7 As 29/2013 — Nejvyšší správní soud

7 As 29/2013- 24 - text  7 As 29/2013 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: T. S., zastoupen Mgr. Josefem Fiřtem, LL.M., advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, za účasti osoby zúčastněné na řízení: B. K., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2013, č. j. 10 A 96/2012 – 44, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 6. 3. 2013, č. j. 10 A 96/2012 – 44, zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2012, č. j. KUJCKJ21789/2012/OLVV/P70-Bl, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu ve Vodňanech ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. 229/11, text výroku napadeného rozhodnutí byl v části II. změněn a nahrazen textem: „a dále se podle ustanovení 11 odst. 1 písm. d) přestupkového zákona obviněnému ukládá sankce ve formě propadnutí věci, která byla ke spáchání přestupku na úseku střelných zbraní a střeliva použita, a to samonabíjecí pistole ZVI Vsetín Kevin ZP 98,9 mm Browning Court, výrobní číslo A00280, kterou je povinen odevzdat na příslušném útvaru Policie ČR ve lhůtě do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.“ V ostatním bylo napadené rozhodnutí potvrzeno. Podle správních rozhodnutí se měl stěžovatel dopustit přestupku na úseku střelných zbraní a střeliva dle ust. § 76a odst. 4 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (dále jen „zákon o zbraních a střelivu“), a dále přestupku proti majetku dle ust. § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), tím, že dne 8. 10. 2011 v době mezi 15.45 až 16.00 hod. na veřejném prostranství svou legálně drženou střelnou zbraní zastřelil psa osoby zúčastněné na řízení, které tím úmyslně způsobil škodu na majetku výši 5.000 Kč. V žalobě stěžovatel především namítal, že skutkový stav, ze kterého správní orgány vycházely, nemá oporu ve spise. V řízení před žalovaným podle stěžovatele došlo k porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že správní orgány vycházely ze skutkového stavu, který má oporu v provedených důkazech. Svědci shodně popsali situaci v místě, kde stěžovatel se svým psem přicházel po cestě a na tuto cestu i cvičiště bylo dobře vidět. Přehlednost situace v terénu dokládá i přiložená fotodokumentace. Svědci shodně uvedli, že spatřili muže se psem na vodítku a upozornili majitelku psa, která dala bezprostředně povel svému psu Ronymu, aby zalehl. Pes uposlechl a v těsné blízkosti cesty zalehl. Majitelka psa volala na přicházejícího, aby se zastavil, že psa zajistí. Stěžovatel se však se svým psem přibližoval. Z toho důvodu se majitelka psa i další přítomná svědkyně k zalehlému psu rozběhly, aby mohl být zajištěn. Stěžovatel na výzvy, aby se zastavil, nereagoval. Z toho důvodu krajský soud nepřisvědčil námitce, že žalovaný záměrně bez jakýchkoliv důkazů vytvořil konstrukci, podle které je stěžovatel agresorem a konflikt vyvolal se záměrem zastřelení cizího psa. Ohledně použití zbraně všichni svědci shodně vypověděli, že výstřel zazněl bezprostředně, aniž byl stěžovatel ohrožen, pouze psi se do sebe pustili, a ihned po výstřelu stěžovatel odcházel, aniž reagoval na výzvy přítomných, aby zůstal a situaci řešil. V přehledném terénu nemohl stěžovatel přehlédnout běžící ženy, které se snažily zajistit psa a zabránit případnému střetu zvířat. Z toho důvodu jen těžko lze vnímat situaci způsobem, který předkládá stěžovatel. Chovatel psa je jistě obeznámen se způsoby, jak se vyvarovat střetům s jinými psy, stěžovatel však nic takového neučinil. Nejednal ani v nutné obraně. V situaci, tak jak je dokládána provedenými důkazy, nelze přistoupit na argumentaci žalobce, že zbraň použil k ochraně života, zdraví nebo majetku. Uvádí-li stěžovatel, že střelbou bránil svého psa před cizím psem, pak svého psa mohl ochránit tím, že by reagoval jednak na opakované výzvy, tak i na celkovou přehlednou situaci, a mohl se zastavit tak, aby mohl být cizí pes zajištěn. O tvrzení stěžovatele, že útok psa poškozené byl agresivní a cílem psa poškozené bylo zranit psa stěžovatele, nebyly předloženy žádné důkazy ani argumenty. Naopak všichni přítomní potvrzovali, že pes poškozené byl klidný, což dokládá i skutečnost, že