5 Afs 91/2012 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 91/2012- 41 - text pokračování 5 Afs 91/2012 - 55 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců Mgr. Jany Brothánkové, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Aleše Roztočila, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Město Žamberk, se sídlem Masarykovo nám. 166, Žamberk, zastoupené Mgr. Milanem Šebestou, LL. M., advokátem se sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 21. 9. 2011, č. j. ÚOHS-R31,176/2011/VZ-14201/2011/310/JSI, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2012, č. j. 62 Af 66/2011  91, t a k t o : I. Kasační stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a který nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle § 104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná. II. Věc se vrací k projednání a rozhodnutí pátému senátu. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 25. 1. 2011, č. j. ÚOHS-S191/2010/VZ-19182/2010/540/IMa, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 25. 7. 2011, č. j. ÚOHSS191/2010/VZ11539/ 2011/540/IMa, rozhodl žalovaný, že se žalobce jako zadavatel veřejné zakázky dopustil dvou správních deliktů podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). To jednak tím, že nedodržel postup stanovený v § 76 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách (výrok I.), jednak tím, že nedodržel postup stanovený v § 74 odst. 7 téhož zákona (výrok II.). Za spáchání obou správních deliktů žalovaný uložil žalobci pokutu ve výši 250.000 Kč (výrok III.). Rozklad podaný žalobcem předseda žalovaného rozhodnutím označeným v záhlaví zamítl a napadená rozhodnutí potvrdil. [2] K žalobě Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 12. 2012, č. j. 62 Af 66/2011 – 91, rozhodnutí předsedy žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Námitky žalobce proti skutkovým a právním závěrům týkajícím se spáchání obou deliktů neshledal důvodnými, naopak se ztotožnil se závěry žalovaného, že žalobce svým jednáním naplnil znaky skutkových podstat obou správních deliktů. Za opožděnou označil krajský soud námitku týkající se tvrzené nepřezkoumatelnosti výroku II. rozhodnutí žalovaného. K námitce nepřiměřenosti uložené pokuty dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného jsou nepřezkoumatelná, a podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. z tohoto důvodu žalobou napadené rozhodnutí zrušil. [3] V kasační stížnosti opřené o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. žalobce (stěžovatel) brojí znovu proti závěrům žalovaného a krajského soudu o naplnění znaků skutkových podstat obou správních deliktů. Dále tvrdí, že se krajský soud věcně nezabýval námitkami tvrzené nepřezkoumatelnosti výroku II. žalovaného. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak i rozhodnutí žalovaného v obou stupních a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dle jeho názoru není kasační stížnost přípustná. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je nepřípustná kasační stížnost, která nenapadá správnost výroku rozhodnutí krajského soudu. Žalovaný si je však vědom existence i opačné rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. II. Důvody pro postoupení věci rozšířenému senátu [5] Pátý senát usnesením ze dne 7. 5. 2014, č. j. 5 Afs 91/2012 – 35, postoupil věc rozšířenému senátu, neboť zjistil, že existuje rozporná judikatura Nejvyššího správního soudu ohledně přípustnosti kasační stížnosti podané účastníkem, který byl v předcházejícím řízení o žalobě před krajským soudem procesně úspěšný, resp. stran aplikace § 104 odst. 2 s. ř. s. a výkladu pojmu „kasační stížnost směřující proti důvodům rozhodnutí soudu“ obsaženém v tomto ustanovení. [6] K závěru, že kasační stížnost, která nenapadá výrok rozhodnutí krajského soudu (neboť ten je ve prospěch stěžovatele) a směřuje jen proti odůvodnění tohoto rozhodnutí, a je proto podle § 104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná a Nejvyšší správní soud ji podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. usnesením odmítne, dospěl ve svém usnesení ze dne 30. 6. 2003, č. j. 4 Ads 23/2003  124, publikovaném pod č. 34/2003 Sb. NSS, nejprve čtvrtý senát. Následně týž závěr učinil i druhý senát v usnesení ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 Ads 57/2003 – 48, první senát v usnesení ze dne 27. 6. 2007, č. j. 1 Afs 144/2006 – 50, a aproboval jej opět první senát v rozsudku ze dne 26. 