7 As 136/2014 — Nejvyšší správní soud

7 As 136/2014- 23 - text 7 As 136/2014 - 25 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: ČESMAK, a. s., se sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1, zastoupený Mgr. Josefem Klepáčkem, advokátem se sídlem Pohraniční stráže 1247, Kraslice, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, č. j. 11 Af 20/2013 - 58, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, č. j. 11 Af 20/2013 - 58, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí bankovní rady České národní banky (dále jen „ČNB“) ze dne 28. 2. 2013, č. j. 2013/664/110, a předcházejícího rozhodnutí České národní banky ze dne 26. 11. 2012, č. j. 2012/11336/570, kterým byl stěžovatel uznán vinným z porušení zákazu nekalých obchodních praktik při poskytování služeb podle ust. § 4 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), a byla mu uložena pokuta ve výši 500.000 Kč. Uvedeného deliktu se stěžovatel dopustil tím, že v období od 1. 10. 2009 do 14. 10. 2010 prostřednictvím své zaměstnankyně a podřízených pojišťovacích zprostředkovatelů systematicky a cíleně oslovoval klienty společnosti Česká finanční pojišťovací služba, s. r. o., kteří tvořili pojistný kmen společnosti ČSOB pojišťovna, a. s., s nabídkou možnosti uzavření nových pojistných smluv u společnosti Pojišťovna České spořitelny, a. s. a snažil se docílit vypovězení jejich stávajících pojistných smluv. Přitom uváděl spotřebitelům při uzavírání pojistných smluv nepravdivé informace, opomínal uvádět důležité údaje a vedl způsob prezentace služby takovou formou, která mohla vést k záměně se službami nebo rozlišovacími znaky jiného podnikatele. Klientům, kteří pojistné smlouvy uzavřeli, byla způsobena finanční újma vyplývající z nákladovosti produktu investičního a životního pojištění, spočívající ve ztrátě peněžních prostředků, určených k úhradě počátečních nákladů spojených s uzavřením této smlouvy. Stěžovatel tedy postupoval v rozporu s požadavky odborné péče takovým způsobem, že přiměl klienty provést obchodní rozhodnutí, která by jinak neučinili. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku vycházel ze skutkových zjištění správních orgánů. Podle jeho názoru správní orgány provedly dokazování v dostatečném rozsahu, přičemž zdůvodnily, proč nebylo nutno vyslechnout všechny stěžovatelem navržené svědky, tj. všechny osoby, které si na jednání stěžovatele stěžovaly. K námitce rozporující závěr ČNB, že předmětné jednání vycházelo ze „stěžovatelem vypracovaného systému“, městský soud uvedl, že tento závěr má oporu v provedeném dokazování, protože svědci popsali stejné jednání vyskytující se u více osob stěžovateli podřízených. Navíc pouze stěžovatel měl přístup k osobním údajům klientů ČSOB pojišťovny, a. s., kteří byli jeho podřízenými oslovováni. ČNB se podle městského soudu také dostatečně vypořádala s rozpory mezi stížnostmi svědků a obsahem dokumentů, které při uzavírání pojistné smlouvy podepsali. Určující je skutečnost, že svědci, až na výjimky, fakticky nevěděli, že se uzavřením nové smlouvy změní osoba pojistitele, a pokud si toho byli vědomi, nebyli dostatečným způsobem informováni o finanční ztrátě, která jim tímto vznikla. Žalobní argumentace opírající se o formulářové smlouvy a jiné dokumenty, které svědci podepsali, byla městským soudem označena za účelovou. Jako lichou vyhodnotil městský soud také námitku neprovedení důkazu spisy z řízení vedených před ČNB ve věci podřízených stěžovatele, jelikož v daných případech se jednalo o individuální přestupková řízení, přičemž závěry, které byly učiněny ve správním řízení vedeném s konkrétními fyzickými osobami, nejsou z pohledu naplnění zákonných znaků skutkové podstaty správního deliktu stěžovatele relevantní. Městský soud nedospěl ani k závěru, že by ČNB porušila základní zásady správního řízení nebo zásady dohledu ve smyslu ust. § 44a odst. 3 zákona č. 6/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Městský soud neshledal důvody pro zrušení výroku o sankci, a ani pro uplatnění moderačního práva. Výše pokuty byla odpovídajícím způsobem zdůvodněna a byla uložena ve výši 10 % z možného limitu. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost. V kasační stížnosti stěžovatel poukázal na nedostatečný rozsah provedeného dokazování, protože byl vyslechnut pouze minimální vzorek z osob, které byly stěžovatelem přepojištěny, navíc jen z těch, jež dříve podaly na jednání stěžovatele stížnost. Nebylo proto objektivně zjištěno, zda se v ostatních případech stěžovatel choval protiprávně. Jak ČNB, tak městský soud, nevyslechly svědky, které stěžovatel navrhl. Vyslechnuty byly pouze osoby, na které měla přímý vliv stěžovatelova konkurence, a které jí byly přímo zmanipulovány. Někteří svědci se nedostavili, jelikož by podle stěžovatele neuměli vysvětlit rozpory mezi jimi podepsanými dokumenty a svou následně podanou stížností. Městský soud navíc učinil závěr, že protiprávní jednání bylo prokázáno přímými důkazy, aniž by konkrétně zhodnotil, z čeho je to zřejmé. Stěžovatel se dále neztotožnil se závěrem městského soudu, že nebylo v žalobě uvedeno, jakým konkrétním způsobem napadená rozhodnutí porušují základní zásady činnosti správních orgánů. Stěžovatel však v žalobě dostatečně srozumitelně popsal praktiky konkurenčních soutěžitelů, které vedly k podání hromadných stížností na něj. Stěžovatel vytýkal městskému soudu, že nezohlednil, že jeho protiprávní jednání bylo dovozeno ze stížností, které byly opatřeny konkurenčními soutěžiteli, kteří se tímto dopouštěli protiprávního jednání spočívajícího v nekalých praktikách ve smyslu ust. § 5a zákona o ochraně spotřebitele. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas také se závěrem městského soudu a ČNB, že jeho činnost měla propracovaný systém. Podle stěžovatele městský soud přistoupil k projednání žaloby povrchně a formálně. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. ČNB ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podstatou vytýkaného jednání bylo hromadné přepojištění zákaznického kmene k jiné pojišťovně, aniž by k takovému kroku byl na straně zákazníků dán zjevný důvod, přičemž tato změna pro ně měla negativní dopad. Změna se týkala životního pojištění, které je specifickým produktem z hlediska smluvních podmínek a konstrukce provizí, přičemž s ohledem na neexistenci zjevného důvodu ke změně pojišťovny u takové množství zákazníků v tak krátkém časovém sledu lze předpokládat, že motivem stěžovatelova jednání mohla být snaha o získání provizí souvisejících se změnou pojišťovny. Ke stížním námitkám ČNB uvedla, že ve správních rozhodnutích byla jasně zdůvodněna dostatečnost rozsahu provedeného dokazování. Za zveličené považuje ČNB tvrzení stěžovatele o rozporech ve výpovědích svědků a jejich stížnostech, stejně jako vliv konkurenčních soutěžitelů. Stěžovatel k těmto tvrzením ani neuvedl žádné konkrétní rozpory, jejichž existenci tvrdil v obecné rovině. ČNB s ohledem na výše uvedené navrhla, aby byla kasační stížnost zamítnuta. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou poukazující na nedostatečnost skutkových zjištění. K tomu je nutno uvést, že aby bylo možno konstatovat, že právnická osoba naplnila skutkovou podstatu správního deliktu podle ust. § 24 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele stačí, aby bylo prokázáno, že porušila zákaz užívání nekalých obchodních praktik. Z obsahu správního spisu přitom vyplývá, že stěžovatele daný zákaz porušil. Ostatně ani v kasační stížnosti stěžovatel explicitně neuvádí, že by se nedopustil porušení citovaného ustanovení. Vyšší četnost či soustavnost takového jednání má pak význam pouze v otázce výše stanovené sankce, proti které však stěžovatel v kasační stížnosti rovněž explicitně nebrojí. Účelem dokazování v řízení o správním deliktu není objasnění všech skutečností, které s tvrzenou protiprávní činností více či méně souvisely, ale zjištění stavu věci v tom rozsahu, v němž nejsou dány pochybnosti o tom, že byl správní delikt skutečně spáchán (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011 - 68, publ. pod. č. 3014/2014 Sb. NSS, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 Ads 44/2010 - 132; všechna roz