2 Ads 176/2015 — Nejvyšší správní soud

2 Ads 176/2015- 29 - text 2 Ads 176/2015 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové, v právní věci žalobce: Fond ohrožených dětí, spolek, se sídlem Na Poříčí 1038/6, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2014, č. j. 2014/10521-911/1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2015, č. j. 31 Ad 11/2014 - 63, t a k t o: I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2015, č. j. 31 Ad 11/2014 - 63, a rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2014, č. j. 2014/10521-911/1, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í: Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2014, č. j. 2014/10521-911/1, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 15. 1. 2014, č. j. 21650/SV/2014-Alt. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným správním deliktem podle § 59f odst. 2 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“) a byla mu uložena pokuta ve výši 100 000 Kč. Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že neoprávněně, v rozporu s § 19a odst. 2 cit. zákona, zprostředkoval osvojení pro nezletilou V. K. manželům P. a P. K. V žalobě stěžovatel namítal, že pro nezletilé dítě zprostředkoval uznání otcovství, přičemž ustanovení § 19a odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí se vztahuje pouze na děti právně volné a bez vztahu ke konkrétním osvojitelům. V daném případě matka dítěte dala souhlas k osvojení konkrétními osvojiteli a stěžovatel tak svým jednáním nemohl zasáhnout do pravomoci orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Ostatně pracovnice tohoto úřadu zájemcům o osvojení sama žalobce doporučila. Jeho jednání nebylo spojeno s žádným ziskem a bylo v zájmu dítěte plynoucího z Úmluvy o právech dítěte. Žalobce rovněž poukázal na svou dlouhodobou součinnost s úřady při vyhledávání náhradních rodin pro obtížně umístitelné děti. Krajský soud v napadeném rozsudku vycházel ze zákonného výčtu orgánů sociálněprávní ochrany dětí a ze zákazu zprostředkování osvojení jinými subjekty. Poukázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2012, č. j. 3 Ads 144/2011 - 163. Ke konkrétním žalobním námitkám vyslovil, že určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů je skutečně odlišný institut od osvojení, ovšem že v daném případě byl využit k obejití zákona za účelem zjednodušení osvojení. To také vylučuje argumentaci ustanovením § 19a odst. 2 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Oprávnění žalobce zprostředkovávat osvojení nelze dovodit ani z označeného ustanovení § 798 občanského zákoníku z roku 2012 (dále též NOZ). Stejně tak Úmluva o právech dítěte cílí na zákonný postup při osvojení dítěte, aniž by bylo možno zohlednit argumentaci, že úřady nebyly schopny matce dítěte vyjít vstříc. Tvrzení o nemožnosti zajištění náhradního rodinného prostředí tisícům dětí jednak nebylo doloženo, jednak není pro posouzení daného případu relevantní, stejně tak jako žalobcův podíl při vyhledávání náhradních rodin. Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, že úřední zprostředkování osvojení se vztahuje jen na děti právně volné a s poukazem na § 48 odst. 2 zákona o sociálněprávní ochraně dětí dospěl k závěru, že skutková podstata deliktu byla naplněna. Provedení dalších důkazů označil za nadbytečné a žalobu zamítl. Proti tomu stěžovatel v kasační stížnosti namítá nesprávné posouzení právní otázky ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve smyslu pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.) a nedostatek opory rozhodnutí ve spise či rozpor s ním ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Konkrétně nesouhlasí s právním názorem krajského soudu na uznání otcovství. Jde o zcela legální způsob upravený NOZ, který byl plně v zájmu dítěte a v souladu s přáním jeho matky, která chtěla, aby dítě nabylo českého občanství. Ustanovení bylo užito v souladu s Úmluvou o právech dítěte. V případě, že by stěžovatel porušil zákon, nebylo by ho možno postihovat podle ustanovení vztahujícího se na nedovolené