4 As 136/2014 — Nejvyšší správní soud

4 As 136/2014- 36 - text 4 As 136/2014 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: JSG med, a. s., se sídlem Na Roudné 443/18, Plzeň, zast. Mgr. Davidem Padyšákem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 8, Praha 1, proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2014, č. j. 62 A 24/2013 – 118, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Žalobkyně zaslala dne 27. 1. 2012 Státní zemědělské potravinářské inspekci, inspektorátu v Brně (správnímu orgánu prvního stupně) podání, kterým se domáhala, aby s ní bylo jednáno jako s účastníkem jakéhokoliv správního řízení, které by správní orgán prvního stupně zahájil na základě kontroly, kterou provedl dne 22. 12. 2011 u společnosti Kaufland Česká republika v.o.s. se sídlem Pod Višňovkou 25, Praha 4 (dále jen „kontrolovaná osoba“) v místě její provozovny na adrese Svatoborská, Kyjov a o jejímž výsledku byl vyhotoven protokol č. P201-71038/11. Při této kontrole bylo zjištěno, že potravina Med lesní, 250g, šarže č. L.11.08.14, DMT 11. 08. 14 (dále jen „výrobek“), jejímž výrobcem byla žalobkyně, nevyhověla specifikaci čistého medu dle vyhlášky č. 76/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky pro přírodní sladidla, med, cukrovinky, kakaový prášek a směsi kakaa s cukrem, čokoládu a čokoládové bonbony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 76/2003“). Z tohoto důvodu bylo dne 16. 4. 2012 s kontrolovanou osobou zahájeno správní řízení ve věci správního deliktu dle § 17 odst. 2 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích (dále jen „zákon o potravinách“). [2] O oznámení žalobkyně rozhodl správní orgán prvního stupně dne 15. 8. 2012 usnesením podle § 28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a to tak, že žalobkyně není účastníkem správního řízení vedeného pod č. j. BN798/2012 s kontrolovanou osobou ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu, neboť není bezprostředně dotčena rozhodnutím vydaným v tomto řízení na svých právech. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, ve kterém se domáhala zrušení napadeného usnesení a rozhodnutí, že je účastnicí uvedeného řízení ve věci správního deliktu. [3] Rozhodnutím žalované ze dne 15. 2. 2013, č. j. BK937-4/56/9/2012-SŘ (napadené rozhodnutí), bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti usnesení správního orgánu prvého stupně z 15. 8. 2012. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný dospěl k závěru, že správní řízení je vedeno s provozovatelem potravinářského podniku, tedy kontrolovanou osobou, který uváděl výrobek do oběhu a u kterého je podezření, že se tímto jednáním dopustil správního deliktu. Skutečnost, že je rozhodováno o souladu výrobku s právními předpisy, však není důvodem pro účast výrobce potraviny ve správním řízení, neboť jeho práva nemohou být rozhodnutím správního orgánu dotčena přímo, tj. bezprostředně. [4] Proti rozhodnutí žalované se žalobkyně bránila žalobou, v níž navrhla, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného i usnesení správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a současně žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Žalobkyně namítala, že jí mělo být přiznáno postavení účastníka řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu a to s ohledem na to, že pokud určitý výrobek nesplňuje požadavky na něj kladené, odrazí se tato skutečnost nevyhnutelně a přímo také na postavení výrobce tohoto výrobku. Přímé dotčení žalobkyně demonstruje zejména na zásahu do vlastnického práva, zásahu do dobré pověsti výrobce a zeslabení možnosti výrobce svobodně podnikat. Žalobkyně považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť nenaplňuje požadavky § 68 odst. 3 správního řádu na dostatečné odůvodnění. Žalovaná také dle názoru žalobkyně nesprávně aplikoval § 27 odst. 2 správního řádu, neboť pominul pouhou možnost dotčení práv žalobce jako důvod jeho účasti ve správním řízení. [5] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 6. 