9 As 134/2013 — Nejvyšší správní soud

9 As 134/2013- 55 - text 9 As 134/2013 - 60 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Unicampus, o. s., se sídlem Kubelíkova 42, Praha 3, zast. Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem Záběhlická 3262/88a, Praha 10, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutím žalované ze dne 30. 10. 2012, č. j. had/4032/2012, a ze dne 31. 10. 2012, č. j. had/3970/2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, č. j. 6 A 15/2013 - 60, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti shora označenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím žalované ze dne 30. 10. 2012, č. j. had/4032/2012, a ze dne 31. 10. 2012, č. j. had/3970/2012. Prvně zmíněným rozhodnutím žalovaná uložila společnosti Omega Altermed, a. s., pokutu ve výši 800 000 Kč za to, že zadáním reklamy, která byla v rozhodnutí blíže specifikovaná, tato společnost nerespektovala zákonné ustanovení, které reklamám na potraviny zakazuje uvádět v omyl přisuzováním potravině vlastností prevence, ošetřování, léčby nebo vyléčení lidských onemocnění nebo takové vlastnosti naznačovat. Druhým zmíněným rozhodnutím žalovaná uložila společnosti Walmark, a. s., pokutu ve výši 1 100 000 Kč za porušení stejného zákazu. Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že z hlediska obsahu žaloby, kterou stěžovatel k městskému soudu podal, se jednalo o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Část žalobního petitu, v níž se stěžovatel domáhal ochrany proti nečinnosti žalované, městský soud považoval za součást věcných námitek vztahujících se k zákonnosti napadených rozhodnutí. Městský soud konstatoval, že aktivně legitimovaným k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 odst. 1 s. ř. s. je osoba tvrdící zkrácení na svých subjektivních právech tím, že napadené správní rozhodnutí její práva nebo povinnosti zakládá, mění, ruší či závazně určuje jinak, než předepisuje zákon, nebo že rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž byla porušena žalobcova procesní práva tak, že to mohlo mít vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí. Dle § 65 odst. 2 s. ř. s. může žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odst. 1 citovaného ustanovení, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která mu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Městský soud dále uvedl, že předmětem napadených rozhodnutí bylo uložení pokuty za správní delikt, přičemž stěžovatel nebyl účastníkem řízení, z nichž napadená rozhodnutí vzešla. Napadená rozhodnutí se týkají zcela odlišných subjektů a vůči stěžovateli nevyvolala žádný účinek spočívající v tom, že by byl přímo dotčen v právní sféře. Uložením pokuty za správní delikt je dotčen jen ten subjekt, jemuž byla pokuta uložena. O žalobní legitimaci tak nelze z hlediska § 65 odst. 1 s. ř. s. uvažovat. Ani dle § 65 odst. 2 s. ř. s. není stěžovatel legitimován k jejímu podání, jelikož nebyl a ani neměl být účastníkem řízení, z nichž napadená správní rozhodnutí vzešla. Stěžovatel nebyl dotčen ani ve svém „právu jednat“ ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/22/ES, o žalobách na zdržení se jednání v oblasti zájmů spotřebitele (dále jen „směrnice 2009/22/ES“). Zmíněná směrnice v čl. 2 zavazuje členské státy Evropské unie mj. k tomu, aby určily soudy nebo správní orgány příslušné k rozhodnutí o žalobách podaných oprávněnými subjekty dle čl. 3 dané směrnice, které jsou zaměřeny na co možná nejpohotovější zákaz porušování předpisů na ochranu spotřebitele. Dle hodnocení městského soudu byla směrnice 2009/22/ES do českého právního řádu implementována v § 25 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“). Toto ustanovení stanoví, že návrh na zahájení řízení u soudu o zdržení se protiprávního jednání ve věci ochrany práv spotřebitelů může podat a účastníkem takového řízení může být sdružení nebo profesionální organizace, které mají oprávněný zájem na ochraně spotřebitele. Stěžovatelem zmiňované „právo jednat“ je právo podat zápůrčí žalobu před civilním soudem. Toto právo stěžovatele však nemohlo být napadenými správními