8 As 85/2014 — Nejvyšší správní soud

8 As 85/2014- 34 - text 8 As 85/2014 - 42 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: MUDr. D. Č., zastoupené JUDr. Ivo Jelínkem, advokátem se sídlem Fügnerova 600/12, Děčín, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, proti rozhodnutí ministryně zdravotnictví ze dne 19. 1. 2010, čj. 58790/2009, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, čj. 5 A 90/2010 – 45, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, čj. 5 A 90/2010 – 45, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí ministryně zdravotnictví ze dne 19. 1. 2010, čj. 58790/2009, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n uhradit žalobkyni na nákladech soudního řízení částku 16 922 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně JUDr. Ivo Jelínka, advokáta se sídlem Fügnerova 600/12, Děčín. O d ů v o d n ě n í : I. 1) Rozhodnutím ze dne 24. 9. 2009, čj. 44912/2008/VZV/Zam, nepřiznalo Ministerstvo zdravotnictví, odbor vzdělávání a vědy (dále též „žalovaný“) žalobkyni specializovanou způsobilost k výkonu zdravotnického povolání lékaře v oboru chirurgie podle § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 95/2004 Sb.“). 2) Žalobkyně podala proti rozhodnutí rozklad, který Ministryně zdravotnictví zamítla rozhodnutím ze dne 19. 1. 2010, čj. 58790/2009. II. 3) Žalobkyně podala proti rozhodnutí o rozkladu žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský soud žalobu zamítl. Rozhodnou otázkou pro posouzení žaloby bylo, zda mohlo ministerstvo omezit možnost uplatnit osvědčení České lékařské komory vydané podle § 2 odst. 2 zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře (dále jen „zákon č. 220/1991 Sb.“) k výkonu soukromé lékařské praxe (dále též „osvědčení ČLK“) pro získání specializované způsobilosti podle § 44 odst. 1 věty šesté zákona č. 95/2004 Sb. datem vydání tohoto osvědčení do 17. 4. 2004. Podle tohoto ustanovení platí, že bez doplnění odborné praxe podle věty prvé až páté téhož ustanovení získávají specializovanou způsobilost ti, kteří získali osvědčení ČLK k výkonu soukromé lékařské praxe a nejméně 5 z posledních 6 let nepřetržitě vykonávali zdravotnické povolání lékaře. 4) Městský soud s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu uzavřel, že získání specializované způsobilosti podle § 44 odst. 1 věta šestá zákona č. 95/2004 Sb. bylo v době do nabytí účinnosti zákona č. 189/2008 Sb. podmíněno osvědčením ČLK vydaným do 1. 4. 2004. Žalobkyně nesplnila tuto podmínku, neboť jí Česká lékařská komora vydala osvědčení až 24. 11. 2007. 5) Městský soud zdůraznil, že byť není v § 44 odst. 1 větě šesté zákona č. 95/2004 Sb. výslovně obsažen žádný časový údaj, neznamená to, že tu nelze dovodit žádné časové omezení k získání osvědčení ČLK. Pravidla obsažená v přechodných ustanoveních jsou totiž časově omezena z povahy věci. Přechodná ustanovení upravují pouze takové skutečnosti a vztahy, které vznikly nebo byly založeny před účinností zákona, jehož jsou přechodná ustanovení součástí, pokud tyto skutečnosti a vztahy trvají i za účinnosti nové úpravy. Citovaná šestá věta tedy dopadá jen na ty lékaře, kterým Česká lékařská komora vydala osvědčení k výkonu soukromé lékařské praxe nejpozději dne 1. 4. 2004, a kteří zároveň ke stejnému dni splnili podmínku pětileté lékařské praxe za posledních 6 let. 6) Žalobkyně v žalobě rovněž namítla, že není zřejmé, z jakého právního předpisu žalovaný vycházel při úvaze, že nesplnila povinnou praxi v plném rozsahu. Namítla rovněž procesní pochybení žalovaného, který přerušil řízení o její žádosti až usnesením ze dne 7. 5. 2009. V důsledku tohoto pochybení nemohla doložit požadované listiny ohledně povinné praxe. 7) Městský soud vyhodnotil i tyto námitky jako nedůvodné. Z odborného posouzení ve správním spise vyplývá, že žalobkyně nesplnila povinnou praxi v rozsahu požadovaném vzdělávacím programem. Podle městského soudu žalobkyně sama uvedla, že neabsolvovala povinnou praxi v rozsahu a konkrétních oborech tak, jak jsou tyto stanoveny ve vzdělávacím programu, nicméně že absolvovala praxi na jiných odděleních ve větším než nutném rozsahu. Městský soud připustil, že řízení bylo zahájeno 1. 