zprostředkování adopce, neboť uznání otcovství a osvojení jsou různé instituty. Za situace, kdy rodiče nejsou zbaveni rodičovských práv a ani soud nerozhodl, že k osvojení dítěte není třeba jejich souhlasu, nejsou státní orgány oprávněny zprostředkovat osvojení; tuto pravomoc mají jen v případě právně volného dítěte. U dětí, které nejsou právně volné, mohou pouze jejich rodiče předat dítě k osvojení. Stěžovatel v daném případě neprováděl žádné zprostředkování osvojení, ale pouze matce na základě její žádosti vytipoval a doporučil osoby vhodné k osvojení dítěte. Vystupoval tedy pouze v poradenské roli. Poukazuje rovněž na znění § 20 odst. 2 písm. a) zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Stěžovatel nesouhlasí se soudem vymezeným vztahem občanského zákoníku a zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Nový občanský zákoník je zákonem pozdějším a podrobně upravuje institut osvojení; je tedy zákonem obecným. Navíc při rozhodování o sankci je třeba vycházet z právní úpravy platné ke dni rozhodování, resp. z úpravy, která je příznivější. V daném případě byla zajištěna garance státu, neboť vytipovaní rodiče byli státem prověřeni jako vhodní rodiče. Ostatně ani tato skutečnost není zárukou úspěšnosti osvojení. Není také pravdou, že stěžovatel nedoložil tvrzení o tom, že stát nedokázal matce pomoci. Stěžovatel uvedl jméno pracovnice krajského řadu, která matce doporučila obrátit se na fond. Pokud soud tomuto tvrzení nevěřil, měl si příslušnou pracovnici předvolat a vyslechnout ji, stejně jako mohl vyslechnout pracovnici stěžovatele paní T., na niž se matka dítěte obrátila na doporučení úřadu. Stěžovatel je přesvědčen, že doporučením jediného možného způsobu jak zabránit návratu nezletilé do válečné zóny a doporučením vhodné náhradní rodiny neporušil žádnou vnitrostátní normu, nehledě na soulad postupu s Úmluvou o právech dítěte. Skutečnost, že stát není schopen zajistit náhradní rodinné prostředí tisícům dětí je všeobecně známa, statisticky doložena, stejně jako spolupráce stěžovatele při vyhledávání vhodných rodin. Závěr soudu, že orgány sociálně-právní ochrany mohou zajišťovat zprostředkování osvojení pro všechny děti splňující podmínku pobytu na území České republiky, pokud nemohou být v péči rodičů a není pro ně vhodná jiná forma náhradní rodinné péče, není pravdivý. Pro osvojení dítěte musí být splněny rovněž hmotněprávní podmínky, a to především souhlas rodičů. K tomu poukazuje na znění § 805, 809, 814, 817, 818, 819 a 821 NOZ. Nejsou-li splněny podmínky pro zprostředkování osvojení orgánem sociálně-právní ochrany dětí, je právo svěřit dítě do péče budoucích osvojitelů pouze právem rodiče. Pokud rodič požádá o doporučení vhodných osvojitelů pověřenou osobu, není to v rozporu se zákonem. Zda bude s takto vybranou rodinou souhlasit rodič, je jen na jeho rozhodnutí a následně na posouzení soudu, zda se jedná o osoby k osvojení dítěte vhodné. Vycházel-li krajský soud z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 144/2011, je třeba zohlednit odlišnosti případu, a to hrozbu navrácení dítěte do země, v níž probíhá válečný konflikt a účinnost NOZ měnící právní úpravu osvojení a vztah ke zprostředkování osvojení. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení věci k novému projednání. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě a ztotožnil se se závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Přitom vážil, zda rozvedení argumentace v kasační stížnosti oproti žalobě nečiní některé kasační námitky nepřípustnými ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., a dospěl k závěru, že tomu tak není. V kasační stížnosti jsou ve vztahu ke spáchání deliktu vzneseny obdobné námitky jako v žalobě, byť tam byla skutková tvrzení podřazena právní úpravě účinné v době rozhodování správního orgánu, aniž žalobce zmínil, proč ji považuje za rozhodnou, což již v kasační stížnosti činí. Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodoval bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 1, věty první s. ř. s. Kasační stížnost je důvodná. Podstatné