7 As 244/2014 — Nejvyšší správní soud

7 As 244/2014- 43 - text pokračování 7 As 244/2014 - 45 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. B., zastoupený JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou se sídlem Sladkovského 767, Pardubice, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Explosia, a. s., se sídlem Semtín 107, Pardubice, zastoupená JUDr. Radovanem Bernardem, advokátem se sídlem ul. 28. října 767/12, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 22. 10. 2014, č. j. 52 A 89/2013 – 152, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 22. 10. 2014, č. j. 52 A 89/2013 - 152 byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného (dále jen „krajský úřad“) ze dne 25. 10. 2013, č. j. KrÚ 46199/119/2013/OMSŘI/MV-9, kterým byla jako opožděná zamítnuta odvolání stěžovatele proti rozhodnutím Magistrátu města Pardubic (dále jen „magistrát“) ze dne 14. a 15. 4. 1998, jimiž byla na návrh společnosti Synthesia, a. s. podle ust. § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) povolena změna v užívání devíti staveb (bez stavebních úprav), označených jako C7 až C12, C14, H26 a L8, umístěných v areálu výrobního závodu Explosia společnosti Synthesia, a. s. V odůvodnění rozsudku krajský soud označil za stěžejní žalobní námitku, že krajský úřad nesprávně aplikoval právní předpis, když rozhodoval o zamítnutí odvolání jako opožděných podle ust. § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), když podle názoru stěžovatele měl postupovat podle předchozí platné právní úpravy, tj. podle zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“). Tuto námitku posoudil krajský soud jako nedůvodnou, protože krajský úřad správně aplikoval správní řád, a to s ohledem na ust. § 180 odst. 1 citovaného zákona. Ve vztahu k druhé žalobní námitce, v níž stěžovatel zpochybňoval důvod, pro který byla odvolání zamítnuta jako opožděná, krajský soud uvedl, že stěžovatel byl opomenutým účastníkem řízení o změně účelu užívání staveb a jako takový byl oprávněn podat proti těmto rozhodnutím odvolání. Stěžovatel však podal odvolání až v prosinci 2003, tj. po více než pěti letech od doby vydání rozhodnutí magistrátu. Krajský soud se ztotožnil se závěrem krajského úřadu, že odvolání byla podána opožděně, neboť uplynula jak subjektivní, tak i objektivní lhůta stanovená v ust. § 84 odst. 1 správního řádu. Krajský soud rovněž neshledal, že by správní orgán porušil základní pravidla správního řízení. Jestliže krajský úřad zamítal odvolání jako nepřípustná pro opožděnost, nebyl povinen předem sdělovat stěžovateli způsob, jakým rozhodne o odvoláních, když jedinou otázkou bylo to, zda odvolání byla opožděná. V dané věci se jednalo o procesní rozhodnutí, když odvolání byla zamítnuta z formálních důvodů a správní orgán věc meritorně neposuzoval. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že se neztotožňuje s právním názorem krajského soudu, že krajský úřad postupoval správně, když aplikoval ust. § 92 odst. 1 a § 84 odst. 1 správního řádu. Správně měl být aplikován zákon č. 71/1967 Sb., protože správní rozhodnutí, proti kterým byla odvolání podána, byla vydaná před 1. 1. 2006 (dne 15. 4. 1998) a nebyla řádně oznámena (doručena ani jinak oznámena) stěžovateli, tzn. dosud nenabyla právní moci. Aplikaci zákona č. 71/1967 Sb. stěžovatel dovozuje z ust. § 179 odst. 1 správního řádu. Poukazuje-li krajský soud na ust. § 180 odst. 1 správního řádu, z něhož dovozuje aplikovatelnost citovaného zákona, je tento poukaz podle názoru stěžovatele lichý a nemůže obstát. Citované zákonné ustanovení je normou, která je vyjádřením ústavního principu, podle kterého „státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“ (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky) a je výrazem subsidiárního použití správního řádu ve vztahu ke zvláštním zákonům. V žádném případě však není prolomením, změnou, modifikací nebo zúžením dopadu normy stanovené v ust. § 179 odst. 1 správního řádu, která je plně v souladu s ústavním právem každého na řádný a