4 As 6/2015 — Nejvyšší správní soud

4 As 6/2015- 18 - text 4 As 6/2015 - 20 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: EKOKRATO, s. r. o., v konkursu (dříve BAUFELD – ekologické služby, s. r. o.), IČ: 496 81 036, se sídlem Dělnická 775/30, Praha 7, zast. JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem, se sídlem Senovážné náměstí 5, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, č. j. 5 A 191/2010 – 40, t a k t o : I. Řízení o kasační stížnosti s e z a s t a v u j e . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : [1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, č. j. 5 A 191/2010 – 40, zamítl žalobu, jíž žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2010, č. j. 1265/560/10 40178/ENV/10, sp. zn. IPPC/18/2010, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Brno, ze dne 6. 4. 2010. Posledně uvedeným rozhodnutím byla žalobci podle § 37 odst. 2 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci) uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč za to, že v období od 1. 6. 2008 do 21. 9. 2009 provozoval zařízení kategorie 5. 1. dle přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci – „Zařízení na odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu a zařízení k nakládání s odpadními oleji, vždy o kapacitě větší než 10 t denně“, bez platného integrovaného povolení. Městský soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. [2] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, která byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena dne 6. 1. 2015. Stěžovatel zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků pro řízení o kasační stížnosti, jelikož je od 10. 7. 2013 v úpadku a nedisponuje tak majetkem k úhradě soudního poplatku. Na majetek stěžovatele byl prohlášen konkurs. [3] Nejvyšší správní soud toto tvrzení stěžovatele ověřil v obchodním rejstříku, ze kterého zjistil, že insolvenční řízení bylo zahájeno na základě vyhlášky Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2013, č. j. MSPH 79 INS 14731/2013-A-2. Účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 24. 5. 2013 v 11:05 hod. Na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2013, č. j. MSPH 79 INS 14731/2013-A-11 bylo rozhodnuto o zjištění úpadku a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (stěžovatele). Účinky tohoto rozhodnutí nastaly dne 10. 7. 2013 v 10:04 hodin a rozhodnutí nabylo právní moci dne 31. 7. 2014. Účinky rozhodnutí o úpadku stěžovatele stále trvají. [4] Skutečnost, že probíhá konkurs na majetek stěžovatele, jakožto jedna z forem řešení úpadku uvedených v § 4 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, má vliv na rozhodování Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti. [5] Podle § 32 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), řízení je zahájeno dnem, kdy návrh došel soudu; týká-li se návrh věcí uvedených v § 4 odst. 1, nazývá se návrh žalobou. [6] Podle § 47 písm. c) s. ř. s., soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon. [7] Podle § 140a odst. 1 insolvenčního zákona, účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Rozhodnutím o úpadku se přerušují soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170). Není-li dále stanoveno jinak, v těchto řízeních nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku. [8] Podle odst. 4 téhož ustanovení, jakmile se soud nebo jiný orgán příslušný k projednání a rozhodnutí věci dozví o přerušení řízení podle odstavce 1, vyrozumí o tom účastníky řízení; současně je poučí, že v řízení nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku. Rozhodnutí již vydaná se v době, kdy je řízení přerušeno, nedoručují, ledaže se týkají i jiných pohledávek; bylo-li řízení přerušeno po doručení rozhodnutí, avšak ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci, nenabývá rozhodnutí v rozsahu, v němž bylo řízení přerušeno, právní moci. Jestliže se v řízení pokračuje, rozhodnutí se doručuje znovu. [9] Podle § 140c insolvenčního zákona, v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, nejde-li o incidenční spory, ani řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170). [10] Podle § 141a insolvenčního zákona, po právní moci rozhodnutí o úpadku zastaví soud nebo jiný k tomu příslušný orgán řízení o pohledávkách nebo jiných právech, která byla zahájena v rozporu s omezeními podle § 109 odst. 1 písm. a) a podle § 140c. [11] Podle § 170 písm. d) insolvenčního zákona, v insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku. [12] Pokuta, kterou žalovaný uložil stěžovateli, představuje mimosmluvní sankci postihující majetek stěžovatele ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona, která se neuspokojuje žádným způsobů řešení úpadku, tj. neuspokojuje se ani v konkursu. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2010, č. j. 22 Ca 234/2009 - 39, č. 2134/2010 Sb. NSS, v němž se uvádí: „Je-li předmětem řízení před správním soudem přezkum rozhodnutí správního orgánu, které se týká mimosmluvních sankcí (pokuty uložené za správní delikt) uvedených v § 170 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, jež nelze uspokojit žádným ze způsobů řešení úpadku (tj. ani konkursem), a jež se tedy nemohou dotýkat majetkové podstaty úpadce, nestává se insolvenční správce v již zahájeném řízení před správním soudem jeho účastníkem místo úpadce a § 264 odst. 1 citovaného zákona se nepoužije.“ Rovněž komentářová literatura k insolvenčnímu zákonu výslovně uvádí, že pokuty za správní delikty jsou mimosmluvní sankcí vyloučenou z uspokojení podle § 170 písm. d) insolventního zákona: „V oblasti mimosmluvních sankcí jako nároků vyloučených z uspokojení v průběhu insolvenčního řízení i nadále platí, že se jedná zejména o pokuty ukládané správními úřady, o správní sankce ukládané opět správními orgány podle zvláštních zákonů a též o peněžité tresty ukládané soudy podle trestního zákona. Insolvenční zákon však pro určitý druh veřejnoprávních sankcí stanoví výjimku, která se týká penále vzniklého před rozhodnutím o úpadku, které se váže k daním, poplatkům, clům, pojistnému na sociální zabezpečení, příspěvkům na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistnému na veřejné zdravotní pojištění. (Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 605). [13] Řízení u Nejvyššího správního soudu v této věci bylo podle § 32 s. ř. s. za použití ustanovení § 120 téhož zákona, zahájeno dnem doručení kasační stížnosti zdejšímu soudu, tj. dnem 6. 1. 2015. Zároveň však podle § 140c insolvenčního zákona platí, že v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují. Nejvyšší správní soud proto zvažoval, zda není na místě věc vyřídit pouze přípisem, čemuž by nasvědčovala formulace z naposledy uvedeného ustanovení insolvenčního zákona vyplývá, že řízení v dané věci nelze zahájit. Ustanovení § 140c insolvenčního zákona však nelze vykládat tak, že jakožto lex specialis vylučuje zahájení řízení, spojované procesními předpisy s určitou právní skutečností, jako v případě § 32 s. ř. s. s podáním návrhu (zde kasační stížnosti). Insolvenční zákon totiž sám předpokládá, že i takto „zapovězená“ řízení mohou být i po účinnosti rozhodnutí o zjištění úpadku zahájena a pro tento případ § 141a insolventního zákona ukládá povinnost tato řízení po právní moci rozhodnutí o úpadku zastavit. S přihlédnutím k výše uvedenému tak má Nejvyšší správní soud za to, že v posuzované věci je na místě vycházet z toho, že řízení o kasační stížnosti bylo v posuzované věci ve smys