6 As 68/2015 — Nejvyšší správní soud

6 As 68/2015- 32 - text 6 As 68/2015 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové, soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: HVN Logistic s.r.o., IČ 28106431, se sídlem Hůry 90, zastoupené JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou, se sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného č. j. KUJCK 27692/2014/OREG ze dne 15. května 2014, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČ 65993390, příspěvková organizace, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 A 74/2014 - 96 ze dne 18. února 2015, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 A 74/2014 - 96 ze dne 18. února 2015 se v části, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje č. j. KUJCK 27692/2014/OREG ze dne 15. května 2014 v rozsahu zamítnutí odvolání žalobkyně proti výroku II rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 24. ledna 2014, č. j. SÚ/3174/2012 Tm, o náhradě za vyvlastnění, r u š í a v této části s e věc krajskému soudu v r a c í k dalšímu řízení. II. Ve zbytku s e kasační stížnost žalobkyně z a m í t á . III. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. V. Osobě zúčastněné na řízení s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení případu [1] Žalobkyně vlastní logistický areál u obce Hůry u Českých Budějovic v místech, kudy má vést trasa plánované dálnice D3. Logistický areál je obsluhován po příjezdové trase (údajně nelegální, jak bude ozřejmeno dále), napojené na sjezd ze stávající evropské silnice E49, resp. silnice I. třídy I/34. Kromě toho je logistický areál přístupný i po místní komunikaci z obce Hůry, zde však omezeně jen pro vozidla do celkové hmotnosti 3,5 t. [2] V souvislosti s plánovanou výstavbou dálnice D3 došlo podle § 24 odst. 2 písm. a) zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění do 31. ledna 2013, rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu – Magistrátu města České Budějovice – ze dne 24. ledna 2014, č. j. SU/3174/2012 Tm, k vyvlastnění některých pozemků přiléhajících k logistickému areálu žalobkyně (tj. o odnětí vlastnického práva žalobkyně a k jeho přechodu na vyvlastnitele – osobu zúčastněnou na řízení), mezi nimi i toho, na němž leží část stávající příjezdové trasy napojené na silnici I/34 (výrok I rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu). Výrokem II rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu byla podle § 24 odst. 2 písm. c) zákona o vyvlastnění určena náhrada za vyvlastnění, výrokem III vyvlastňovací úřad podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona o vyvlastnění rozhodl, že zástavnímu věřiteli náleží část náhrady ve výši dosud neuhrazené pohledávky zajištěné zástavním právem na jednom z vyvlastňovaných pozemků, a konečně výrokem IV byla určena lhůta k zahájení účelu vyvlastnění. [3] Rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu napadla žalobkyně odvoláním, jež však bylo rozhodnutím žalovaného jakožto odvolacího správního orgánu (Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor regionálního rozvoje, územního plánování, stavebního řádu a investic) č. j. KUJCK 27692/2014/OREG ze dne 15. května 2014 zamítnuto. Žalobkyně neuspěla ani se správní žalobou proti rozhodnutí žalovaného, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) rozsudkem č. j. 10 A 74/2014 - 96 ze dne 18. února 2015 zamítl. II. Kasační stížnost a řízení o ní [4] Proti rozsudku krajského soudu č. j. 10 A 74/2014 - 96 ze dne 18. února 2015 (dále jen „napadený rozsudek“) podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou a přípustnou kasační stížnost. V ní uplatnila celou řadu obsáhlých kasačních námitek, které kvalifikovala jako důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [5] Zmatečnost řízení před krajským soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (kasační námitka A) spatřovala v tom, že krajský soud sice v odůvodnění správně konstatoval, že po novelizaci provedené zákonem č. 405/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, ve znění zákona č. 209/2011 Sb., se má výrok o náhradě