3 Ads 56/2013 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 56/2013- 25 - text 3 Ads 56/2013 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: J. H., bytem Sovova 709/5, Litoměřice, zastoupený JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou se sídlem Sovova 709/5 Litoměřice, proti žalované: Policie České republiky, Policejní prezidium, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, proti rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 21. 9. 2009, č. j. PPR-20321-9/ČJ-2008-99KP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013, č. j. 8Ca 318/2009 – 39, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013, č. j. 8Ca 318/2009 – 39, se r u š í a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 21. 9. 2009, č. j. PPR-20321-9/ČJ-2008-99KP, bylo k odvolání žalobce (dále stěžovatel“) rozhodnuto o změně rozhodnutí ředitele Policie České republiky, správy Severočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 15. 12. 2006, č. j. PSV-8-862/FPO-26-2006 tak, že část, která zní: „podle § 155 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků PČR (dále též ZSP), ve spojení s § 253 odst. 2 a § 256 odst. 1 a 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále i ZP), zaplatit České republice-Ministerstvu vnitra, územní pracoviště: Policie ČR-Správa Severočeského kraje, Ústí nad Labem, Lidické nám. 899/9 (dále též „policie“) 12% úroky z prodlení z částky 1.033.800 Kč za dobu ode dne 4. 9. 1999 do 8. 10. 2006, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.“ byla změněna na „podle § 95 zákona č. 361/2003 Sb. ve spojení s § 14 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, zaplatit České republice-Ministerstvu vnitra, organizační složce státu Krajskému ředitelství policie Severočeského kraje Ústí nad Labem částku 880.968 Kč jako úroky z prodlení ve výši 12% z částky 1.033.800 Kč za dobu ode dne 2. 9. 1999 do 8. 10. 2006 a to do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“ V dalším bylo napadené rozhodnutí potvrzeno. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že žalovaný rozhodoval ve věci znovu po předchozím zrušujícím rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) sp. zn. 9 Ca 267/2007, kterým bylo předcházející rozhodnutí žalovaného ve věci zrušeno pro nepřezkoumatelnost. Městský soud žalovanému vytkl, že v souladu s ust. § 227 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále „zákona o služebním poměru“) věc neposuzoval již podle služebního zákona, ale podle dříve platného zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky. Žalovaný posoudil úroky z prodlení ve smyslu § 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „občanský zákoník“) jako příslušenství pohledávky, vycházející v posuzované věci z ustanovení § 95 a násl. zákona o služebním poměru. Žalovaný vedl řízení, z podnětu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 To 32/2006 (který nabyl právní moci dne 21. 6. 2006 a kterým bylo stěžovateli mimo jiné uloženo, že je podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinen uhradit na náhradě škody poškozené ČR – PČR, správě Severočeského kraje částku ve výši 1.033.800 Kč, zatímco podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázal soud poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních), správně podle služebního zákona s ohledem na jeho ustanovení § 227 odst. 1, neboť je rozhodováno o právu nebo povinnosti v něm obsaženém. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl příslušníkem policie, bylo vydáno napadené rozhodnutí podle služebního zákona, neboť občanskoprávní soud není příslušný v dané věci rozhodovat. Žalovaný konstatoval, že vzhledem k tomu, že úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky, je požadovaný nárok na zaplacení úroků z prodlení z částky 1.033.800 Kč, přiznané pravomocným rozhodnutím soudu, oprávněný. Poškozený (policie) se připojil sdělením č. j. PSV-14-54/E-05-99 ze dne 10. 6. 1999 se svým nárokem na náhradu škody v trestním řízení a toto sdělení upřesnil sdělením PSV-14-74/E-05-99 ze dne 25. 8. 1999 tak, že byly požadovány i úroky z prodlení. Žalovaný dále uvedl, že pro uplatnění úroků z prodlení platí tříletá lhůta podle § 207 odst. 1 zákona o služebním poměru, neboť se jedná o peněžitý nárok ze služebního poměru odvozovaný od odpovědnosti za škodu podle § 95 zákona o služebním poměru. Vzhledem tomu, že stěžovatel vznesl námitku promlčení celého nároku, žalovaný zdůraznil, že podle § 206 odst. 1 se právo promlčí, pokud nebylo uplatněno ve stanovené lhůtě. Právo na náhradu škody a úroky z prodlení bylo však řádně a včas uplatněno u příslušného soudu sdělením ze dne 25. 