se v průběhu odpoledne volně mohl pohybovat mezi zvířaty i lidmi a nikoho neohrožoval. Vůči nebezpečnému chování zvířete je možno zasáhnout za podmínek krajní nouze, při které je nutno trvat na podmínce subsidiarity, tedy že nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak. Pokud by stěžovatel respektoval výzvu osoby zúčastněné na řízení, mohl být pes zajištěn a ke střetu psů vůbec nemuselo dojít. Bylo zcela reálné, že si osoba zúčastněná na řízení svého psa zajistí, a nedošlo-li do té doby k rozvinutí potyčky psů do té míry, že by byl pes stěžovatele viditelně poraněn či paralyzován např. stiskem čelisti druhého psa, nelze považovat řešení stěžovatele za adekvátní situaci. Naopak šlo o jednání, které bylo nebezpečné pro další osoby přibližující se k místu incidentu. Nelze hovořit o tom, že by stěžovatel dostál povinnosti dbát zvýšené opatrnosti při zacházení se zbraní. Mohl být v době výstřelu stržen svým psem, střela mohla změnit směr a mohlo dojít ke zranění či usmrcení přibližujících se osob. Rovněž mohlo dojít k odrazu střely a zasažení osob. Jako nedůvodné posoudil krajský soud i námitky směřující k uložené pokutě, k trestu propadnutí věci a k povinnosti žalobce nahradit škodu. Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě výslovně uplatnil důvody podle ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítá, že závěr krajského soudu, že je agresorem a konflikt vyvolal se záměrem zastřelení cizího psa, nemá oporu v provedeném dokazování a svědčí o zjevné svévoli soudu při rozhodování o podané žalobě. Stěžovatel uvádí, že se v celém průběhu řízení hájil tím, že střelbou bránil svého psa (tedy svůj majetek), který byl cizím psem napaden, a zároveň sebe, neboť se sám cítil ohrožen útokem cizího psa. Jednalo se o statného psa služebního plemene. Stěžovatel se na rozdíl od osoby zúčastněné na řízení choval odpovědně a svého psa zajistil před možným útokem na cizí zvířata a lidi tím, že ho vedl na vodítku. Neučinil nic, čím by cizího psa vyprovokoval k útoku. Z ničeho nevyplývá, že by se ke stěžovateli cizí pes nerozběhl a následně na psa stěžovatele nezaútočil, pokud by se stěžovatel zastavil. Zastavení stěžovatele by střetu psů nezabránilo. Bylo prokázáno, že se cizí pes kontrole vymkl, když přestal reagovat na pokyny osoby zúčastněné na řízení, aby zůstal ležet na místě. Za chování psa odpovídá jeho vlastník, případně osoba, jíž je pes svěřen do péče. Je nepřípustné, aby odpovědnost za chování psa byla přenášena na jinou osobu. Naopak jednání osoby, která svěřeného psa nezabezpečila takovým způsobem, aby nemohl nikoho zranit, naplňuje znaky přestupku proti občanskému soužití. Stěžovatel v tomto směru odkazuje na judikaturu zdejšího soudu i Nejvyššího soudu. Krajský soud se s touto argumentací stěžovatele vůbec nevypořádal, pouze s ní nesouhlasil. Je přitom zjevné, že osoba zúčastněná na řízení je odpovědná za to, že se její pes vymkl její kontrole. Na tom nic nemění skutečnost, že se poté neúspěšně snažila učinit vše pro to, aby kontrolu nad psem opět získala. Příčinu útoku cizího psa je třeba hledat v jejím selhání, a nikoli v chování stěžovatele spočívajícím v tom, že neměl reagovat na výzvy k zastavení. Stěžovatel neměl žádnou právní povinnost cizího psa zabezpečit před útokem na cizí majetek nebo osoby. Stěžovatel dále namítá, že nebylo jeho povinností snášet útok cizího psa na svého psa a čekat, zda se osobě zúčastněné či jiné osobě podaří tomuto útoku zabránit. Stěžovatel měl právo svého psa i sebe chránit. Bylo rovněž prokázáno, že vystřelil v okamžiku, kdy tento útok trval. Útokem cizího psa bylo ohroženo zdraví a dokonce i život psa stěžovatele. Je obecně známo, že psi útočí zpravidla na krk, přičemž i zdánlivě banální kousnutí v těchto místech může skončit vykrvácením a následnou smrtí. V posuzovaném případě se nejednalo o žádné vzájemné psí škádlení, ale o útok agresivního cizího psa s vyceněnými tesáky, navíc nesrovnatelně většího, jehož cílem bylo zranit psa stěžovatele. Pokud existovala reálně možnost usmrcení psa stěžovatele v důsledku útoku cizího psa, nelze za nepřiměřený způsob jednání považovat použití zbraně vedoucí k usmrcení cizího psa. Navíc bezprostř