1 As 113/2014 — Nejvyšší správní soud

1 As 113/2014- 40 - text pokračování 1 As 113/2014 – 43 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: M. Š., zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2010, č. j. 16/66251/2010/1689, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014, č. j. 7 Af 31/2010 – 32, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014, č. j. 7 Af 31/2010 – 32, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „magistrát“) rozhodnutím ze dne 6. 4. 2010, č. j. MHMP 252648/2010, uložil právnické osobě AAA TAXI s.r.o. pokutu ve výši 500.000 Kč za porušení § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990, o cenách, ve znění účinném do 17. 11. 2009. K porušení cenových předpisů došlo dle magistrátu tím, že dne 5. 6. 2009 žalobce (jakožto řidič vozidla taxislužby provozované výše uvedenou právnickou osobou) účtoval za poskytnutí taxislužby na trase Staroměstské náměstí, Praha 1 – Masarykovo nádraží, Praha 1 (vzdálenost 2,6 km) částku 345 Kč, přestože podle nařízení č. 20/2006 Sb. HMP, o maximálních cenách osobní taxislužby, byl oprávněn účtovat částku v maximální výši 125 Kč. Účastníkem daného správního řízení byla jak právnická osoba AAA TAXI s.r.o., tak žalobce. V odůvodnění rozhodnutí magistrát nejprve vyložil, v čem spatřuje porušení cenových předpisů ze strany uvedené společnosti, a dodal, že nabytím právní moci tohoto rozhodnutí se žalobce stane osobou nespolehlivou ve smyslu § 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 4. 2013. [2] Odvolání právnické osoby AAA TAXI s.r.o. a žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný výše specifikovaným rozhodnutím. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobou podanou u městského soudu žalobce. Soud této žalobě vyhověl v záhlaví vymezeným rozsudkem; rozhodnutí žalovaného a věc vrátil odvolacímu správnímu orgánu k dalšímu řízení. Proti rozsudku městského soudu nyní brojí kasační stížností žalovaný (dále též pouze „stěžovatel“). II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu [3] Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí – ve spojení s rozhodnutím správního orgánu I. stupně – je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. [4] Soud konstatoval, že ačkoliv byl žalobce účastníkem řízení o deliktu, k němuž mělo dojít porušením § 15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách, řízení o tomto předmětu nebylo vůči žalobci zákonným způsobem ukončeno. Správní orgány měly žalobce buď shledat odpovědným za předmětný delikt, nebo vyloučit jeho odpovědnost, anebo řízení vůči němu zastavit. Správní orgány však vůči žalobci žádné takové rozhodnutí nevydaly. Magistrát ve výroku svého rozhodnutí žalobce vůbec nezmínil, o žalobci pojednal pouze na straně 8 odůvodnění svého rozhodnutí, kde konstatoval nespolehlivost žalobce z hlediska § 9 odst. 3 písm. e) zákona o silniční dopravě. Tuto vadu neodstranil ani žalovaný, který sice v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 28. 6. 2010 výslovně uvedl, že žalobce „může být vydaným rozhodnutím přímo dotčen na svých právech, a proto je správně účastníkem řízení“, avšak nijak tuto tezi v napadeném rozhodnutí nezohlednil. Jestliže totiž žalobce byl vydaným rozhodnutím přímo dotčen na svých právech, pak tomu měla odpovídat výroková část rozhodnutí, neboť právě v ní se o právech a povinnostech pojednává. Pokud měly správní orgány za to, že s ohledem na § 9 odst. 3 písm. e) zákona o silniční dopravě může být žalobce dotčen na svých právech, pak měly tuto skutečnost vyjádřit právě ve výroku. Na tom by nic neměnila ani skutečnost, pokud by k dotčení práv a povinností došlo přímo ze zákona a správní orgán by tedy toto dotčení nekonstituoval, ale deklaroval. [5] Soud nadto označil rozhodnutí správního orgánu I. stupně za nepřezkoumatelné i proto, že ačkoliv je v něm odpovědnost za správní delikt přisouzena společnosti AAA Taxi s.r.o., v části odůvodnění týkající se žalobcovy nespolehlivosti magistrát doslova uvedl, že „Předmětný delikt byl z hlediska subjektivní odpovědnosti, kterou je třeba v souvislosti s výše uvedeným ustanovením zákona o silniční dopravě uplatnit, způsoben výhradně individuálním jednáním řidiče vozidla taxislužby.