za vyvlastnění přezkoumávat podle části páté občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tento závěr však krajský soud nepromítl do rozhodnutí podle § 46 odst. 2 s. ř. s. Jinak řečeno, krajský soud měl žalobu v rozsahu, v němž se stěžovatelka domáhala přezkumu výroku o náhradě za vyvlastnění, odmítnout usnesením a současně stěžovatelku poučit o možnosti podání žaloby k příslušnému soudu. [6] Stěžovatelka dále namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (kasační námitka B). Při ústním jednání před krajským soudem údajně tvrdila, že došlo k jejímu vyvlastnění v širším než nezbytném rozsahu. Krajský soud se k této námitce sice při vyhlašování rozsudku a jeho stručném ústním odůvodnění vyjádřil, v písemném vyhotovení rozsudku se však o této námitce, resp. o svém závěru o její nedůvodnosti nijak nezmínil. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřovala stěžovatelka dále v tom (kasační námitka C), že krajský soud nijak nevypořádal žalobní námitku ve vztahu k účinkům koncentrace ve vyvlastňovacím řízení v souvislosti s nesplněním „poučovací povinnosti soudu (sic!) u posouzení včasnosti návrhu na extenzívní vyvlastnění“. [7] Pokud jde o tvrzenou nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., stěžovatelka namítala nesprávné posouzení důsledků vyvlastnění (kasační námitka D). Podle ní je následkem vyvlastnění výrazně větší než jen nezbytný zásah do jejích vlastnických práv, neboť vyvlastněním jediné relevantní příjezdové komunikace, bez zajištění alternativního napojení, došlo ke znehodnocení logistického areálu. Jde o neproporcionální, a tudíž protiústavní zásah do jejího vlastnického práva. Podle stěžovatelky není správný závěr o nelegálnosti stávající příjezdové komunikace, neboť žalovaný a správní soud nevzaly v úvahu širší souvislosti a historii celého problému, který vznikl i zaviněním dalších vykonavatelů veřejné moci (státu), zástupců kraje a obcí. Jakkoli stěžovatelka připustila, že logistický areál nabyla s vědomím, že nemá zajištěn adekvátní přístup po řádné pozemní komunikaci, vždy se podle stěžovatelky předpokládalo, že logistický areál bude v budoucnu napojen na dálnici D3, o čemž byla stěžovatelka výslovně ujišťována „zainteresovanými osobami (zástupci kraje, obce, stavebního úřadu, projektanta“). Ve svém důsledku tak povede vyvlastnění k významnému ohrožení stěžovatelky, resp. její ekonomické likvidaci, neboť vybudování nového dopravního připojení, s nímž nepočítala, si vyžádá „mnohonásobně vyšší náklady, než v době před realizací dálnice D3“. [8] V souvislosti s předchozí kasační námitkou vznesla stěžovatelka i námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, neboť krajský soud ani žalovaný správní orgán se s těmito důsledky vyvlastnění do ústavně garantovaného vlastnického práva a jeho proporcionalitou nijak nevypořádaly (kasační námitka E). [9] Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, jak krajský soud posoudil otázku koncentrace vyvlastňovacího řízení (kasační námitka F, krom toho, že v této části namítla i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku – viz kasační námitka C). Podle stěžovatelky stav vyvlastňovacího řízení při prvním ústním jednání před vyvlastňovacím úřadem neumožňoval nastolení plné koncentrace ve smyslu § 22 odst. 2 a 3 zákona o vyvlastnění, takže poučení o koncentraci, jehož se jí při zahájení vyvlastňovacího řízení dostalo, bylo irelevantní. Při nařízení druhého ústního jednání již nijak o koncentraci poučena nebyla, bez ohledu na to však ani tehdy nemohla koncentrace materiálně nastat, neboť stále absentoval znalecký posudek a stěžovatelka byla znovu vyzvána k uzavření dohody; postup vyvlastňovacího úřadu ji tak utvrzoval v tom, že se koncentrace neuplatní. Podle stěžovatelky, s inspirací v judikatuře Nejvyššího soudu ke koncentraci v občanském soudním řízení (rozsudek sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 ze dne 4. září 2013), nutno trvat na plnění poučovací povinnosti i v průběhu vyvlastňovacího řízení, což plyne též z obecné poučovací povinnosti podle § 4 odst. 2, 3 a 4 správního