7 As 83/2012 — Nejvyšší správní soud

7 As 83/2012- 45 - text 7 As 83 2012 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: T. H., zastoupen Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Charvátova 11, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2011, č. j. 10 Ca 155/2009 – 90, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2011, č. j. 10 Ca 155/2009 – 90, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 10. 3. 2009, zn. SPR4112/08-37, a rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 3. 10. 2008, zn. SPR-4112/08-23, j s o u n i c o t n á . III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. IV. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 7.904 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Jana Boučka, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2011, č. j. 10 Ca 155/2009 – 90, byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen stěžovatel“) proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále je „předseda Úřadu“) ze dne 10. 3. 2009, zn. SPR-411/08-37, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Úřadu (dále jen Úřad“) ze dne 3. 10. 2008, zn. SPR-4112/08-23, jímž nebylo vyhověno stěžovatelovým návrhům. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že se předně musel vypořádat s návrhem Úřadu, aby žaloba byla odmítnuta, neboť jde o rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl ve věci soukromoprávního nároku. Městský soud pro navrhovaný postup neshledal podmínky a poukázal na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Městský soud proto věcně přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích uplatněných žalobních bodů. Tvrdil-li stěžovatel, že Úřad poté, co mu byla věc soudem postoupena, byl nečinný a ani po zahájení řízení nevydal rozhodnutí ve lhůtě soudem stanovené, ani jej o důvodech prodloužení lhůty neinformoval, pak toto tvrzení, jakkoli má své opodstatnění, nemohlo mít vliv na posouzení merita věci a zákonnost vydaného rozhodnutí. Stěžovatel se domohl ochrany proti nečinnosti u soudu (rozsudek 7 Ca 285/2005 - 19) a nevydání rozhodnutí ve lhůtě stanovené zákonem, popř. rozhodnutím soudu, samo o sobě nemůže způsobit nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Za vadu řízení dále stěžovatel označil postup Úřadu, aprobovaný předsedou Úřadu při doručování, a to od počátku řízení vedeného Úřadem, včetně doručení rozhodnutí ze dne 3. 10. 2008. Stěžovatel v žalobě nepopřel, že oznámení ze dne 22. 7. 2008 převzal osobně dne 14. 8. 2008, ale namítal, že nejde o řádné doručení, když má pro řízení zástupce, a proto nereagoval. Z uvedeného tedy podle městského soudu vyplývá, že se oznámení o zahájení řízení dostalo do dispozice stěžovatele a jeho procesní obrana tak nebyla zásadním způsobem dotčena. Stěžovatelem účelově volený přístup městský soud hodnotil k jeho tíži a neshledal postup Úřadu ani odůvodnění rozhodnutí předsedy Úřadu ohledně tohoto postupu nezákonným. Městský soud žalobní námitku, že stěžovatel byl vadným postupem správního orgánu v důsledku neseznámení s vyjádřeními ostatních účastníků zkrácen ve svém právu na obranu, neshledal důvodnou. Formální nedostatek doručení výzvy ze dne 8. 9. 2008, pokud k němu vůbec došlo (vzhledem k absenci doručenky), nemohl mít dopad na posouzení merita věci, neboť tato vyjádření jednak obsahovala informace stěžovateli již známé, jednak nebyla zásadním podkladem pro rozhodnutí ve věci. Stěžovatel ani v rozkladu ani v žalobě netvrdil konkrétní skutečnost, která z těchto vyjádření plyne a vůči níž by se nemohl bránit, ale poukazoval vždy jen na formální nedostatek v doručení uvedené výzvy. Stěžovatelovu výhradu vůči řádnému doručení rozhodnutí Úřadu neshledal městský soud důvodnou, když podal rozklad včas a tento byl věcně projednán. V dalších námitkách pak stěžovatel brojil proti zjištění stavu věci a závěrům Úřadu, potažmo předsedy Úřadu, ohledně vyhodnocení věci, zejména oponoval závěru relevance posouzení nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku ve vztahu k osobním údajům v evidenčních systémech orgánů veřejné správy. Městský soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí předsedy Úřadu, ani Úřadu, jímž byl stěžovatelův požadavek na omluvu, neboť označená ministerstva