 2008, č. j. SÚ/2032/07/Fia-30, s e r u š í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. IV. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení částku 26 616 Kč do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ondřeje Tošnera, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 5. 10. 2009, č. j. 131273/2009/KUSK, žalovaný zamítl odvolání žalobkyň a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Lysá nad Labem, stavebního úřadu, ze dne 11. 4. 2008, č. j. SÚ/2032/07/Fia-30, o umístění stavby „Domov důchodců a denní stacionář Lysá nad Labem, Náměstí B. Hrozného“ na pozemcích p. č. st. 22/2, st. 22/6, 291, 294/2, 295/1, 297/1, 297/2, 297/3, 301/2, 301/3, 3451/1, 3451/11 a 3458/2 v k. ú. Lysá nad Labem. Uvedené rozhodnutí žalovaného žalobkyně napadly samostatnými žalobami u Městského soudu v Praze. Ten nejprve usnesením ze dne 26. 1. 2010, č. j. 11 Ca 360/2009 - 51, spojil žaloby ke společnému projednání a posléze žaloby rozsudkem ze dne 4. 11. 2010, č. j. 11 Ca 360/2009  86, zamítl. Žalobkyně (stěžovatelky) napadly rozsudek městského soudu kasační stížností, kterou opírají o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítané důvody kasační stížnosti včlenily stěžovatelky do dvanácti stížních námitek, které v podstatě odpovídají uplatněným žalobním námitkám, jež neshledal městský soud důvodnými. Sedm stížních námitek se týká tvrzeného porušení hmotněprávních předpisů upravujících umísťování staveb a dalších pět tvrzeného porušení předpisů o řízení před správními orgány. a) Stěžovatelky namítají, že stavba byla umístěna v rozporu s § 20 odst. 1 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), neboť nerespektuje souvislosti a charakter území. Umísťovaná stavba se všemi parametry vymyká ze stávající okolní zástavby, ať již jde o typ střechy, obestavěný prostor, zastavěnou plochu apod. b) Územní rozhodnutí je podle stěžovatelek v rozporu s § 20 odst. 1 a § 25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., neboť jejím umístěním dojde ke zhoršení kvality prostředí z důvodu nedostatečných odstupů od okolních staveb, zhoršení světelných poměrů a narušení soukromí. c) Územní rozhodnutí odporuje § 90 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), neboť je stavba v rozporu s požadavky územně plánovací dokumentace. Stavba se vymyká charakteru okolní zástavby a nerespektuje tedy princip kontextuality zástavby. d) Umístění komunikací a staveb pro dopravu v klidu (parkovací stání) je v rozporu s územně plánovací dokumentací. Územní rozhodnutí je proto v rozporu s § 90 písm. a) a b) stavebního zákona. Tyto části stavby mají být umístěny na ploše zeleně, kde ovšem podle územního plánu není zástavba přípustná. e) Řešení dopravy je v rozporu s § 20 odst. 5 písm. a) a § 23 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Parkovací místa jsou umístěna mimo pozemek stavby, který je územním plánem určen k výstavbě domova důchodců. f) Stavba je v rozporu s vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 49/1993 Sb., o technických a věcných požadavcích na vybavení zdravotnických zařízení. Stavba obsahuje zařízení zdravotní péče (ordinaci, vyšetřovnu, zařízení ambulantní péče), není ovšem zajištěna účinná likvidace speciálního zdravotnického odpadu. g) Stavba nepřípustným způsobem zasahuje do korun dvou stromů (dub letní a ořešák černý), jejichž odstranění není povoleno. Jedná se přitom o významné dřeviny. Územní rozhodnutí je proto v rozporu s § 7 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. h) Územní rozhodnutí bylo vydáno bez nezbytného podkladu podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů. Nebylo předloženo stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí ani závěr zjišťovacího řízení podle tohoto zákona. Územní rozhodnutí bylo proto vydáno v rozporu s § 10 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a § 90 písm. e) stavebního