6 Ads 134/2012 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 134/2012- 47 - text pokračování 6 Ads 134/2012 - 54 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: Mgr. O. H., zastoupen Mgr. Janem Kostkou, advokátem, se sídlem Slezská 36, Praha 2, proti žalovanému: ministr vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2010, č. j. 90/2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, č. j. 5 Ad 17/2010 - 71, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2010, č. j. 90/2010 a o nákladech řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Citovaným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí rektora Policejní akademie České republiky ve věcech služebního poměru č. 11/2005 ze dne 11. 3. 2005 a toto rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutím rektora Policejní akademie České republiky ve věcech služebního poměru č. 11/2005 ze dne 11. 3. 2005 byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky podle ust. § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „zákon č. 186/1992 Sb.“). Důvodem propuštění stěžovatele ze služebního poměru bylo porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem. Služební poměr podle výroku rozhodnutí skončí podle § 108 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb. doručením rozhodnutí, neboť stěžovatelovo jednání je třeba posuzovat jako úmyslné zvlášť závažné porušení služební přísahy. [2] V odůvodnění svého rozhodnutí rektor shrnul obsah usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2005, podle kterého stěžovatel dne 1. 3. 2005 ležel v podnapilosti na lavičce zastávky autobusů MHD v Praze 4 v ulicích Michelská a Nuselská. Přivolaným policistům při provádění služebního zákroku vyhrožoval újmou na zdraví a smrtí, při přemisťování do vozidla Rychlé záchranné služby fyzicky napadl policisty i zdravotnické pracovníky a dále jim vyhrožoval smrtí a ublížením na zdraví jak při převozu k lékařskému ošetření do Fakultní nemocnice na Karlově náměstí, tak při převozu na záchytnou protialkoholní stanici na Bulovce. Muselo proti němu být použito donucovacích prostředků. V samotných prostorách záchytné protialkoholní stanice útočil fyzicky a verbálně proti dalším zakročujícím policistům a sanitáře pokousal do ruky. Objem alkoholu v krvi u něj činil 2,51 g/kg. Dále bylo zjištěno, že stěžovatel měl u sebe osobní zbraň a celkem 6 ks upravených nábojů se střelou se zvýšeným ranivým účinkem, jejichž držení zákon zakazuje. Rektor ve svém rozhodnutí citoval služební přísahu policisty a uvedl, že jednání stěžovatele je neukázněné a nečestné a porušilo služební přísahu zvlášť závažným způsobem. Stěžovatelovo neukázněné jednání má vysoce negativní vliv na ostatní policisty, na další zaměstnance Police i na veřejné mínění. Zvláštní pravomoci policisty musejí být vyváženy jeho smyslem pro povinnost dodržovat zákony. Veřejnost to také od policistů očekává a stěžovatelovo jednání poškozuje Policii u veřejnosti. Stěžovatelovo jednání je v příkrém rozporu s povinnostmi, morálkou a etikou policisty, zvláště vzhledem k tomu, že je služebně zařazen jako vysokoškolský učitel Policejní akademie České republiky a výchovně i pedagogicky působí na posluchače. Stěžovatel byl vyzván, aby se k události vyjádřil. Podle vlastního sdělení si však vše pamatuje jen v dějových útržcích, podrobnosti si nevybavuje. Podle rektora je stěžovatelovo jednání neslučitelné s postavením policisty ve společnosti a diskredituje dobré jméno Policie. Další ponechání stěžovatele ve služebním poměru by ještě prohloubilo tyto negativní dopady. [3] O odvolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí rektora Policejní akademie České republiky poprvé rozhodoval žalovaný dne 27. 9. 2005. Toto rozhodnutí žalovaného zrušil městský soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2006, č. j. 7 Ca 243/2005  47 pro nepřezkoumatelnost, neboť správní orgán nevyložil neurčitý právní pojem „porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem“ a nevypořádal se s námitkou stěžovatele poukazující na okolnosti, za kterých k jednání stěžovatele, v němž je spatřováno zvlášť závažné porušení přísahy, došlo. Kasační stížnost žalovaného proti tomuto rozsudku městského soudu byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2007, č. j. 4 Ads 29/2007 – 85. [4] Podruhé rozhodoval žalovaný o stěžovatelově odvolání rozhodnutím ze dne 21. 