8. 1999. Žalovaný dále citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1992, č. j. 11 To 154/92, ze kterého vyplývá, že pokud byl obviněný vyzván poškozeným k zaplacení způsobené škody, je povinen podle § 563 občanského zákoníku splatit tento dluh následujícího dne. Ode dne následujícího po tomto dni je tento dlužník v prodlení. V trestním řízení je pak zpravidla rozhodné, kdy byl obviněný seznámen s výsledky vyšetřování a tak se dověděl o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody. Podle názoru žalovaného se stěžovatel dověděl o požadavku poškozeného dne 31. 8. 1999, což je zřejmé ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp zn. 1 T 116/2000 a stěžovatel to ve svém odvolání ani nezpochybňuje. Stěžovatel měl uspokojit nárok policie na náhradu škody 1. 9. 1999 a byl tedy v prodlení od 2. 9. 1999 do 8. 10. 2006, neboť částku náhrady škody uhradil až dne 9. 10. 2006. Žalovaný proto stěžovatelovy námitky ohledně promlčení nároku na úroky z prodlení neuznal. Toto rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou podanou k městskému soudu dne 5. 11. 2009. V podané žalobě stěžovatel obsáhle namítal uplynutí promlčecích lhůt u nároku na náhradu škody a promlčení nároku na úroky z prodlení. Dále namítal, že se žalovaný ve svém rozhodnutí nezabýval počátkem běhu promlčecích lhůt. Stěžovatel dále zdůraznil, že poškozený (policie) řádně nepokračoval v řízení o uplatněném nároku, když rozsudek soudu I. stupně ani odvolacího soudu nenapadl řádnými opravnými prostředky. Žalovaný rovněž nevyužil možnosti z opatrnosti zahájit řízení ve věcech služebního poměru, které mohl eventuálně přerušit, a to ještě před uplynutím objektivní promlčecí doby. Rozsudek Městského soudu v Praze Městský soud nejprve zkonstatoval, že vady vytýkané žalovanému v předchozím zrušujícím rozsudku městského soudu sp. zn. 9 Ca 267/2007 byly v nynějším rozhodnutí žalovaného odstraněny. K námitkám vzneseným v žalobě městský soud uvedl, že má za to, že se v podstatné míře míjejí s právní podstatou projednávané věci. Za relevantní považoval městský soud pouze to, že jednáním stěžovatele vznikla policii škoda, která byla vyčíslena v úplnosti rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 To 32/2006. Z tohoto rozsudku je zřejmé, jak vysoká škoda byla a jak vysokou náhradu je stěžovatel povinen zaplatit. Současně je podstatné, že stěžovatel byl k zaplacení škody vyzván v září 2006 (výzva k zaplacení ze dne 25. 9. 2006). Stěžovatel věděl, že po něm policie požaduje náhradu škody, neboť v souvislosti se skončením vyšetřování prostudoval dne 31. 8. 1999 spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 1 T 116/2000. Součástí spisu bylo i podání policie ze dne 25. 8. 1999. Ze spisu je zřejmé, že vyčíslená škoda byla stěžovatelem uhrazena dne 9. 10. 2006 a není tak sporu o tom, že stěžovatel byl v prodlení od 2. 9. 1999 do 8. 10. 2006. Za tuto dobu policii vznikl nárok na úroky z prodlení. Stěžovatel by se podle názoru soudu mohl domáhat jedině případného promlčení nároku na úrok z prodlení, pokud by se prokázalo, že policie věděla, že stěžovatel je odsouzen k náhradě škody, že škodu zaplatil až 9. 10. 2006, že tedy policii vznikl nárok na úroky z prodlení, ale policie by se jich nedomáhala. Ze správního spisu je však zřejmé, že řízení o stanovení výše úroků z prodlení bylo zahájeno v listopadu 2006, tedy bez zbytečného odkladu a v mezích lhůt, které zákon pro uplatnění takového nároku stanoví, a to i s přihlédnutím k tomu, že po celou dobu, kdy probíhalo řízení před trestním soudem, ve kterém se rovněž rozhodovalo o náhradě škody, předmětné lhůty neběžely. Za tohoto stavu městský soud dospěl k závěru, že žalovaný rozhodl v souladu se zákonem. Kasační stížnost Kasační stížností ze dne 1. 7. 2013 napadá stěžovatel rozsudek městského soudu v celém rozsahu. Odkazuje přitom na důvody obsažené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že v adhezním řízení nevznesl námitku promlčení nároku na náhradu škody, ačkoliv tak učinit mohl, a dobrovolně uplatněnou náhradu škody uhradil, i když měl za to, že policii marně uplynula dvouletá subjekti