neporušila právní předpisy týkající se ochrany osobních údajů, jestliže na základě pravomocného rozhodnutí o přestupku zanesla údaj o postihu za přestupek v evidencích. K porušení jejich povinností jako správce či zpracovatele údajů nedošlo. Městský soud rovněž nepřisvědčil stěžovateli v tom, že Úřad mu odmítl poskytnout ochranu. Úřad ve věci rozhodnutí vydal a skutečnost, že mu nevyhověl nelze považovat za odmítnutí ochrany či porušení ústavního principu odmítnutí spravedlnosti. Stěžovatel dále poukázal na to, že v rozkladu uplatnil námitku proti postupu úřední osoby a rozhodnutí o rozkladu se s touto námitkou nevypořádalo. Především o ní ale nebylo rozhodnuto postupem podle ust. § 12 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Městský soud této námitce nepřisvědčil proto, že důvodem podjatosti pracovníka správního orgánu může být jeho konkrétní vztah k věci samé. Tedy určitý zájem na výsledku takového řízení, který lze dovodit z objektivně doložených a tvrzených skutečností, nebo vztah k účastníkům či jejich zástupcům, za který se obecně pokládá vztah příbuzenský, či vztah přátelský či nepřátelský, na který lze usoudit opět podle kvality a intenzity existujícího vztahu mezi dotčenými osobami. Způsob vedení řízení pracovníkem správního orgánu a způsob aplikace procesních, popř. hmotněprávních, norem, jeho aktivity (činnost či nečinnost) bez dalšího důvod podjatosti nezakládá. V napadeném rozhodnutí, byť stručně, ale jednoznačně, předseda Úřadu na uplatněnou námitku podjatosti reagoval tak, že relevantní důvod podjatosti u označené pracovnice neshledal. Vypořádal se tak se vznesenou námitkou způsobem odpovídajím zákonné úpravě a tvrzení, že nebyla vypořádána není důvodné. Z procesního hlediska navíc nelze shledat oprávněnou ani žalobní námitku, že o námitce podjatosti mělo být rozhodnuto podle ust. § 12 správního řádu. V daném případě byla námitka uplatněna v rozkladu, a proto postup podle citovaného ustanovení již nepřicházel v úvahu. Pokud by byla shledána důvodnou, vedl by takový závěr ke zrušení napadeného rozhodnutí. V opačném případě se s ní rozkladový orgán vypořádá v rozhodnutí o rozkladu. Tak také předseda Úřadu postupoval, a proto městský soud neshledal ani tento žalobní bod důvodným. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Poukázal na to, že dne 31. 5. 2000 (ještě za účinnosti zákona č. 256/1992 Sb.) podal u Okresního soudu v Benešově návrh, kterým jsem se domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem a nároků vyplývajících z ust. § 17 písm. e), l) a § 20 písm. a), b), d), e) zákona č. 256/1992 Sb., ve znění pozdějších údajů (díle jen zákon č. 256/1992 Sb.“), a to na základě skutečnosti, že ve spisech a informačních systémech Policie ČR a daňových orgánů byl stěžovatel uveden jako pachatel dopravního přestupku, jemuž byla pravomocně uložena pokuta za dopravní přestupek, kterou jsem nezaplatil, a z toho důvodu byla na něm vymáhána a byl evidován jako daňový dlužník. Důvodem, pro který podal tuto žalobu, byla skutečnost, že Finančním úřadem v Benešově byla po stěžovateli exekučně vymáhána pokuta 500 Kč, která mu měla být uložena rozhodnutím Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR v Benešově ze dne 28. 8. 1995, č. j ORBN-759/DI-Př-94, za přestupek ze dne 9. 11. 1994, ačkoliv žádné takové rozhodnutí nebylo jeho zástupci doručeno ani stěžovateli, takže nemohlo nabýt právní moci a se stát vykonatelným. Žalobu směřoval v souladu s ustálenou judikaturou (např. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1997, sp. zn. Pls 2/96) a k řízení o ní byl příslušný soud. Řízení bylo vedeno před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn 10 C 742/2000. Při jednání dne 21. 6. 2004 zástupkyně žalované České republiky - Ministerstva namítla nedostatek příslušnosti soudu a navrhla zastavení řízení a postoupení věci Úřadu. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 6. 2004, č. j. 10 C 742/2000 - 353 bylo řízení zastaveno a po právní moci tohoto usnesení byla věc postoupena Úřadu. Toto usnesení bylo poté potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, č. j. 26 Co 443/2004 - 377. Dovolání, které stěžovatel proti tomuto usnesení podal, bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 30 Cdo