3. 2007. Také toto rozhodnutí však zrušil městský soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2008, č. j. 7 Ca 142/2007  62, a to z týchž důvodů jako v předcházejícím případě. [5] V projednávané věci tedy bylo městským soudem přezkoumáváno v pořadí již třetí rozhodnutí žalovaného o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí rektora Policejní akademie České republiky. Žalovaný ve svém nynějším rozhodnutí uvedl, že jednání stěžovatele bylo zároveň předmětem trestního řízení. Odsuzující rozsudek potvrdil validitu důkazů, které byly v souladu se zákonem použity i v řízení o propuštění ze služebního poměru. Žalovaný shrnul obsah zjištění, která byla získána v trestním řízení. Trestní stíhání proti stěžovateli bylo zahájeno dne 10. 3. 2005, obžaloba podána 23. 11. 2005. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 4. 2006 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů zprotivení a donucení k porušení vojenské povinnosti, výtržnictví, násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci a nedovoleného ozbrojování. Stěžovatel i státní zástupce se proti rozsudku odvolali. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2006 zrušil napadený rozsudek toliko ve výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování, přesto uložil stěžovateli shodný trest. Zdůraznil přitom, že stěžovatel spáchal trestné činy v přímém úmyslu a byl za ně plně odpovědný. Dne 12. 11. 2009 vyhověl žalovaný stěžovatelově žádosti o nahlížení do podkladů rozhodnutí (relevantní kopie mu byly již dříve zaslány). Stěžovatel nenamítl, že by podklady byly neúplné. Dne 26. 11. 2009 se stěžovatel zúčastnil jednání senátu poradní komise ministra vnitra a předložil stanovisko k věci. Na stejnopis doporučení pro rozhodnutí ministra, který zpracoval senát poradní komise, reagoval stěžovatel písemností nazvanou „Specifikace důkazů“. [6] Ve svém rozhodnutí žalovaný nejprve vyložil pojem „porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem“. Přitom vycházel z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a zdůraznil, že policista musí vykazovat morální a charakterové kvality, jeho závazek chovat se čestně a ukázněně trvá nejen při plnění služebních povinností, ale také v osobním životě. Policista, který by se v době volna dopouštěl jednání, za které jinak Policie postihuje jiné občany, nemůže disponovat potřebným morálním kreditem. Takové jednání ohrožuje nejen jeho vlastní autoritu a důstojnost na veřejnosti a při plnění služebních úkolů, ale také poslání a autoritu Policie jako veřejného sboru. Pokud se tedy policista svým jednáním třeba i v soukromém životě výrazně odchýlí od přísahou požadovaného čestného, statečného a ukázněného chování, dopustí se zvlášť závažného porušení služební přísahy. Žalovaný dále konfrontoval tento pojem se skutkovými zjištěními ve věci. Žalovaný poté uvedl, že ačkoliv by bylo možno stěžovatelovo chování s určitou dávkou velkorysosti chápat těsně poté, co byl probuzen policejní hlídkou, trvalo toto chování dvě hodiny. Stěžovateli přitom muselo být zřejmé, že policejní hlídka plní úkoly uložené zákonem a že je k tomu oprávněna. S ohledem na délku stěžovatelova chování tedy nejde o exces a nelze usoudit, že má stěžovatel v osobnosti trvale zakotvenou čestnost a ukázněnost. Stěžovatel kladl odpor nejen pasivně, ale i aktivně. Jeho výhružky ublížením na zdraví či smrtí mohly ve zúčastněných osobách vyvolat důvodnou obavu, neboť stěžovatel měl u sebe zbraň s náboji. Z toho je zřejmé, že stěžovatel se jednání dopustil úmyslně, ostatně nedbalost již z povahy jeho jednání nepřipadá v úvahu. Ze znaleckých posudků je zřejmé, že stěžovatel netrpí duševní poruchou a opilost, v níž se nacházel, nebyla patologická nebo komplikovaná. Za své jednání je proto plně odpovědný. Je tedy nade vší pochybnost, že stěžovatel hrubým způsobem porušil zájmy chráněné právními předpisy, které měl jako policista sám chránit. Učinil tak na místě veřejnosti přístupném, přičemž napadaným osobám bylo známo, že je policistou. Intenzita jeho chování dosáhla zvláštní závažnosti, což z popsaného jednání stěžovatele přes