rozhodnutími žalované jakkoli dotčeno. Jejich předmětem nebyl zákaz určitého jednání, ale uložení pokuty za správní delikt. Pro účely případného řízení o zápůrčí žalobě dle § 25 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele nepředstavují rozhodnutí žalované překážku věci rozhodnuté. Městský soud dodal, že stěžovatelem odkazované rozsudky Evropského soudního dvora (rozsudek ve věci C-25/62, Plaumann, a rozsudek ve věci C-294/83, Les Verts) se týkají specifické otázky žalobní legitimace fyzických a právnických osob podle bývalého čl. 175 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství (dnešního čl. 263 odst. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie), tedy žalobní legitimaci k podání žaloby proti aktům vydávaným vymezenými orgány Evropské unie. I kdyby městský soud připustil dopad této judikatury do jím řešené věci, bylo nutno zmínit, že rozsudek ve věci Plaumann klade důraz na to, že žalobní legitimace je spojena s bezprostředním dotčením osoby, která se proti napadeným aktům brání. Dle judikatury Evropského soudního dvora o bezprostřední dotčení jde tehdy, pokud jsou předmětným rozhodnutím osoby zasaženy z důvodů určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým byl individualizován adresát rozhodnutí. Vzhledem k předmětu řízení, jímž bylo uložení pokuty za správní delikt, nelze u stěžovatele vysledovat žádnou takovou vlastnost či faktickou situaci, která by jej individualizovala ve vztahu k předmětu rozhodnutí obdobně jako adresáta. Městský soud dále odmítl výklad, že by zásada Evropské unie jako „společenství práva“ vyžadovala, aby v každém jednotlivém případě byl akt aplikace práva, který má komunitární dosah, podroben za všech okolností soudnímu přezkumu z hlediska souladu s právem Evropské unie. Tato zásada byla definována v rozsudku ve věci Les Verts a je naplněna existencí reálných prostředků, jak prověřit soulad aktů institucí Evropské unie a orgánů členských států s právem Evropské unie. Neznamená to, že tyto prostředky v každém případě musí být využity. Jakákoliv soudní ochrana spočívá v tom, že chrání subjektivní práva jednotlivců. Pokud subjekt, jenž je příslušným aktem aplikace práva dotčen, nevyužije z jakýchkoli důvodů prostředek soudní ochrany, neznamená to, že zásada Evropské unie jako „společenství práva“ musí zajistit objektivní přezkum takového správního aktu bez ohledu na vůli dotčeného subjektu, a to i tehdy, pokud by byl daný akt objektivně nezákonný. Jak na úrovni komunitární, tak na úrovni vnitrostátní je přezkum individuálních správních aktů vyhrazen pro případy, kdy se jej domáhá osoba takovými akty přímo dotčená. Městský soud tak zhodnotil, že stěžovatel se domáhal zrušení napadených rozhodnutí žalované jako osoba zjevně neoprávněná. Žalobu proto odmítl dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. II. Obsah kasační stížnosti Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na to, že v případech, kdy správní orgán vydá rozhodnutí, které nezákonně zvýhodňuje účastníky řízení, z nějž rozhodnutí vzešlo, nebude takové rozhodnutí ze strany zmíněných účastníků soudně napadeno. Vydávání správních aktů, které zvýhodňují porušující podnikatelské subjekty oproti stavu, který by odpovídal souladu se zákony na ochranu spotřebitele, přitom představuje závažnou dysfunkci v dosahování společenských cílů a politik Evropské unie. Dle stěžovatele se městský soud ve své argumentaci nevyrovnal s porušením zásady společenství práva – s reálnou přezkoumatelností napadených správních aktů žalované ve vnitrostátním českém právu. Městský soud odklonil uvažovaný význam a účinky rozsudku ve věci Les Verts ve vztahu k působnosti této zásady k právním aktům orgánu Evropské unie, ačkoli i následně teoreticky uvážil i možnou širší působnost. Širší působnost zásady společenství práva je již dlouhodobě realitou, o níž není třeba uvažovat jen hypoteticky. Daná zásada se vztahuje i ve vztahu k aktům orgánů členských států, jak vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-22/70, AETR. Dále stěžovatel namítl, že městský soud nesprávně uchopil ve své argumentaci tzv. test Plauman