6 As 218/2014 — Nejvyšší správní soud

6 As 218/2014- 34 - text 6 As 218/2014 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové, soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. Č., zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. března 2014, č. j. KUJCK 16292/2014/ODSH, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. srpna 2014, č. j. 10 A 79/2014 - 22, t a k t o : I. Kasační stížnost žalobce s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto jako opožděné odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, správního odboru, zn. Spr. př. R 2499/13 Lo ze dne 12. září 2013, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Hlavní odvolací námitkou žalobce bylo tvrzení, že jeho zplnomocněnému zástupci R. K., LL.M., nebylo doručeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalobce se o jeho existenci dozvěděl až z „upozornění na nedoplatek“, které bylo doručeno přímo na jeho adresu. [2] Žalovaný ve svém rozhodnutí na tuto odvolací námitku odpověděl tak, že žalobcův zástupce požádal o doručování na elektronickou (e-mailovou) adresu ro.kr@centrum.cz, na tuto adresu byly procesní úkony správního orgánu včetně rozhodnutí doručovány podle § 19 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zprávy se nevrátily jako nedoručitelné, zástupce žalobce však nikdy nepotvrdil jejich přijetí, proto bylo přistoupeno k doručování podle § 19 odst. 8 správního řádu poštovní přepravou na adresu trvalého pobytu zástupce žalobce. Rozhodnutí správního orgánu tak bylo zástupci žalobce doručeno náhradním způsobem dne 30. září 2013, stěžovatel se proti němu prostřednictvím svého zástupce odvolal až 25. února 2014. [3] V odvolacím řízení se situace opakovala, žalobcův zástupce i v odvolání požádal o doručování na svou elektronickou adresu, rozhodnutí žalovaného mu však bylo nakonec doručeno náhradním způsobem poštovní přepravou dne 31. března 2014. [4] Ve správní žalobě, podané u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 25. června 2014, žalobce namítal, že ačkoli v řízení žádal o doručování na elektronickou adresu, správní orgán prvního stupně ani odvolací správní orgán rozhodnutí na tuto doručovací adresu nedoručoval, pročež nemohl přistoupit k doručování poštovní přepravou a fikce náhradního doručení se nemohla uplatnit. Lhůtu k podání správní žaloby považoval za zachovanou, neboť ji odvíjel ode dne 12. května 2014, kdy se žalobce osobně dostavil ke správnímu orgánu za účelem nahlédnutí do spisu a seznámil se s rozhodnutím žalovaného, přičemž poznamenal, že odpovědnost za přestupek mezitím zanikla uplynutím roční prekluzivní lhůty. Žalobce tvrdil, že „dle informací ve spise se žalovaný nepokusil o doručení rozhodnutí na elektronickou adresu, ... ve spisovém materiálu absentuje jakýkoliv věrohodný důkaz skutečnosti, že žalovaný vypravil písemnost na (elektronickou) doručovací adresu zástupce žalobce v souladu s právními předpisy“, respektive že ve spise není o doručení žádný věrohodný důkaz. [5] Krajský soud žalobu odmítl v návětí uvedeným usnesením pro opožděnost. Konstatoval, že odvolací rozhodnutí žalovaného bylo, tak jako v řízení před správním orgánem prvního stupně, doručováno na elektronickou adresu zástupce žalobce dne 17. března 2014, přičemž cílový server opět neodeslal oznámení o doručení napadeného rozhodnutí. Z toho důvodu bylo rozhodnutí podle § 19 odst. 8 správního řádu následně odesláno na adresu bydliště zástupce žalobce a v souladu s § 24 odst. 1 správního řádu doručeno fikcí dne 31. března 2014. Lhůta pro podání žaloby tak uplynula dne 2. června 2014, žaloba však byla soudu doručena až po jejím uplynutí dne 25. června 2014. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžejní kasační námitkou učinil skutečnost, že rozhodnutí správních orgánů nebyla na elektronickou adresu jeho zástupce vypravena v souladu s právními předpisy. Podle stěžovatele ze zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a z prováděcí vyhlášky Ministerstva vnitra č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby, vyplývá, že správní orgán je povinen odesílat datové zprávy z výpravny. Tvrdil, že datové zprávy byly vypraveny z osobních e-mailů zaměstnanců správních orgánů, čímž nebyl naplněn postup § 19 odst. 8 správního řádu, podle kterého se správní orgán pokusí doručit nejdříve na elektronickou adresu stěžovatele a až následně na adresu bydliště. Nedodržení postupu dle § 19 odst. 8 správního řádu pak zakládá nezákonnost doručení fikcí na adresu bydliště. [7] Skutečnost, že je správní orgán povinen vypravovat datové zprávy z elektronické podatelny, dokládá stěžovatel i judikaturou Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozhodnutími č. j. 1 Ans 5/2010 - 172 a č. j. 1 Ans 8/2008 - 105. Stěžovatel má za to, že pokud judikatura v těchto rozsudcích učinila závěr, že podání směřující vůči orgánu veřejné moci musí být doručováno na adresu elektronické podatelny, lze z ní a contrario dovodit, že správní orgány mají povinnost doručovat účastníkům řízení, kteří požádají o doručování na elektronickou adresu, rovněž pouze z adresy elektronické podatelny. Tuto povinnost stěžovatel prokazuje též neoznačeným, nedatovaným a nezdrojovaným stanoviskem, jež stěžovatel připisuje Ministerstvu vnitra. [8] Dále stěžovatel namítl, že zachování domény na e-mailových adresách úředních osob není skutečností, která by ospravedlňovala odeslání datové zprávy z osobních emailů. Doručování z jiných adres než z adresy elektronické podatelny podle stěžovatele zakládá zjevnou právní nejistotu v případech, kdy správní úřad nemá elektronickou podatelnu zřízenou na své vlastní internetové adrese. Zástupce stěžovatel měl v době doručování datové zprávy zapnutý na své elektronické adrese SPAM filtr tak, aby byly doručovány jen zprávy z elektronických podatelen správních úřadů, se kterými komunikoval. V případě, že by byla zpráva odeslána v souladu s předpisy z elektronické podatelny, byl by e-mail zcela jistě zástupci stěžovatele doručen. [9] Pokud jde o řízení před krajským soudem, stěžovatel namítl, že při doručování odvolacího rozhodnutí žalovaného nebylo prokázáno vypravení datové zprávy správním orgánem, přičemž stěžovatel považuje za absurdní prokazování doručení pouhým listinným výpisem z elektronické spisové služby („nějakým programem“) správního orgánu. [10] Nezákonnost napadeného usnesení krajského soudu spatřuje též v tom, že neobsahuje výrok o vrácení uhrazeného soudního poplatku. [11] Stěžovatel proto navrhl napadené usnesení zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení. [12] Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele vyjádřil tak, že trvá na tom, že doručování podle § 19 odst. 8 správního řádu bylo v souladu se zákonem. Právě pro nepotvrzení přijetí datové zprávy správní orgán postupoval v souladu s § 19 odst. 8 správního řádu a doručil rozhodnutí na adresu trvalého bydliště zástupce stěžovatele. Žalovaný má za to, že tvrzení stěžovatele jsou tvrzeními účelovými. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [13] Kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu podle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., byv vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost důvodná není. [14] Nejvyšší správní soud předesílá, že v případě napadení usnesení o odmítnutí žaloby lze uplatnit pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Kasační přezkum se omezuje pouze na posouzení závěru krajského soudu o včasnosti, resp. opožděnosti podané žaloby. Stěžovatel si byl, resp. musel si být při podání žaloby vědom skutečnosti, že žalovaný právní moc napadeného rozhodnutí odvíjí od jeho doručení stěžovateli náhradním způsobem podle § 19 odst. 8 a § 24 odst. 1 správního řádu, tudíž především měl – vedle žalobních bodů vůči napadenému rozhodnutí žalovaného a řízení, jež předcházelo jeho vydání – adekvátně argumentovat a navrhovat důkazy k pro