7. 2007, č. j. 1 Afs 57/2006 – 70. Pátý senát odkázal i na řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která se opírají o citovaná rozhodnutí nebo se ztotožňují s jejich závěry. [7] Naopak vyložil § 104 odst. 2 s. ř. s. třetí senát v rozsudku ze dne 24. 10. 2012, č. j. 3 Ads 33/2012 – 30, či v rozsudku ze dne 9. 1. 2014, č. j. 3 Ads 20/2013 – 19, dále také pátý senát v rozsudku ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Afs 42/2004  61, publikovaném pod č. 954/2006 Sb. NSS, na něž navázal také v rozsudku ze dne 30. 7. 2012, č. j. 5 Afs 48/2011 – 66. Přestože kasační stížnost podaná procesně úspěšným účastníkem směřovala pouze proti právnímu názoru vyslovenému v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, jeho věcný přezkum kasační soud připustil. [8] Pátý senát proto předložil rozšířenému senátu k rozhodnutí otázku, zda je podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná kasační stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný, a nenapadá tudíž výrok rozhodnutí krajského soudu, ale pouze některé závěry vyslovené v jeho odůvodnění, příp. za jakých podmínek je taková kasační stížnost přípustná. III. Posouzení věci rozšířeným senátem III.1. Pravomoc rozšířeného senátu [9] Rozšířený senát se nejprve zabýval otázkou, zda je dána jeho pravomoc rozhodnout v předložené věci ve smyslu § 17odst. 1 s. ř. s. [10] Nepřípustnost kasační stížnosti podle § 104 odst. 2 s. ř. s. shledal čtvrtý senát v usnesení ze dne 30. 6. 2003, č. j. 4 Ads 23/2003 – 124. Uvedl v něm, že „kasační stížnost především směřuje jen proti důvodům rozhodnutí, a to navíc jen proti té části odůvodnění rozsudku (…), které se netýká důvodů zrušení přezkoumávaného rozhodnutí žalované, (…). Kasační stížnost jen proti těmto závěrům, vyjádřeným v odůvodnění rozhodnutí je tudíž nepřípustná“, a podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost odmítl. [11] Stejný názor vyslovil druhý senát v usnesení ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 Ads 57/2003 - 48, podle něhož „kasační stížnost je toliko mimořádným opravným prostředkem. Proto jsou jak důvody kasační stížnosti, tak i její rozsah vázány na nejzávaznější případy nezákonnosti. Mezi tyto případy nepatří okruh uvedený právě v ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s. (…) Stížností směřující jen proti důvodům rozhodnutí je třeba rozumět kasační stížnost, která směřuje toliko proti odůvodnění rozhodnutí soudu a nenapadá výrok tohoto rozhodnutí“. Z následného textu ovšem plyne, že kasační stížnost směřovala v daném případě proti výroku soudu o nákladech řízení a byla odmítnuta. (Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 1/04). [12] V usnesení ze dne 27. 6. 2007, č. j. 1 Afs 144/2006 – 50, první senát jako nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 2 s. ř. s. hodnotil „kasační stížnost žalobkyně, která napadá důvody rozhodnutí krajského soudu, aniž současně zpochybňuje jeho výrok. Žalobkyně je srozuměna se závěrem, pro který soud napadená rozhodnutí zrušil; nesouhlasí však s tou částí odůvodnění rozsudku, v níž soud hodnotí postup žalovaného (…). Ze samotné povahy kasační stížnosti, která je mimořádným opravným prostředkem, plyne, žeje přípustná pouze tehdy, pokud stěžovatel již nemá žádnou jinou reálnou procesní možnost k ochraně svých práv. Tato podmínka však nemůže být naplněna, jestliže krajský soud podané žalobě vyhověl a rozhodnutí správního orgánu zrušil. Stěžovatel v důsledku tohoto rozhodnutí bude moci svá práva řádně uplatňovat v průběhu správního (příp. následně i soudního) řízení.“ [13] Na uvedené závěry navázal první senát v rozsudku ze dne 26. 7. 2007, č. j. 1 Afs 57/2006 – 70, v němž se obšírně zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti nesměřující proti výroku rozhodnutí krajského soudu (který zněl ve prospěch žalobce, později stěžovatele). Konstatoval přitom, že „zákon explicitně nevylučuje, aby byla kasační stížnost podána i účastníkem, jehož návrhu bylo krajským soudem v meritu vyhověno. Podle ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s. je nicméně nepřípustné, aby kasační stížnost směřovala jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu. Jakkoliv je povinností soudu o důvodech jím vydaného rozhodnutí pojednat v jeho odůvodnění (§ 54 odst. 2, věta první s. ř. s., § 157 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 64 s. ř. s.), nelze nepochybně pojmy „důvody rozhodnutí“ a „odůvodnění rozho