spravedlivý proces (viz čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Výklad krajského soudu není ústavně konformní a je v rozporu s tradiční procesní zásadou, podle které je třeba rozhodovat podle pravidel řízení existujících v době zahájení správního řízení a trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2013, č. j. 5 As 28/2009 - 115. S ohledem na skutečnost, že v řízení o odvoláních měl být aplikován zákon č. 71/1967 Sb., je nesprávný i právní závěr krajského soudu, že stěžovatelova odvolání byla podána opožděně. Stěžovateli nebyla rozhodnutí o změně v povoleném skladování a manipulaci s výbušninami nikdy doručena a nikdy mu nebylo umožněno se seznámit s jejich obsahem. Nenastala tedy ani fikce jejich doručení. Proto bylo možné proti nim podat dne 11. 12. 2003 odvolání. Skutečnost, že stěžovatel věděl, že byly povoleny nějaké změny v povoleném skladování a manipulaci s výbušninami, není pro naplnění fikce doručení rozhodnutí dostatečná. Z četných stěžovatelových podání a vyjádření správních orgánů je naopak zřejmé, že stěžovatel nebyl opomenutým, ale nechtěným účastníkem správního řízení a správní orgán jej záměrně neseznámil s obsahem rozhodnutí a hledal cesty, jak tento nezákonný stav zachovat vrstvením postupů v rozporu se zákonem. To vše za situace, kdy se rozhodovalo o obložnosti a manipulaci s výbušninami v bezprostřední blízkosti nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele. Tato manipulace výrazně ovlivnila nakládání s majetkem stěžovatele a jeho práva jako vlastníka nemovitých věcí. Stěžovatel dále namítal, že v průběhu odvolacího řízení vedeného po zrušujícím rozsudku krajského soudu ze dne 15. 4. 2010, krajský úřad nevyslovil jakýkoliv právní názor o tom, že by odvolání stěžovatele považoval za opožděná. Krajský úřad prováděl dokazování pouze znaleckým posudkem č. 09/0398 ze dne 6. 12. 2009 a poukazoval na skutečnost, že pouze uvedené znalecké posouzení je pro jeho rozhodnutí ve věci dostatečným podkladem. Tímto postupem byla porušena zásada předvídatelnosti a legitimního očekávání a stěžovateli tak byla odňata možnost se před rozhodnutím ve věci k názoru správního orgánu vyjádřit. S ohledem na právní závěr vyslovený v odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu, že stěžovatel jako účastník správních řízení mohl podat odvolání proti předmětným správním rozhodnutím magistrátu, a s ohledem na skutečnost, že tato rozhodnutí mu nebyla doručena a ani nebyl seznámen s jejich obsahem, tedy doposud rozhodnutí nenabyla právní moci, stěžovatel má za to, že jeho odvolání podaná dne 11. 12. 2003 byla podána včas a mělo být o nich jednáno a poté věcně rozhodnuto. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí krajského úřadu, případně aby zrušil jen napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podle jeho názoru nelze na daný případ aplikovat zákon č. 71/1967 Sb., ale správní řád. V tomto směru odkázal na odůvodnění napadeného správního rozhodnutí. Krajský úřad nepopřel, že stěžovateli nebyla rozhodnutí magistrátu v době jejich vydání přímo doručena. To bylo způsobeno především tím, že tehdejším náhledem na aplikaci stavebního zákona v obdobných případech považovaly stavební úřady za účastníky řízení v řízeních o změně účelu užívání staveb (dříve běžně označované jako rekolaudace) pouze žadatele (stavebníka). Tím spíš, že rozhodnutí magistrátu byla vydána v režimu „tajné“. Jak zákon č. 71/1967 Sb. tak správní řád však s takovou situací počítaly. Správní řád dokonce v ust. § 84 stanoví prekluzivní lhůtu k podání odvolání v případě neoznámení rozhodnutí. Vzhledem ke správné aplikaci ust. § 84 správního řádu se nepochybně jedná o odvolání opožděná. Krajský úřad proto navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta. Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovila nesouhlas s tvrzenou nezákonností a vadami napadeného správního rozhodnutí. Podle jejího názoru bylo použití správního řádu vyřešeno v souladu s aplikační praxí (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního