4 As 23/2015 — Nejvyšší správní soud

4 As 23/2015- 70 - text 4 As 23/2015 - 75 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Občanské sdružení Kořeny - za zachování Horního Jiřetína a rozvoj Litvínovska, IČ: 270 26 281, se sídlem Kostelní 35, Litvínov, proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem Kozí 4, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Vršanská uhelná a.s., IČ: 286 78 010, se sídlem V. Řezáče 315, Most, zast. JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Přístavní 14, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, č. j. 8 A 168/2011 – 87, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, č. j. 8A 168/2011 – 87, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: [1] Kasační stížností se osoba zúčastněná na řízení (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „krajský soud“), jímž soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2011, č. j. SBS 08437/2011 (dále též „přezkoumávané rozhodnutí“), a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2.600 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. [2] Přezkoumávaným rozhodnutím rozhodl žalovaný o odvolání stěžovatele a dalšího účastníka správního řízení, společnosti UNITED ENERGY, a.s., IČ: 273 09 959, se sídlem Teplárenská 2, Most – Komořany, proti rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Mostě (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 27. 12. 2010, č. j. 4502/10/II. Správní orgán prvního stupně ve výrokové části I. tohoto rozhodnutí povolil podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb. o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hornické činnosti“), za použití ustanovení § 17 odst. 4 a § 18 odst. 2 téhož zákona a podle ustanovení § 5 a násl. vyhlášky Českého báňského úřadu č. 104/1988 Sb., o hospodárném využívání výhradních ložisek, o povolování a ohlašování hornické činnosti a ohlašování činnosti prováděné hornickým způsobem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „hornická vyhláška“), osobě zúčastněné na řízení provádět hornickou činnost podle dokumentace Plánu otvírky, přípravy a dobývaní se vstupem do dobývacího prostoru Slatinice (dále jen „POPD“) na pozemcích uvedených v rozhodnutí. Ve výrokové části II. uvedeného rozhodnutí schválil správní orgán prvního stupně podle ustanovení § 37a odst. 1 a 2 zákona č. 44/1988, o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „horní zákon“), za použití ustanovení § 41 odst. 2 písm. c) zákona o hornické činnosti, tvorbu finančních rezerv na důlní škody na zvláštním vázaném účtu v souladu s ustanovením § 10a zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zajištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rezervách“). Správní orgán prvního stupně v této výrokové části dále schválil podle ustanovení § 31 odst. 6 ve spojení s ustanovením § 37a odst. 2 horního zákona a za použití ustanovení § 41 odst. 2 písm. c) zákona o hornické činnosti tvorbu finančních rezerv na sanaci a rekultivaci všech pozemků dotčených vlivem dobývání v rozsahu POPD, a to na zvláštním vázaném účtu v souladu s ustanovením § 10a zákona o rezervách. Správní orgán prvního stupně současně stanovil pro provádění hornické činnosti osobou zúčastněnou na řízení konkrétní podmínky uvedené v rozhodnutí. Žalovaný přezkoumávaným rozhodnutím změnil bod č. 4 výrokové části II. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že nově zní: „Organizace (tzn. osoba zúčastněná na řízení) předloží Obvodnímu báňskému úřadu v Mostě do 31. 12. 2028 stanovisko Ministerstva životního prostředí České republiky k posouzení vlivů provedení záměru POPD na životní prostředí po roce 2032 ve smyslu zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon EIA“).“ Ve zbytku žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. [3] Žalobce se následně žalobou ze dne 4. 7. 2011, doplněnou podáním ze dne 19. 7. 