2014, č. j. 62 A 24/2013 – 118, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Krajský soud se neztotožnil s podstatou argumentace žalobkyně, že jí svědčilo účastenství ve správním řízení ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu. Okruh účastníků řízení je v daném případě stanoven § 27 správního řádu, neboť zákon o potravinách neobsahuje speciální definici účastníků v řízení o správním deliktu. K tomuto krajský soud uzavřel, že osoba podezřelá ze spáchání správního deliktu je jediným možným účastníkem řízení, jehož práva nebo povinnosti mohou být tímto řízením bezprostředně dotčena. K tomuto odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 30 Ca 248/2007, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 4 Ads 95/2013, a ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 4 Ads 96/2013. Žalobkyní uplatněné námitky ohledně porušení dobré pověsti, vlastnického práva a práva na podnikání krajský soud posoudil pouze jako dotčení zprostředkované, a tedy nepřímé, které se však práv žalobkyně nikterak nedotkne ve věci samé, neboť předmětem správního řízení bylo výhradně posouzení, zda se osoba zúčastněná na řízení dopustila správního deliktu podle zákona o potravinách. Krajský soud zdůraznil, že dopady sankčního rozhodnutí ve vztahu ke kontrolované osobě pak může mít pro žalovanou následky v soukromoprávní rovině, které však nezakládají právo na účastenství ve správním řízení. Případné argumenty mohla žalobkyně poskytnout kontrolované osobě, se kterou bylo řízení vedeno, a ta je posléze mohla v řízení použít. [6] Proti rozsudku Krajského soudu v Brně se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) bránila kasační stížností ze dne 26. 6. 2014, podanou z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek, jakož i napadené rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně mu uložil uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka namítala, že krajský soud i žalovaný nesprávně posoudili otázku účastenství ve správním řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu, přičemž je přesvědčena o tom, že jí mělo být přiznáno účastenství ve správním řízení. [7] Stěžovatelka namítala, že se krajský soud žádným způsobem nevypořádal s tvrzeními o možnosti přímého dotčení práv a povinností v důsledku závazného zjištění žalovaného o vlastnostech výrobků stěžovatelky. Tento argument dále rozvádí tím, že soud neuvedl, proč vázanost civilních soudů zjištěními uvedenými v rozhodnutích žalovaného dle § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř“) nepředstavuje dotčení stěžovatelčiných práv. Dále poukazuje, že samotné závazné zjištění žalovaného může mít dopad do právní sféry stěžovatelky, bez ohledu na pravdivost tohoto zjištění. [8] Stěžovatelka vnímá jako problematickou dvojkolejnost výkonu dozoru nad dodržováním povinností dle zákona o potravinách, která spočívá v tom, že ve fázi výrobního řetězce je kompetentním orgánem dozoru Státní veterinární správa (dále jen „SVS“), zatímco ve fázi prodeje je tímto orgánem žalovaný. Závěry těchto orgánů o vlastnostech jednotlivých výrobků se pak mohou zásadně lišit, přičemž bude vždy závazné negativní rozhodnutí žalovaného a to i v případě, že SVS výrobek shledala jako vyhovující. Stěžovatelka srovnává uvedenou dvojkolejnost v případě živočišné výroby s potravinami rostlinného původu, u nichž provádí kontrolu ve všech fázích výrobního a distribučního řetězce výhradně žalovaná a i s ohledem na tuto skutečnost uzavírá, že by jí mělo být účastenství v řízení přiznáno, a to tím spíše, že posouzení týchž výrobků Státní veterinární správou a žalovanou se může lišit a že civilní soudy jsou vázány závěry správních orgánů o spáchání správního deliktu. [9] K zásahu do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby stěžovatelka uvádí, že se krajský soud opominul namítané přímé dotčení práva na ochranu dobré pověsti stěžovatelky ve smyslu § 19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník z roku 1964“, s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „nový občanský zákoník“), resp. § 135 odst. 2 nového občanského zákoníku. Tyto předpisy krajský soud chybně vyložil v rozporu s chápáním dobré pověsti právnických osob např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1375/2002. [10] Stěžovatelka také poukázala na nepřiléhavost judikatury použité kraj