3 Afs 134/2014 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 134/2014- 37 - text 3 Afs 134/2014 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Zory Šmolkové a Mgr. Radovana Havelce ve věci žalobce: Aleš Klaudy, insolvenční správce, se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 191/18, úpadce BusMat plus, s. r. o., v konkurzu, se sídlem Zeměchy 111, zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem v Děčíně IV – Podmokly, Na Vinici 1227/32, proti žalovanému: Finanční úřad pro Ústecký kraj, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2014, č. j. 15 A 52/2011 - 29, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. června 2014, č. j. 15 A 52/2011 - 29, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou na ochranu proti nečinnosti Finančního úřadu v Lounech [jehož působnost přešla s účinností od 1. 1. 2013 podle zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, v platném znění na Finanční úřad pro Ústecký kraj, s nímž je nadále jednáno jako s žalovaným dle § 79 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.)] domáhal uložení povinnosti finančnímu úřadu vyměřit úpadci BusMat plus, s. r. o., v konkurzu (dále jen „úpadce“) daňovou povinnost u daně z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2009, listopad 2009, prosinec 2009, a za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 27. 1. 2010, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Úpadce podal dne 24. 11. 2009 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2009, v němž vykázal nadměrný odpočet daně ve výši 243.906 Kč, dne 23. 12. 2009 podal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2009, v němž vykázal nadměrný odpočet daně ve výši 153.309 Kč, dne 26. 1. 2010 podal daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2009, v němž vykázal nadměrný odpočet daně ve výši 156.837 Kč a dne 2. 7. 2010 podal žalobce za úpadce daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 27. 1. 2010, v němž vykázal nadměrný odpočet daně ve výši 28.757 Kč. Dne 27. 1. 2010 byl Krajským soudem v Ústí nad Labem zjištěn úpadek a dne 31. 3. 2010 byla na majetek úpadce prohlášen konkurz; téhož dne proběhlo přezkumné jednání. Dne 29. 7. 2010 předložil žalobce k výzvě finančního úřadu v rámci vytýkacího řízení u ústního jednání požadované podklady a finanční úřad nárok žalobce na výše specifikované nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty uznal s tím, že jim odpovídající částka bude dlužníkovi poukázána na jeho bankovní účet. O jednání byl sepsán protokol. K vyměření daně však nedošlo a finanční úřad nadměrné odpočty žalobci nevyplatil, a to ani na žádost žalobce ze dne 11. 10. 2010 s poukazem na zastavení řízení podle ustavení § 40a odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Žalobce dne 18. 2. 2011 podal Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „finanční ředitelství“), podnět podle ustanovení § 38 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), aby ve věci nečinnosti původního žalovaného zjednal nápravu. Finanční ředitelství však v postupu finančního úřadu nečinnost neshledalo, když podnět žalobce vyhodnotilo jako neoprávněný, o čemž žalobce informovalo dne 31. 3. 2011. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) žalobu zamítl. Uvedl, že nezbytným předpokladem pro vrácení uplatněných nadměrných odpočtů je pravomocné vyměření daně finančním úřadem, k čemuž nedošlo z legitimních důvodů, neboť po přezkumném jednání dne 31. 3. 2010 je vyměřovací řízení zastaveno podle ustanovení § 40a odst. 4 zákona o správě daní a poplatků a od 1. 1. 2011 podle ustanovení § 243 odst. 2 daňového řádu, ve spojení s přechodným ustanovením § 264 odst. 1 daňového řádu. Finanční úřad proto není nepřípustně nečinný, protože pro nastalou procesní situaci nemůže pokračovat v dosud neskončených vyměřovaných řízeních. Žaloba je tak nedůvodná. Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle stěžovatele krajský soud nesprávně vyložil ustanovení § 40a zákona o správě daní a poplatků a ustanovení § 242 a § 243 daňového řádu, když dovodil, že se na základě těchto ustavení zastavují veškerá daňová nalézací řízení a tudíž nelze ani vyměřit daň. Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 Afs 64/2011 - 55, ze kterého vyplývá, že přezkumným jednáním se správci daně pouze uzavírá prostor pro provedení zápočtu podle § 64 odst. 2 zákona o správně daní a poplatků, ale nic nebrání rozhodnutí o vzniku přeplatku na dani a jeho vyplacení do podstaty k uspokojení věřitelů. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a odkázal na své vyjádření k žalobě. Vzhledem k tomu, že žalobce, resp. úpadce, nemá žádný přeplatek, natož pak vratitelný přeplatek na dani, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 64/2011 - 55 na žalobcovu situaci nedopadá. Žalovaný dále poukázal na to, že žalobce uplatnil duplicitně nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z týchž přijatých dokladů, jako u daňových přiznání za měsíce říjen, listopad a prosinec 2009 a 1. – 27. 1. 2010, rovněž za období říjen, listopad a prosinec 2012 a leden 2013, přičemž odvolací řízení proti platebním výměrům dosud neskončila. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v mezích uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu podle ustanovení § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., a dospěl poté k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Žalobou proti nečinnosti podle § 79 odst. 1 s. ř. s. se může ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu, domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Ochrana proti nečinnosti se ve správním soudnictví poskytne, pokud správní orgán nevydal rozhodnutí, přestože tak byl povinen učinit. Mezi účastníky nebyl sporný skutkový stav, Nejvyšší správní soud proto při posouzení věci vycházel z výše popsaného. Spornou je zde právní otázka, zda je správce daně povinen rozhodnut o vyměření daně (a o vzniku vratitelného přeplatku v důsledku nadměrného odpočtu) poté, co v insolvenčním řízení o plátci daně proběhlo přezkumné jednání, když skutečnosti zakládající daňovou povinnost (a rozhodné pro případný vznik daňového přeplatku) nastaly nejpozději dnem předcházejícím rozhodnutí o úpadku. Dopad insolvenčního řízení na daňové řízení řešil zákon o správě daní a poplatků v § 40a a § 40b; od 1. 1. 2011 je tato problematika upravena v § 242 - § 245 daňového řádu. Podle § 40a odstavce 4, zákona o správě daní a poplatků (podtržením text v citacích zákona zvýraznil Nejvyšší správní soud), pro potřeby úpadku je za majetek daňového subjektu považován vratitelný přeplatek podle § 64 odst. 2, přičemž postup pro zjištění vratitelnosti přeplatku vzniklého na základě skutečností, které nastaly nejpozději dnem předcházejícím dni účinnosti rozhodnutí o úpadku, se uplatní pro nedoplatky uvedené v odstavci 1 písm. b) a c) nejpozději do jejich přezkoumání při přezkumném jednání. Po přezkumném jednání se řízení o stanovení této daňové povinnosti zastavuje až do vydání rozhodnutí, jímž se insolvenční řízení končí. Postup pro zjištění vratitelnosti přeplatku vzniklého na základě skutečností, které nastaly v době od účinnosti rozhodnutí o úpadku, se uplatní pro nedoplatky uvedené v odstavci 1 písm. a). Podle ustanovení § 40b odstavec 3 zákona o správě daní a poplatků, po účinnosti rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení lze daňové řízení zahájit a v něm pokračovat. Daňovou exekuci lze nařídit, nelze ji však provést. Ustanovení § 64 v odstavci 1) zákona o správě daní a poplatků, pod nadpisem přeplatky a úrok stanoví, že částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně je daňovým přeplatkem. Podle ustanovení § 64 odstavec 2 zákona o správě daní a poplatků, přeplatek se použije na úhradu případného nedoplatku u jiné daně nebo, není-li takového nedoplatku, jako záloha na dosud nesplatnou daňovou povinnost na dani, u které přeplatek vznikl. Daňový přeplatek se použije i na úhradu daňového nedoplatku téhož daňového dlužníka u jiného správce daně, u něhož je nedoplatek evidován, požádá-li o to tento správce daně tak, aby tento požadavek došel správci daně, u něhož je evidován daňový přeplatek, ještě před jeho vrácením, nejpozději však do dne lhůty nároku na jeho vrácení. K požadavku se připojí vykonatelný výkaz nedoplatků, které mají být přeplatkem uhra