7 Azs 51/2012 — Nejvyšší správní soud

7 Azs 51/2012- 17 - text 7 Azs 51/2012 - 20 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: D. A. M., zastoupen Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem Ječná 548/7, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2012, č. j. 61 Az 9/2010 - 60, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2012, č. j. 61 Az 9/2010-60, s e z r u š u j e , a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce D. A. M. se včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2012, č. j. 61 Az 9/2010 - 60, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Ostravě (dále též „krajský soud“) napadeným usnesením ze dne 7. 12. 2012, č. j. 61 Az 9/2010 - 60, zastavil řízení o žalobě D. A. M. proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále také „žalovaný“), ze dne 4. 6. 2010, č. j. OAM-78/ZA-06-P08-2009, kterým bylo rozhodnuto tak, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“), že se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavuje podle § 25 písm. i) zákona o azylu, a deklarováno, že podání žaloby nemá v souladu s § 32 odst. 3 zákona o azylu odkladný účinek. Krajský soud v průběhu řízení o žalobě zjistil, že žalobce měl naposledy hlášen pobyt v Pobytovém středisku Havířov, které opustil dne 23. 6. 2012 a jeho současný pobyt není znám. Žalobce se tudíž nezdržuje v místě hlášeného pobytu a změnu pobytu neoznámil správnímu soudu. Krajský soud proto v souladu s ust. § 33 písm. b) a e) zákona o azylu za použití ust. § 47 písm. c) s. ř. s. řízení zastavil, neboť přítomnost žalobce či alespoň jeho součinnost v tomto soudním řízení je nutná (objasnění poznatků o konkrétním prostředí a událostech). Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou obsahově opřel o důvody uvedené v ust. § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ačkoliv výslovně vytýká správnímu soudu porušení ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel především namítl, že krajský soud po právní stránce chybně vyložil zákonné podmínky aplikace ust. § 33 zákona o azylu. Správní soud ho v rozporu se zákonem považoval za žadatele o udělení mezinárodní ochrany, kterým však nebyl v okamžiku podání žaloby ani později (po dobu dalšího řízení před soudem). Právní úprava ust. § 33 zákona o azylu sice vymezuje okruh důvodů pro zastavení soudního řízení, ale jen v případech žalob podanými žalobci, kteří jsou žadateli o udělení mezinárodní ochrany. Většina žalob ve věcech mezinárodní ochrany má odkladný účinek (s výjimkami uvedenými v § 32 odst. 3 zákona o azylu). Žaloba jím podaná však takový účinek neměla a nemá. Je tomu tak proto, že podal žalobu proti správnímu rozhodnutí o zastavení řízení podle ust. § 25 zákona o azylu, kde je odkladný účinek žaloby vyloučen právě již zmíněným ust. 32 odst. 3 zákona o azylu. Z tohoto důvodu proto nemohl být žadatelem o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 33 zákona o azylu, ale jen prostým žalobcem. Ostatně správní soud ani nepřiznal jeho žalobě odkladný účinek. Ust. § 33 písm. b) a e) zákona o azylu proto nelze aplikovat na řízení o žalobách, které nemají odkladný účinek. Z důvodu uvedených v ust. § 33 zákona o azylu proto nemůže být v jeho případě řízení zastaveno. Byť se argumentace slovem „žadatel“ může jevit formalistická, má své faktické opodstatnění. Je tomu tak proto, že by se dotčeným cizincům jinak upíralo právo na soudní přezkum správního rozhodnutí. Nemá-li totiž azylová žaloba odkladný účinek, žalobce nemá během soudního řízení právo pobývat na území České republiky. Žalobce má pak v zásadě jen na výběr, zda přejde do ilegality nebo se vrátí do své země. V prvním případě pak pobývá na území České republiky neoprávněně s hrozbou vyhoštění. V tom případě ale nemůže být na něm vyžadováno, aby hlásil místo svého pobytu Ministerstvu vnitra nebo správnímu soudu, protože v obou případech by byl vyhoštěn. Vrátil-li by se pak do země původu, vzniká otázka, měl-li by hlásit změnu pobytu do země původu, v níž ale často není jednoduché zjistit, kde cizinec skutečně přebývá. Tento stav ovšem nabývá důležitosti právě v posuzované věci, kde sám krajský soud tvrdí, že přítomnost žalobce či alespoň jeho součinnost v soudním řízení je nutná. Pokud by tedy odcestoval do země původu, byla by jeho přítomnost či součinnost v soudním řízení velmi obtížná. Postup podle ust. § 33 zákona o azylu je v jeho případě nepřijatelný i z praktického hlediska, protože jako žalobce měl v řízení o žalobě svého zástupce, který je advokátem. Je proto třeba v těchto případech interpretovat ust. § 33 zákona o azylu doslovně až restriktivně. V řešení této otázky je nutno spatřovat i přijatelnost kasační stížnosti ve smyslu ust. § 104a s. ř. s. Ostatně je třeba namítnout i to, že krajský soud v napadeném usnesení nijak neuvádí, jak postupoval při zjišťování jeho místa pobytu jako žalobce, a odkdy počítal 90 denní lhůtu, což také zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 4 Azs 165/2004. Žalované Ministerstvo vnitra v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že krajský soud postupoval řádně podle ust. § 33 písm. b) a e) zákona o azylu ve spojení s ust. § 47 písm. c) s. ř. s. a řízení o žalobě D. A. M. právem zastavil. Je tomu tak proto, že se stěžovatel nezdržoval v místě hlášeného pobytu a jeho změnu správnímu soudu neoznámil. Stěžovatel je osobou žádající opakovaně o udělení mezinárodní ochrany, který byl proto seznámen se zákonnou úpravou. Navíc byl zastoupen advokátem, jež ho měl upozornit na všechna úskalí spojená se zdržováním se na neznámém místě bez informace správního soudu o takovém postupu. Vůbec se pak nedá hovořit o porušení práva stěžovatele na soudní přezkum. V předchozích dvou řízeních se jeho případem zabýval nejen správní orgán, ale opakovaně krajský soud i Nejvyšší správní soud. Zástupce stěžovatele v kasační stížnosti vychází z neplatné a neúčinné právní normy, když se dovolává 90 denní lhůty a cituje judikát Nejvyššího správního soudu vztahující se k již neexistující právní úpravě. Novelou zákona o azylu č. 350/2005 Sb. byla totiž z ust. § 33 vypuštěna 90 denní lhůta, která již tedy není obsažena v platném znění § 33 zákona o azylu. Právní názor zástupce stěžovatele odporuje i konstantní a nepřekonané judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. usnesení ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 2 Azs 8/2012 a usnesení ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 7 Azs 27/2012), v nichž Nejvyšší správní soud vztahuje úpravu ust. § 33 zákona o azylu i na stěžovatele ve věci mezinárodní ochrany, kteří rovněž nejsou v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Vzhledem k tomu, že pobyt stěžovatele nelze zjistit a zástupce stěžovatele tuto skutečnost připouští, žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil podle ust. § 33 písm. b) zákona o azylu ve spojení s ust. § 47 písm. c) s. ř. s. Nejvyšší správní soud se po konstatování přípustnosti kasační stížnosti zabýval ve smyslu ust. § 104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39. Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. O zásadní právní pochybení se pak v konkrétním případě může jednat i tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu a b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud má za to, že kasační stížnost stěžovatele svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Napadený rozsudek krajského soudu nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu ohledně náležitostí řádného odůvodnění soudního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu