6 Ads 90/2013 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 90/2013- 50 - text pokračování 6 Ads 90/2013 - 54 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: ArcelorMittal Tubular Products Ostrava a. s., IČ 27796051, se sídlem OstravaKunčice, Vratimovská 689, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Ostrava, se sídlem Ostrava, Zelená 3158/34a, týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. 48091/020901418. 1. 11175/9/RO/SA ze dne 15. února 2011, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 38 Ad 25/2011  23, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 38 Ad 25/2011 - 23 ze dne 12. listopadu 2013 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, pracoviště Ostrava, č. j. 48091/020901418. 1. 11175/9/RO/SA ze dne 15. února 2011 se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení celkem 5000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalobkyni byla platebním výměrem Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava č. j. 48008/010-9014-09.12.10-060490/574/3487/RO/AL ze dne 9. prosince 2010 uložena povinnost uhradit dlužné pojistné dle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 737 821 Kč a penále ve výši 209 982 Kč, dopočtené podle § 20 téhož zákona. [2] Žalobkyně dle tvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení neodvedla pojistné, která měla ze zákona odvést za částku, kterou vyplatila svým osmi zaměstnancům při rozvázání pracovního poměru dohodou v letech 2008 až 2010 z důvodu uvedeného v § 52 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, tj. z důvodu, že zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě zdravotní způsobilost. [3] Žalobkyně podala dne 21. prosince 2010 proti vydanému platebnímu výměru odvolání k žalované, která ho ovšem rozhodnutím č. j. 48091/020-9014-18.1.11-175/9/RO/SA ze dne 15. února 2011 (dále jen „napadené správní rozhodnutí“) zamítla a napadený platební výměr potvrdila. [4] Žalobkyně v zákonné lhůtě brojila proti napadenému správnímu rozhodnutí podáním správní žaloby ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), ve které namítala, že odstupné ve smyslu zákoníku práce je možné přiznat i zaměstnancům, s nimiž je rozvazován poměr z důvodu stanoveného v § 52 písm. e) zákoníku práce, a to na základě principu „co není zakázáno, je dovoleno“, a že ani takovéto odstupné nemá být zahrnuto do vyměřovacího základu pro odvod pojistného. [5] Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem č. j. 6 Ad 25/2011-23 ze dne 12. listopadu 2013 (dále jen „napadený rozsudek“), protože se ztotožnil se závěry žalované, že žalobkyní poskytnuté odstupné nemohlo být zahrnuto pod výjimku stanovenou v § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., podle něhož se do vyměřovacího základu zaměstnance nezahrnují „odstupné a další odstupné, odchodné a odbytné poskytovaná na základě zvláštních právních předpisů a odměna při skončení funkčního období náležející podle zvláštních právních předpisů“. Judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou žalobkyně upozornila, nevzal krajský soud v potaz při rozhodování, protože dospěl k závěru, že „tato rozhodnutí neřeší spornou právní otázku“ v dané věci. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [6] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatelka konkrétně namítala, že krajský soud „nesprávně posoudil otázku, zda je zaměstnavatel povinen zahrnout do vyměřovacího základu pro odvod pojistného také odstupné vyplácené zaměstnancům na základě ujednání v kolektivní smlouvě v případech skončení pracovního poměru z důvodu uvedeného v § 52 písm. e) zákoníku práce“. Stěžovatelka se domnívala, že § 67 zákoníku práce „neobsahuje taxativní výčet důvodů, pro něž má zaměstnavatel možnost zaměstnanci v souvislosti se skončením pracovního poměru poskytnout odstupné, a také že peněžité plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci při skončení pracovního poměru z jiných důvodů je možné považovat za odstupné ve smyslu zákoníku práce“. Dále byla stěžovatelka názoru, že „odstupné vyplacené v souladu s kolektivní smlouvou je zapotřebí považovat za odstupné poskytnuté na základě zákoníku práce i bez výslovného zakotvení zákonného nároku zaměstnance na takové odstupné“, a že „odstupné poskytované v případě skončení pracovního poměru pro zdravotní důvody na straně zaměstnance plně odpovídá smyslu existence institutu odstupného“. Opak by stěžovatelka považovala za rozporný s účelem právní úpravy obsažené v zákoníku práce a neodpovídající historickému vývoji právní úpravy odstupného. Stěžovatelka rovněž považovala otázku výkladu pojmu „odstupné“ za zcela zásadní a měla za potřebné zohlednit judikaturu Nejvyššího soudu při řešení dané věci. [8] Stěžovatelka k výzvě Nejvyššího správního soudu předložila kolektivní smlouvu, na jejímž základě svým zaměstnancům poskytovala předmětné odstupné. V bodu C16 dodatku č. 1/2007 ke kolektivní smlouvě na roky 2006–2008, uzavřeného 31. ledna 2007 a účinného zpětně od 1. ledna 2007, (dále jen „kolektivní smlouva“), přičemž účinnost této kolektivní smlouvy původně stanovená do 31. prosince 2008 byla dalšími dodatky prodloužena až do roku 2010, se uvádí: „Při skončení pracovního poměru zaměstnance z důvodů uvedených v § 52 odst. 1 písm. d) ZP a dohodou dle § 49 ZP z důvodů uvedených v § 52 odst. 1 písm. e) náleží zaměstnanci odstupné podle § 67 odst. 1 ZP ve výši 12násobku jeho průměrného výdělku.“ [9] Kasační stížnost zaslal Nejvyšší správní soud žalované k vyjádření. Žalovaná měla za to, že kasační stížnost stěžovatelky není důvodná, neboť krajský soud postupoval v souladu s příslušnými právními předpisy. Žalovaná ve svém vyjádření zopakovala svoji argumentaci z řízení před krajským soudem, že odstupné náleží zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů. Dle žalované z § 67 zákoníku práce „vyplývá, že pokud je příčinou výpovědi ztráta dlouhodobé způsobilosti zaměstnance konat dále dosavadní práci vzhledem ke svému zdravotnímu stavu ..., zákonný nárok na odstupné nenáleží“. Žalovaná se domnívala, že kolektivní smlouva, v níž se stěžovatelka zavázala poskytovat odstupné nad rámec platných předpisů, není zvláštním právním předpisem ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. Závěrem tedy žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. [10] V doplnění vyjádření, vyžádaného Nejvyšším správním soudem, žalovaná poukázala na historii předmětné právní úpravy týkající se odstupného a jeho zahrnování do vyměřovacího základu pro odvod pojistného za platnosti a účinnosti zákoníku práce z roku 1965 (zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce) a nového zákoníku práce od 1. ledna 2007 (zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce) s tím, že odstupné, které se nezahrnuje do vyměřovacího základu pro odvod pojistného, představuje (jen) odstupné ve smyslu zákoníku práce, tj. odstupné, na které má zaměstnanec nárok ze zákona. Zákoník práce podle žalované nebrání tomu, aby zaměstnavatel jako odstupné označil i jiné peněžité plnění, které zaměstnanci poskytne v souvislosti se skončením pracovního poměru, což může vyplývat i z kolektivní smlouvy, avšak takové plnění není odstupným podle § 67 zákoníku práce, tedy na základě zákona ve smyslu § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb. „Za odstupné nezahrnované do vyměřovacího základu ... nemůže být považován každý příjem, který jako odstupné označí účastníci pracovněprávních vztahů, ale pouze takové peněžité plnění, které naplňuje znaky právního pojmu ‚odstupné‘, tj. určité formy odškodnění zaměstnance za ztrátu zaměstnání bez jeho zavinění. Bylo-li by úmyslem zákonodárce nezahrnovat do vyměřovacího základu pro odvod pojistného jakékoliv peněžité plnění zaměstnavatele ve prospěch zaměstnance při skončení pracovněprávního vztahu, pak by odkaz ... na zákoník práce byl zcela nadbytečný“, uvedla žalovaná. [11] Žalovaná konečně upozornila, že „zahrnutí odstupného do vyměřovacího základu se projeví navýšením vyměřovacího základu pro odvod pojistného, a to jak zaměstnance, tak i zaměstnavatele, což má následně dopad do výše dávek sociálního zabezpečení, ať už jde o dávky nemocenského nebo důchodového pojištění“. Podle žalované je systém sociálního zabezpečení založen na pojistném principu solidarity, kdy účastník systému do tohoto systému p