2011, domáhal zrušení přezkoumávaného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud nejdříve konstatoval, že jsou splněny podmínky řízení, když žaloba byla podána včas a osobou oprávněnou. Žalobce je spolkem (dříve občanským sdružením), jehož hlavním cílem je ochrana přírody a krajiny. Žalobce sice nesplnil podmínky podle ustanovení § 23 odst. 9 zákona EIA pro účast v navazujícím řízení podle ustanovení § 17 zákona o hornické činnosti, neboť nepodal písemné vyjádření k oznámení, dokumentaci nebo posudku ve lhůtách stanovených tímto zákonem. Žalobce se však dle názoru krajského soudu stal účastníkem řízení o povolení hornické činnosti, jelikož splnil podmínky podle ustanovení § 70 odst. 2 a 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném v době rozhodování správního orgánu (dále jen „ZOPK“). Krajský soud proto dospěl k závěru, že žalobce byl aktivně legitimován k podání žaloby. [4] Krajský soud se nicméně neztotožnil s názorem žalobce, že je nadán hmotným právem na příznivé životní prostředí, jehož ochrany se může domáhat před soudem. Tento názor odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu a také Ústavního soudu, dle které občanská sdružení zabývající se ochranou jednotlivých složek životního prostředí nejsou nositelem jednotlivých práv a povinností vyplývajících z práva hmotného a mohou úspěšně namítat pouze zkrácení na svých procesních právech. Krajský soud proto shledal nepřípustnou námitku žalobce, že správní orgány v řízení opomenuly dotčený správní orgán – silniční správní úřad, neboť ta spočívá v hájení procesních práv jiného účastníka řízení. Krajský soud nesouhlasil ani s námitkou žalobce, že absence rozhodnutí o zrušení pozemní komunikace podle ustanovení § 18 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, způsobuje nezákonnost přezkoumávaného rozhodnutí, jelikož dovodil, že podmínkou pro zrušení pozemní komunikace na základě citovaného ustanovení je zánik jejího dopravního významu, k němuž však může dojít až po právní moci rozhodnutí o povolení hornické činnosti. [5] Naproti tomu shledal krajský soud důvodnou námitku žalobce spočívající v chybějícím souhlasu orgánu ochrany přírody – příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle ustanovení § 12 odst. 2 ZOPK, a to z důvodu, že v důsledku povolení hornické činnosti osoby zúčastněné na řízení dojde k zásahu do krajinného rázu. Jelikož tento souhlas, který je podle ustanovení § 90 odst. 1 ZOPK závazným stanoviskem podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), vydán nebyl, řízení je stiženo závažnou vadou, jež mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Žalobce tak byl zkrácen na svých procesních právech, když se nemohl účastnit řízení o vydání zmíněného souhlasu, a následně ani nemohl proti závaznému stanovisku brojit případnými odvolacími námitkami. [6] Krajský soud shledal pochybení správních orgánů dále v tom, že rozhodly o povolení hornické činnosti ještě před vydáním výjimky ze zákazu u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů podle ustanovení § 56 odst. 1 ZOPK. Tato výjimka je rovněž závazným stanoviskem ve smyslu ustanovení § 149 správního řádu a musí být podle ustanovení § 6 odst. 3 písm. b) hornické vyhlášky předložena jako příloha k žádosti o povolení hornické činnosti. Krajský soud proto konstatoval, že nebyla-li uvedená výjimka udělena, nemohla být povolena ani hornická činnost. [7] Krajský soud považoval za důvodnou rovněž námitku, že žalobce byl zkrácen na svém právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel, kromě jiného, také z usnesení zastupitelstva Ústeckého kraje ze dne 22. 12. 2010, přičemž toto usnesení vzniklo až po jednání, na kterém bylo účastníkům řízení umožněno seznámit se s podklady rozhodnutí. [8] Další porušení procesních práv žalobce spatřoval krajský soud v tom, že žalovaný se řádně nevypořádal s jeho námitkou spočívající v nemožnosti vydání rozhodnutí nutného k provedení záměru (povolení hornické činnosti) bez stanoviska EIA. V posuzovaném případě bylo vydáno rozhodnutí i přes chybějící posouzení vlivů povolené hornické činnosti na životní prostředí pro období let 2033 až 2052. S ohledem na shora uvedené krajský soud zrušil přezkoumávané rozhodnutí pro vady řízení podle ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [9] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dne 2. 2. 2015 kasační stížnost, v níž uplatňuje kasační důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm.