7 As 275/2014 — Nejvyšší správní soud

7 As 275/2014- 33 - text 7 As 275/2014 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobců: a) K. B., b) V. J., oba zastoupeni Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem Olivova 553/3, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2014, č. j. 22 A 108/2014 – 18, t a k t o : I. Soud bere na vědomí zpětvzetí kasační stížnosti žalobce a). II. Žalobci b) s e p ř i z n á v á osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost. III. Kasační stížnost žalobce b) s e z a m í t á . IV. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobci a) K. B.a b) V. J. domáhají u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2014, č. j. 22 A 108/2014 – 18, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným usnesením ze dne 1. 12. 2014, č. j. 22 A 108/2014 – 18, zastavil řízení o žalobě žalobců a) K. B. a b) V. J., kterou se domáhali přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Zlínského kraje (dále též „žalovaný“), odboru právního a Krajského živnostenského úřadu, ze dne 5. 9. 2014, č. j. KUZL/49087/2014, sp. zn. KUSP/49087/2014/PŽÚ/Du, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Zlína, odboru právního, ze dne 25. 7. 2014, č. j. MMZL 009375/2014, č. př. 101/102/2014 př., a současně potvrzeno toto prvostupňové rozhodnutí, kterým byli žalobci uznáni vinnými ze spáchání přestupku proti veřejnému pořádku ve státní správě dle § 21 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích“), za který byla každému uložena pokuta ve výši 2.000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení v částce 1.000 Kč. Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že podáním žaloby vznikla žalobcům poplatková povinnost k úhradě soudního poplatku za řízení o jejich společné žalobě, kterou neuhradili [§ 4 odst. 1 písm. a) a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o soudních poplatcích“)]. Žalobci tak neučinili ani v dodatečné lhůtě k výzvě krajského soudu ze dne 17. 10. 2014, č. j. 22 A 108/2014 - 11, která byla doručena k rukám jejich zástupce dne 5. 11. 2014. Krajský soud proto řízení o žalobě zastavil napadeným usnesením ze dne 1. 12. 2014 podle ust. § 47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s ust. § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Proti tomuto usnesení krajského soudu podali oba žalobci jako stěžovatelé společnou blanketní kasační stížnost. Společným podáním žalobců ze dne 8. 1. 2015 vzal žalobce a) K. B. svou kasační stížnost zpět, což vzal Nejvyšší správní soud výrokem I. tohoto rozsudku na vědomí [§ 47 písm. a) věta za středníkem s. ř. s.], a žalobce b) V. J. odstranila vady kasační stížnosti, když svou kasační stížnost opřela o důvod obsažený v ust. § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Současně žalobkyně b) V. J., jako stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) požádala (z procesní opatrnosti) o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka krajskému soudu především vytýká, že řízení o její žalobě nesprávně zastavil z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Je tomu tak proto, že je sama v insolvenci (oddlužení) a proto nemá nazbyt prostředky na úhradu soudního poplatku. Současně je ale i z tohoto důvodu osvobozena od soudních poplatků. Této okolnosti si měl být krajský soud vědom, neboť sám vede insolvenční rejstřík. Měl tedy z prvé ruky informaci o tom, že je v insolvenci, a že jí bylo povoleno oddlužení, které zakládá osvobození od soudních poplatků. Krajský soud tedy na jedné straně správně došel k závěru, že jí podle ust. § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vznikla poplatková povinnost za podanou správní žalobu, ale na druhou stranu nevzal v potaz tu okolnost, že je podle ust. § 11 odst. 2 písm. n) téhož zákona od tohoto poplatku osvobozena. Podle uvedeného ustanovení totiž platí, že se od poplatku osvobozují insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. S ohledem na dikci ust. § 229 odst. 3 písm. a) a e) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, (dále jen „insolvenční zákon“), je pak ve vztahu k majetkové podstatě od 9. 9. 2010 osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě. Do této majetkové podstaty nepochybně spadá i pokuta, která je předmětem sporu. Toto je zřejmé z ust. § 230 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, podle kterého se správou majetkové podstaty rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu, aby nedocházelo k znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleží (což se udělením pokuty stane). Jelikož k povolení jejího oddlužení došlo dříve, nežli napadené rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci (dokonce dříve než žaloba napadla), poplatková povinnost jí nevznikla a proto nemusela o osvobození ani žádat. Za této situace nebylo možno řízení o její žalobě zastavit pro nezaplacení soudního poplatku. Žalovaný odvolací správní orgán považuje kasační stížnost za nedůvodnou. Je tomu tak proto, že domněnka stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků je mylná. Rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce uložena zákonná sankce za její přestupek a povinnost nahradit náklady tohoto řízení, bylo vydáno až několik let po té, co bylo stěžovatelce povoleno oddlužení. Z tohoto důvodu má za to, že v projednávané věci šlo o pohledávku „za podstatou“. Tento typ pohledávek se uspokojí po rozhodnutí o úpadku kdykoliv a v plné výši. Z majetkové podstaty se uspokojují toliko pohledávky vzniklé před úpadkem, a to na základě přihlášky. Žalovaný je tedy toho názoru, že na stěžovatelku není možno pohlížet jako na osvobozenou od soudních poplatků ze zákona. Poukazuje-li pak na věc sp. zn. 4 Cmo 482/2012, tak tento judikát na projednávanou věc nedopadá. V poukazované věci šlo totiž o pohledávku, která vznikla před povolením oddlužení. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Z obsahu společné kasační stížnosti žalobců a z předchozího průběhu řízení vyplývá, že žalobce a) K. B. vzal svou kasační stížnost zpět a žalobce b) V. J. ji podává z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení, a současně se (z procesní opatrnosti) domáhá i osvobození od soudních poplatků, resp. od soudního poplatku za kasační stížnost. Za tohoto stavu věci se Nejvyšší správní soud zabýval nejprve zpětvzetím kasační stížnosti ze strany žalobce a) K. B. a žádostí žalobkyně b) V. J. o osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost. Podle ust. § 47 písm. a) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět; šlo-li však o společný návrh více osob, vezme předseda senátu toliko zpětvzetí návrhu jedním z navrhovatelů usnesením na vědomí. Nejvyšší správní soud v projednávané věci dne 8. 1. 2015 obdržel podání žalobců, z jehož čl. II. nesporně vyplývá, že žalobce a) K. B. vzal svou kasační stížnost ze dne 18. 12. 2014 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2014, č. j. 22 A 108/2014 – 18, zpět. Nejvyšší správní soud proto výrokem I. tohoto rozsudku vzal na vědomí zpětvzetí návrhu (kasační stížnosti) žalobce a) K. B. Jde-li o žádost stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost, tak v této otázce vyšel Nejvyšší správní soud z dikce ust. § 36 odst. 3 s. ř. s., z podkladů přiložených k doplnění kasační stížnosti a z nesporné skutečnosti, že je stěžovatelka v insolvenci a že jí bylo usnesením krajského soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. KSBR 37 INS 1330/2010-B-18, schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Podle ust. § 36 odst. 3 věta prvá a druhá s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nejvyšší správní soud s ohledem na výdělkové poměry stěžovatelky a skutečnost, že tato je od 9. 9. 2010 na dobu 5 let v režimu schváleného oddlužení, dospěl k závěru, že v současné době nemá stěžovatelka dostatečné prostředky k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost (zůstává jí k dispozici pro uspokojování životních a společenských potřeb 1/3 z jejího čistého měsíčního výdělku (cca 15.900 Kč), po předchozím odečtení záloh