“ Toto konstatování je v kontextu celého dalšího obsahu prvostupňového rozhodnutí nesrozumitelné. Není pak totiž zřejmé, kdo se tedy měl podle názoru správního orgánu I. stupně deliktního jednání dopustit. Pokud tímto pachatelem deliktu byl provozovatel taxislužby, tedy společnost AAA Taxi s.r.o., pak je nesrozumitelné, proč magistrát náhle tvrdí, že delikt byl způsoben jednáním řidiče, tedy žalobce. Jestliže by se však jednalo o individuální odpovědnost žalobce, pak měla být sankce uložena právě jemu. Žalobci však žádná sankce za porušení cenových předpisů uložena nebyla, s výslovným konstatováním, že cenové předpisy porušil provozovatel taxislužby. [6] Městský soud z těchto důvodů správním orgánům uložil, aby učinily srozumitelný a konzistentní závěr o tom, kdo svým jednáním porušil cenové předpisy, tedy zda žalobce nebo společnost AAA Taxi s.r.o., a podle toho rozhodly o sankci. Pokud dospějí k závěru o tom, že rozhodnutí se dotkne práv a povinností žalobce, je jejich povinností vyjádřit tuto skutečnost ve výroku svého rozhodnutí tak, aby bylo zřejmé, jak se právní postavení žalobce změnilo. III. Splnění podmínek řízení - jednání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových za žalovaného [7] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval, zda jsou splněny všechny podmínky řízení o kasační stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost za žalovaného podala osoba, která k tomu nebyla oprávněna, konkrétně Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „Úřad“). Usnesením ze dne 20. 8. 2014, č. j. 1 As 113/2014 – 20, proto žalovaného vyzval ke sdělení, zda daná kasační stížnost představuje projev jeho vůle a k doložení toho, že splňuje podmínky stanovené v § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Žalovaný vyjádřením ze dne 29. 8. 2014 potvrdil, že kasační stížnost představuje projev jeho vůle. Zároveň doložil, že zaměstnankyně, která je pověřena zastupovat jej v nynějším řízení, má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Tímto považuje Nejvyšší správní soud uvedený nedostatek podmínek řízení za odstraněný. [8] Stěžovatel sice vyjádřením ze dne 29. 8. 2014 potvrdil, že kasační stížnost představuje projev jeho vůle, připojil k němu ale obsáhlou polemiku s právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve výše zmíněném usnesení č. j. 1 As 113/2014 – 20. Kasační soud však nevidí důvod ke změně svého závěru, podle nějž zákon neumožňuje, aby za stěžovatele v nynějším řízení jednal Úřad. [9] Stěžovatel argumentuje, že praxe, kdy se správní orgány, které často čelí soudnímu přezkumu svých rozhodnutí, nechávají v těchto soudních řízeních zastupovat na základě plné moci advokátem, je problematická. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta). V souladu s touto judikaturou je dle stěžovatele naopak postup, kdy využívá k hájení svých právních zájmů Úřad. Hlavním úkolem Úřadu je obrana organizačních složek státu a dalších subjektů v soudních a obdobných řízeních, což je procesně vyřešeno především zákonem č. 99/1963 Sb., občanským soudním řádem (dále jen „o. s. ř.“). Zde přítomná úprava však je aplikovatelná rovněž na zastupování ve správním soudnictví na základě tzv. dohodnutého jednání dle § 6 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ke kasační stížnosti byl přiložen zápis o dohodě uzavřené mezi stěžovatelem a Úřadem ve smyslu uvedeného ustanovení, podle níž měl v nynějším soudním sporu jménem České republiky namísto stěžovatele jednat Úřad - poznámka Nejvyššího správního soudu). Stěžovatel vlastními silami v současné době primárně zajišťuje zastupování v soudních a obdobných řízeních vztahujících se k problematice, která spadá do jeho působnosti (např. agenda související s uplatňováním zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách), zároveň však v rámci zefektivnění právních služeb úzce spolupracuje s Úřadem. Pokuta uložená dle zákona o cenách je příjmem státního rozpočtu, věc se tedy týká majetku státu. Z hlediska obsahu činnosti není pro stěžovatele lepšího zástupce pro řízení o d