6 As 115/2014 — Nejvyšší správní soud

6 As 115/2014- 35 - text 6 As 115/2014 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: B. N., proti žalované: Lužická nemocnice a poliklinika, a.s., IČ: 61538990, se sídlem Jiráskova 1378/4, Rumburk, zastoupená Mgr. Milanem Schubertem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 3. 2013, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 15 A 81/2013 - 72, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 A 81/2013 – 72 ze dne 30. 4. 2014 s e z r u š u j e . II. Žaloba žalobkyně, podaná Krajskému soudu v Ústní nad Labem dne 9. 5. 2013, s e o d m í t á . III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I.Vymezení případu [1] Žalobkyně dne 5. 12. 2012 požádala žalovanou (dále jen „stěžovatelka“) o informace týkající se „platů a odměn jednotlivých členů představenstva (funkce a částka) v době od 1. 1. 2009 do současnosti“, dále žádala o „kopii protokolů o výběrových či poptávkových řízeních na zařízení CT a na všechny stavební úpravy, provádění v období od 1. 1. 2009 do současnosti“. [2] Stěžovatelka prostřednictvím místopředsedy představenstva Ing. P. U. dne 27. 12. 2012 žalobkyni sdělila, že není povinným subjektem dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), proto požadované informace nemůže poskytnout. [3] Na odpověď stěžovatelky reagovala žalobkyně podáním ze dne 17. 1. 2013 označeným jako „stížnost“, v němž namítala, že stěžovatelka splňuje všechny znaky veřejné instituce, neboť je ovládána územně samosprávným celkem Městem Rumburk, hospodaří s veřejnými prostředky a má charakter veřejné služby; převažují tak u ní znaky svědčící o veřejné povaze, ač jde formálně o osobu soukromého práva; odkázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a na své žádosti setrvala. [4] Dne 1. 2. 2013 stěžovatelka opět prostřednictvím místopředsedy představenstva Ing. P. U. žalobkyni sdělila, že ani ve světle předestřených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu není podle svého názoru povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, a proto není povinna podávat informace. [5] Na toto sdělení stěžovatelky žalobkyně reagovala podáním označeným opět jako „stížnost“ dne 4. 3. 2013. V podání namítla, že její předchozí stížnost neprojednal nejvyšší orgán společnosti, ač tak ukládá zákon, a proto setrvala na žádosti o poskytnutí informací. [6] Stěžovatelka sdělením ze dne 11. 3. 2013 zopakovala své stanovisko, že není povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, a není tak povinna požadované informace poskytnout. [7] Sdělení stěžovatelky ze dne 11. 3. 2013 považovala žalobkyně za rozhodnutí a napadla jej žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který podání stěžovatelky ze dne 11. 3. 2013 po materiální stránce posoudil jako konečné rozhodnutí a toto zrušil a současně věc vrátil k dalšímu řízení stěžovatelce, neboť dovodil, že stěžovatelka splňuje všechny definiční znaky veřejné instituce jako povinného subjektu podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím; konstatoval přitom, že rozhodnutí, kterými stěžovatelka žalobkyni odmítla sdělit požadované informace, neobsahují žádné relevantní důvody podle zákona o svobodném přístupu k informacím pro odepření zpřístupnění požadovaných informací, a jsou proto nepřezkoumatelná. [8] Současně krajský soudu dovodil včasnost podání správní žaloby, neboť za konečné rozhodnutí ve věci považoval právě sdělení stěžovatelky ze dne 11. 3. 2013, které bylo žalobkyni doručeno 13. 3. 2013. Vyjádření stěžovatelky ze dne 1. 2. 2010 krajský soud vyhodnotil jako neformální odpověď na stížnost žalobkyně ze dne 17. 1. 2013, nikoliv jako konečné rozhodnutí, a stížnost žalobkyně ze dne 17. 1. 2013 jako odvolání v materiálním smyslu proti první neformální odpovědi stěžovatelky ze dne 27. 12. 2012, podané včas s ohledem na absenci poučení o opravném prostředku a tím podmíněnou 90-ti denní odvolací lhůtu podle § 83 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., (dále jen „správní řád“). II.Kasační stížnost [9] Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností pro nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), pro zmatečnost řízení před krajským soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení [ § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] a pro nepřezkoumatelnost rozsudku pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů rozhodnutí, popřípadě pro jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. [10] Stěžovatelka namítla, že krajský soud nesprávně posoudil její postavení jako povinného subjektu podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Na stěžovatelku nedopadá žádné z krajským soudem citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a postavení stěžovatelky neodpovídá pojmovým znakům veřejné instituce definovaným v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 57/ 2006 – 67 ze dne 29. 5. 2008 a nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06. [11] Stěžovatelka dále namítla, že krajský soud v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces jednal přes její výslovný nesouhlas bez nařízení ústního jednání. [12] Podle názoru stěžovatelky krajský soud nezákonně dospěl k závěru, že většinovým vlastníkem stěžovatelky je Město Rumburk. [13] Stěžovatelka dále namítla zmatečnost řízení před krajským soudem, neboť nebyly splněny podmínky řízení. Žalobkyně podala správní žalobu po uplynutí lhůty 2 měsíce i 90 dnů, neboť vyjádření stěžovatelky ze dne 11. 3. 2013 nelze považovat za konečné rozhodnutí ve věci; jde o totožné vyjádření, jako dne 27. 12. 2012. Dále žalobkyně před podáním správní žaloby nevyčerpala všechny opravné prostředky podle zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť její podání ze dne 17. 1. 2013, označené výslovně jako „stížnost“, nemůže být považováno za odvolání; i kdyby bylo považováno za odvolání, pak by bylo podáno opožděně po uplynutí 15tidenní odvolací lhůty. Na tuto stížnost/ odvolání stěžovatelka reagovala podáním ze dne 1. 2. 2013 a žalobkyně žalobu podala až 9. 5. 2013, tedy opožděně. Ke stížnosti žalobkyně ze dne 4. 3. 2013, kterou stěžovatelka obdržena 5. 3. 2013, nelze přihlížet, neboť byla podána po uplynutí lhůty 30-ti dnů. Krajský soud v neposlední řadě nerozhodl o žalobě žalobkyně proti odpovědím stěžovatelky žalobkyni ze dne 27. 12. 2012 a 1. 2. 2013, ač je považuje za rozhodnutí. [14] Žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Ztotožnila se se závěry krajského soudu, že stěžovatelka splňuje znaky veřejné instituce jako povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Závěr krajského soudu o tom, že Město Rumburk je většinovým vlastníkem stěžovatelky, není nezákonný, naopak, tuto skutečnost lze ověřit ve sbírce listin ve Veřejném rejstříku vedeném Ministerstvem vnitra u subjektu stěžovatelky. Za účelové žalobkyně považuje tvrzení stěžovatelky o opožděnosti žaloby a nevyčerpání opravných prostředků; podle žalobkyně byla žaloba podána včas v souladu se soudním řádem správním a po vyčerpání všech opravných prostředků. Stěžovatelka podanou kasační stížností jen oddaluje konečné rozhodnutí ve věci, neboť u stěžovatelky došlo ke změně stanov, která umožní převést akcie společnosti do soukromých rukou a vyvést společnost z režimu zákona o svobodném přístupu k informacím. III.Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatňovala stěžovatelka ve svém podání. Dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. [16] Není však důvodná námitka stěžovatelky, vytýkající krajskému soudu, že ve věci nenařídil ústní jednání. Krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatelky pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, přičemž v případě zrušení rozhodnutí z těchto důvodů rozhoduje krajský soud podle § 76 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání. Vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání ve věci na správnosti postupu krajského soudu nemůže nic změnit. [17] Není důvodná ani námitka nesprávného právního posouzení postavení stěžovatelky jako povinného subjektu podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Krajský soud v projednávané věci přiléhavě aplikoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 8 As 57/2006 - 67, který v souladu s nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2003, sp.