2 Azs 11/2014 — Nejvyšší správní soud

2 Azs 11/2014- 38 - text  2 Azs 11/2014 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: A. M., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, ve věci nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2013, č. j. 57 A 89/2013 – 62, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalovaná jako stěžovatelka domáhá přezkoumání a zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „napadený rozsudek“), kterým bylo žalované uloženo vydat rozhodnutí o odvolání žalobce podaném dne 9. 11. 2012 proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, oddělení pobytu cizinců Plzeň (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 31. 10. 2012, č. j. OAM-41821-74/DP-2011, vedené pod sp. zn. MV-138303/SO-2012, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci napadeného rozsudku. Krajský soud se ztotožnil se závěry prezentovanými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, a uzavřel, že žalovaná, přestože přerušila řízení, byla nečinná. Podání kasační stížnosti, které nebyl Nejvyšším správním soudem přiznán odkladný účinek, proti rozsudku krajského soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, není překážkou dalšího postupu správního orgánu ve věci; správní orgán je povinen respektovat tento rozsudek a vydat nové rozhodnutí. Stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka po rekapitulaci skutkového stavu předně konstatuje, že si je vědoma existence usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, na němž vystavěl svou argumentaci krajský soud, nicméně namítá, že Nejvyšší správní soud se v něm nikterak nezabýval právním řešením nežádoucí dichotomie rozhodnutí, která může nastat vydáním nového rozhodnutí a eventuálním zrušením kasační stížností napadeného rozsudku. Stěžovatelka dále upozorňuje, že její žádost o přiznání odkladného účinku byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta přes nepoměrně větší újmu způsobenou stěžovatelce ve srovnání s absencí jakékoliv újmy účastníkovi řízení a na možnou nastalou neřešitelnou dichotomii rozhodnutí. Ačkoliv si je stěžovatelka vědoma právní moci rozsudku krajského soudu, je nucena poukázat na své duplicitní postavení ve správním řízení a ve správním soudnictví a uvádí, že nemůže přesvědčivě vystupovat v roli arbitra ve správním řízení, když zároveň sama vystupuje v postavení účastníka v řízení soudním, kde nastoluje pro správní řízení zásadní otázku. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhuje stěžovatelka napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu. Má za to, že snaha stěžovatelky nemá žádnou oporu v judikatuře Nejvyššího správního soudu a je v příkrém rozporu s usnesením jeho rozšířeného senátu, z nějž vycházel krajský soud. Závěrem žalobce poukazuje na to, že stěžovatelkou avizovaná dichotomie není natolik zásadní skutečností, která by měla na rozhodnutí krajského soudu cokoli měnit, když ji lze řešit v rámci vedeného řízení několika způsoby. S ohledem na uvedené navrhuje žalobce kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a za stěžovatele jedná jeho pověřená zaměstnankyně s příslušným vzděláním. V daném případě je tak kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud zjistil ze spisu pro projednávanou věc tyto důležité skutečnosti. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 31. 10. 2012, č. j. OAM41821-74/DP-2011, bylo rozhodnuto o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobce, neboť vyhodnocením stanoviska Policie ČR ze dne 1. 3. 2012, č. j. V2-V/2012-UOOZ/OSAI, pořízeného podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti v režimu utajení „vyhrazené“, bylo zjištěno, že žalobce přestal splňovat jednu z podmínek pro prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo dne 9. 11. 2012 napadeno včasným odvoláním, o němž bylo rozhodnuto dne 6. 3. 2013, č. j. MV138303-5/SO/sen-2012, tak, že toto odvolání bylo zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno. K žalobě bylo toto rozhodnutí rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2013, č. j. 57 A 29/2013 – 202 (dále též „první rozsudek“), zrušeno a věc byla stěžovatelce vrácena k dalšímu řízení. Tento rozsudek napadla stěžovatelka dne 11. 7. 2013 kasační stížností, o níž nebylo v době podání nyní projednávané kasační stížnosti rozhodnuto. Žalobce vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve věci neučinila žádný úkon, podal dne 5. 8. 2013 k nadřízenému správnímu orgánu návrh na provedení opatření proti nečinnosti stěžovatelky. Stěžovatelka dne 14. 8. 2013 podala také návrh na přiznání odkladného účinku své kasační stížnosti, ten však byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 4 As 108/2013 – 58, zamítnut. Stěžovatelka proto již dne 28. 8. 2013 usnesením č. j. MV  138303-22/SO-2012, podle § 64 odst. 1 písm. c) v návaznosti na § 57 odst. 2 věty první zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, dále jen „s. ř.“, přerušila správní řízení o odvolání podaném dne 9. 11. 2012, a to až do pravomocného rozhodnutí o uvedené kasační stížnosti. Ministr vnitra usnesením ze dne 5. 9. 2013, č. j. MV-138303-23/SO-2012, rozhodl o návrhu na opatření proti nečinnosti tak, že mu nevyhověl. Dne 16. 9. 2013 vydal ministr vnitra rozhodnutí č. j. MV-138303-26/SO-2012, jímž zamítl též žalobcovo odvolání proti usnesení o přerušení řízení a předmětné usnesení potvrdil. Předně nutno konstatovat, že stěžovatelka nepopírá, že kromě přerušení řízení nečinila ve věci žádné úkony. Domnívá se ale, že pro to měla legitimní důvod. Stěžovatelka tedy nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že je povinna ve věci vydat nové rozhodnutí v případě, podala-li proti prvnímu rozsudku, jímž bylo zrušeno její původní rozhodnutí a věc byla vrácena k dalšímu řízení, kasační stížnost, o níž v době podání kasační stížnosti proti nyní napadenému rozsudku krajského soudu nebylo prozatím rozhodnuto. Nejvyšší správní soud nemůže se závěry stěžovatelky souhlasit. Krajský soud v napadeném rozsudku správně vyšel z usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, publ. pod č.1255/2007 Sb. NSS, všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nsssoud.cz. Toto rozhodnutí pojednává o totožné právní otázce, jakou nastoluje stěžovatelka, tedy zda je správní orgán v případě, podal-li kasační stížnost proti rozsudku, jímž bylo zrušeno jeho rozhodnutí, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, povinen jednat přesto, že v případě jeho úspěchu v řízení o kasační stížnosti a zároveň uposlechnutí rozsudku krajského soudu nastane nepříznivá situace spočívající v existenci dvou rozhodnutí, které se od sebe mohou diametrálně odlišovat. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že eventuální existence dvou rozhodnutí v téže věci je důsledkem koncepce přezkumu správních aktů jako aktů pravomocných a stejně tak kasačního přezkumu pravomocných rozhodnutí krajských soudů. Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, vyslovil, že za prvé „[z]ruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost,“ za druhé, že „[i] správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce (§ 73 odst. 2 a 4, § 107 s. ř. s.). Samotné podání kasační stížnosti, neníli ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním rozhodnutím, nemá však na plnění povinností správním orgánem žádný vliv,“ a za třetí, „[n]erespektuje-li správní orgá