zákona. i) Stěžovatelky dále namítají, že územní rozhodnutí neobsahuje náležitosti stanovené v § 9 odst. 1 a 5 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření. Neobsahuje účel umisťované stavby, uvedení druhu pozemků podle katastru nemovitostí, na nichž se stavba umisťuje, základní údaje o kapacitě stavby ani vymezení území dotčeného vlivy stavby. Navrhované řešení údajně umožňuje dočasné navýšení kapacity až na dvojnásobek, tato skutečnost ovšem nebyla v územním rozhodnutí zohledněna. Stěžovatelkám dále nebyly doručeny výkresy, které tvoří přílohu územního rozhodnutí podle podmínky č. 1 uvedené ve výroku II. rozhodnutí stavebního úřadu. j) Rozhodnutí žalovaného je podle stěžovatelek nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť se žalovaný v odůvodnění tohoto rozhodnutí nevypořádal řádně s námitkami, které uvedly v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. U řady námitek není zřejmé, jak se s nimi žalovaný vypořádal a z jakého důvodu je shledal nedůvodnými. k) Stěžovatelky dále namítají, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je v rozporu s § 14 odst. 3 správního řádu. Ačkoliv stěžovatelky vznesly námitku podjatosti směřující vůči všem pracovníkům městského úřadu, nebylo o této námitce rozhodnuto v souladu se zákonem. O námitce podjatosti vůči osobě, jež vydala rozhodnutí prvního stupně, nebylo v době vydání tohoto rozhodnutí rozhodnuto, tedy byl porušen § 14 odst. 3 správního řádu, podle něhož osoba, vůči níž byla námitka podjatosti vznesena, nemůže do doby rozhodnutí o ní činit jiné než neodkladné úkony. V době vydání územního rozhodnutí totiž nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti uplatněné vůči paní M. F., která rozhodnutí vydala a podepsala. Navíc rozhodnutí o tom, že paní M. F. není vyloučena, vydal tajemník městského úřadu, nikoliv osoba služebně nadřízená. Jeho usnesení je tedy podle stěžovatelek nicotné. Uvedl-li žalovaný ve svém rozhodnutí, že námitka podjatosti byla uplatněna neurčitě, namítají stěžovatelky, že námitka je dostatečně konkrétní, neboť nevzbuzuje pochybnosti, jakých úředních osob se týká. l) Rovněž odvolací rozhodnutí žalovaného bylo podle stěžovatelek vydáno osobou vyloučenou z rozhodování. Stěžovatelky v odvolání proti územnímu rozhodnutí vznesly námitku podjatosti všech pracovníků Krajského úřadu Středočeského kraje. Tato námitka se opírala o konkrétní a určité důvody vyvolávající pochybnosti o nepodjatosti úředních osob podílejících se na rozhodování věci. O uplatněné námitce podjatosti ovšem nebylo před vydáním rozhodnutí ve věci samé řádně rozhodnuto. I v tomto případě mají stěžovatelky za to, že námitka je dostatečně konkrétní a nevzbuzuje pochybnosti, proti komu směřuje. Nad rámec uvedeného stěžovatelky uvedly, že trvají na tom, že jimi vznesené námitky podjatosti byly důvodné. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost považuje za nedůvodnou, a proto navrhl její zamítnutí. Žalovaný se podle svých slov řídil právním názorem vysloveným v rozsudku městského soudu ze dne 16. 6. 2009, č. j. 11 Ca 357/2008 – 70, odstranil nedostatky, které mu byly v uvedeném rozsudku vytčeny, jednotlivě se zabýval odvolacími námitkami a doplnil neúplné vypořádání některých námitek. K námitkám týkajícím se tvrzené podjatosti úředních osob [ad k) a l)] uvedl žalovaný, že je povinností účastníka správního řízení, aby řádně odůvodnil námitku podjatosti vznesenou vůči konkrétním úředním osobám. Správní orgán nemá povinnost poučovat účastníka, v jakém smyslu má své podání doplnit, neboť tvrzená podjatost vyplývá z vnitřního přesvědčení účastníka. Je na něm, aby skutečnosti, z nichž dovozuje podjatost úřední osoby, sám vyslovil. Námitka podjatosti uplatněná vůči žalovanému byla neurčitá co do obsahu i uvedení úředních osob, jichž se týkala, neboť byla namítnuta podjatost všech pracovníků krajského úřadu pouze z toho důvodu, že Středočeský