7 As 114/2015 — Nejvyšší správní soud

7 As 114/2015- 36 - text 7 As 114/2015 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Nejvyšší státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: ENVA s. r. o., se sídlem Školní 535, Křenovice, zastoupená Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem Údolní 33, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015, č. j. 62 A 109/2013 – 232, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015, č. j. 62 A 109/2013 – 232, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015, č. j. 62 A 109/2013 – 232 byla zamítnuta žaloba podaná nejvyšším státním zástupcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen „účastník řízení“) ze dne 21. 12. 2010, č. j. 136689/2010-ERU, kterým byla osobě zúčastněné na řízení udělena licence č. 111017903 na předmět podnikání výroba elektřiny ve fotovoltaické elektrárně „FVE Křenovice“. V odůvodnění rozsudku se krajský soud nejprve zabýval aktivní legitimací stěžovatele a dospěl k závěru, že je aktivně legitimován k podání žaloby, a to bez ohledu na charakter a obsah jednotlivých jím uplatněných žalobních bodů. Závěr o důvodnosti podané žaloby by měl být podle krajského soudu založen výlučně na závažných zjištěních, jimiž by v podstatné míře byla zpochybněna či vyvrácena zjištění účastníka řízení, jež učinil z obsahu správního spisu a jež se stala základem pro udělení licence. Napadené správní rozhodnutí by mělo být zrušeno až v případě takových zjištění, která např. vyplynou z důkazů získaných v součinnosti s orgány činnými v trestním řízení, případně z rozsudků trestních soudů, že byl spáchán trestný čin, a která zásadně zpochybní pravdivost skutkových podkladů, z nichž vyšel správní orgán, a to za situace, kdy nápravu nemohl sám realizovat. Důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí mohou být také jiná obdobně významná zjištění indikující důvodné pochybnosti, že toto rozhodnutí nemělo být vydáno, neboť pro to nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, nebo že jejich splnění je zamlženo natolik významně, že učiněná zjištění nemohou opravňovat krajský soud k závěru, že byla dána dobrá víra žadatele o udělení licence ve správnost vydaného rozhodnutí. Krajský soud poukázal na to, že podstatou uplatňování veřejné moci musí být kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2010, sp. zn. 7 As 21/2010 a ze dne 22. 7. 2011, sp. zn. 7 As 26/2011 a nález Ústavního soud ze dne 9. 10. 2003. sp. zn. IV. ÚS 150/01. Dále se krajský soud zabýval žalobní námitkou týkající se pravosti revizní zprávy vyhotovené J. K., která byla poprvé uplatněna ve stěžovatelových podáních doručených krajskému soudu dne 14. 1. 2015 a 13. 2. 2015 a poté u jednání dne 23. 4. 2015. Tato námitka se podle krajského soudu zcela míjí s uplatněnými žalobními body. Stěžovatel totiž v žalobě žádné tvrzení ve vztahu k pravosti revizní zprávy neuvedl, a to ani v nejobecnějších rysech. Ve vztahu k revizní zprávě v žalobě namítal pouze to, že postrádá údaje o provedeném měření a zahrnuje jen hodnocení výsledků měření, že nehodnotí veškeré instalace energetického zařízení, neboť se nevztahuje k instalacím VN a že je v ní zmiňováno, že venkovní prostory představují prostředí zvláště nebezpečné, k čemuž osoba zúčastněná na řízení nepředložila stanovisko Technické inspekce České republiky. Přestože stěžovatel měl podezření ohledně pravosti revizní zprávy zřejmě až v průběhu roku 2014 a toto by nemělo zůstat nepovšimnuto, žádné závěry ohledně nich nemůže krajský soud učinit, pokud nebyly důvodem pro podání žaloby ve veřejném zájmu a nebyly ve lhůtě pro její podání ani okrajově zmíněny. Tyto stěžovatelem dodatečně zjištěné pochybnosti by se měly promítnout v dalším jeho postupu mimo řízení o žalobě. V případě žaloby podávané podle ust. § 65 s. ř. s. se uplatní pravidla podle ust. § 71 odst. 1 písm. d) a odst. 2 a § 75 odst. 2 s. ř. s., která vyjadřují zásadu dispoziční a koncentrační, jež mají zabránit žalobci, aby měnil skutkovou a právní argumentaci. V případě žaloby podávané podle ust. § 66 odst. 2 s. ř. s. pak tyto zásady míří především k dodržení právní jistoty ostatních osob. Napadené rozhodnutí o udělení licence nabylo právní moci dne 21. 12. 2010 a lhůta pro podání žaloby, příp. pro její rozšíření o další žalobní body uplynula, s ohledem na ust. § 72 odst. 2 s. ř. s., dne 21. 12. 2013. Jestliže tedy otázka pravosti revizní zprávy nebyla předmětem žádného ze žalobních bodů, krajský soud se námitkou směřující proti její pravosti nemohl pro její opožděnost zabývat. Tvrdil-li stěžovatel, že otázku pravosti revizní zprávy lze podřadit pod žalobní bod týkající se absence měření v revizní zprávě, krajský soud tento názor nesdílel, protože jde o dvě zcela samostatné otázky se zcela odlišnou skutkovou i právní argumentací. K jednotlivým žalobním bodům krajský soud poukázal na to, že předmětem přezkumu je rozhodnutí o udělení licence, nikoli rozhodnutí opravňující osobu zúčastněnou na řízení uvést energetické zařízení do provozu. Shodně na licenční řízení nahlížel Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 8. 2009 ve věci sp. zn. 8 As 18/2008, ve kterém zdůraznil, že předmětem licenčního řízení je pouze povolení k podnikatelské činnosti. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že v řízení o udělení licence mělo být doloženo stanovisko Technické inspekce České republiky, a pokud tomu tak nebylo, nebyly splněny technické předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti a licence neměla být udělena. Podle krajského soudu z ust. § 5 odst. 3, § 7 odst. 4 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“) a § 9 písm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb. vyplývá, že posouzení požadavků zvláštních právních předpisů na uvedení energetického zařízení do provozu, a s tím související doložení všech závazných stanovisek, není předmětem licenčního řízení. Z citovaných ustanovení s tím, že zákonodárce výslovně zmiňuje pro účely licenčního řízení doložení zprávy o revizi, nevyplývá, že by žadatel o licenci měl nutně dokládat stanovisko Technické inspekce České republiky. Splnění technických předpokladů je povinen doložit rozhodnutím stavebního úřadu a dokladem prokazujícím zajištění revize energetického zařízení ve vztahu k bezpečnosti práce. V rozsudku ze dne 3. 8. 2009 ve věci sp. zn. 8 As 18/2008 Nejvyšší správní soud vyložil podstatu licenčního řízení a rozhodnutí o udělení licence tak, že toto rozhodnutí nezakládá právo uvést energetické zařízení do provozu a nadále ho provozovat. Aniž by krajský soud musel provádět dokazování vyjádřením Technické inspekce České republiky, jak navrhoval stěžovatel, dospěl k závěru, že účastníku řízení nebylo prokázáno splnění technických předpokladů k zajištění výkonu licencované činnosti. V této otázce tedy posoudil krajský soud žalobu jako nedůvodnou. Dále se krajský soud zabýval žalobním tvrzením, že revizní zpráva postrádá údaje o provedeném měření a zahrnuje pouze hodnocení jeho výsledků a že z ní nelze zjistit, jak revizní technik dospěl ke svému závěru. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 1982, sp. zn. 1 Tz 13/82 a ze dne 1. 11. 1972, sp. zn. 11 To 36/72. Podle krajského soudu jsou její náležitosti uvedeny v příloze 2 bod 6 vyhlášky č. 73/2010 Sb. a i když se jedná o výčet demonstrativní, ze žádného právního předpisu neplyne povinnost uvést do revizní zprávy jiné náležitosti. Neuvedení údajů o měření tak není nedostatkem, který by měl za následek nesplnění technických předpokladů pro udělení licence. Nebylo proto třeba dokazovat ani „obvyklým postupem“ revizních techniků, ani normami, podle nichž tito technici postupují. Odkazoval-li stěžovatel na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, nelze přehlédnout, že ani jedno z nich se nevyjadřuje k náležitostem revizní zprávy elektrických technických zařízení a obě se týkají obsahové stránky revizních zpráv pro jejich použití jako důkazu pro trestní řízení. Takže ve vztahu k dané věci jde podle krajského soudu o zcela lichou argumentaci. Dále stěžovatel tvrdil, že revizní zpráva nehodnotí veškeré instalace energetického zařízení, neboť se vztahuje pouze k instalacím NN a nikoli VN, a že tedy účastník řízení nemohl dovodit, že osoba zúčastněná na řízení doložila splnění technických předpokladů k zajištění licencované činnosti. Ani v této otázce nedal krajský soud stěžovateli za pravdu, neboť požadavek na revizi elektrické instalace VN části systému ze žádného právního předpisu neplyne. Navíc nejde ani o po