12. 2008 a přerušeno bylo až 7. 5. 2009. Žalobkyni to však neomezilo v možnosti doložit požadované listiny prokazující, že si doplnila odbornou praxi. Žalobkyně si tedy musela doplnit příslušnou odbornou praxi do 5 let od nabytí účinnosti zákona č. 95/2004 Sb., tj. do 2. 4. 2009. To, že ji správní orgán vyzval doložit tyto skutečnosti až usnesením ze dne 7. 5. 2009, žalobkyni nepoškodilo, splnění zákonných podmínek doplněnou praxí mohla doložit i po uvedeném datu. III. 8) Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Namítla, že právní názor vyslovený v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 3 Ads 37/2012 – 30 nelze na její případ zcela použít. Podle původní praxe při aplikaci zákona č. 95/2004 Sb. nebyla použitelnost osvědčení ČLK pro přiznání specializované způsobilosti nijak časově omezena. Takové časové omezení bylo do právní úpravy včleněno až v roce 2008. Osvědčení ČLK byla v přechodném období vydávána pouze na základě atestace I. a II. stupně. Aby byla dodržena zásada rovnosti a spravedlivosti, neměla by být např. uznávána ani osvědčení z počátku devadesátých let. Nepřehledná a nepromyšlená právní úprava společně s právním názorem, který zaujal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku čj. 3 Ads 37/2012 – 30, vede k narušení principu rovných příležitostí pro osoby, které jsou věcně shodně kvalifikované, avšak získávaly svou kvalifikaci v rozdílném čase, a z toho důvodu jsou i doklady o jejich kvalifikaci rozdílné. 9) Stěžovatelka namítla, že ve správním řízení doložila jednotlivé praxe na klinice popáleninové medicíny, na plastické chirurgii vč. chirurgie ruky, praxi v chirurgické nemocnici U Sv. Klimenta, kde praktikovala jak úrazovou, tak i cévní chirurgii a urologii. Intenzivní medicíně a resuscitaci se věnovala jak v nemocnici U Sv. Klimenta, tak na klinice popáleninové medicíny, a to opět v délce přesahující jeden měsíc. Uvedené kurzy absolvovala nad rámec povinností k získání atestace. Atestaci získala 23. 5. 1996 a žádost podávala až 1. 12. 2008, tedy v době, kdy za sebou měla více jak 12 let praxe samostatně pracujícího lékaře. 10) Podle stěžovatelky je tedy podstatné, že disponuje osvědčením ČLK k výkonu soukromé lékařské praxe (vydaným dne 24. 11. 2007), 5 z posledních 6 let před podáním žádosti pracovala jako lékařka a obsah její kvalifikace prokázané ve správním řízení věcně odpovídá požadavkům pro přiznání specializované způsobilosti. Překážkou pro přiznání specializované způsobilosti tedy není věcný nedostatek praxe či vzdělání, ale změna právních předpisů, v jejímž důsledku bylo třeba k přiznání téže způsobilosti předkládat různá potvrzení. Žalovaný jí však nebyl schopen tuto způsobilost přiznat, a to pro nepřehlednost a vnitřní rozpornost právních předpisů, jichž je tvůrcem. 11) Stěžovatelka znovu namítla, že jí správní orgán neumožnil chybějící stáže doplnit a doložit, neboť ji vyzval k doplnění chybějící praxe více než 6 měsíců po podání žádosti. Pokud by tak učinil včas, mohla si do rozhodného data 2. 4. 2009 (tj. do 5 let od účinnosti zákona podle § 44 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb.) praxi doplnit. IV. 12) Žalovaný nesouhlasil s názorem stěžovatelky, že posouzení její žádosti o přiznání specializované způsobilosti bylo formalistické. Městský soud vycházel při hodnocení žaloby ze správního spisu a z odborných posouzení praxe stěžovatelky. Posouzení praxe je odbornou otázkou, jejíž kritéria stanoví vzdělávací program sestavený podle zákona č. 95/2004 Sb. ve spolupráci s odbornými subjekty. 13) Žalovaný označil za účelovou argumentaci, že stěžovatelka nemohla doplnit požadované chybějící listiny ohledně povinné praxe. Vydá-li správní orgán výzvu k odstranění nedostatků žádosti, předpokládá, že účastník řízení splnil podmínky pro vyhovění žádosti již při jejím podání a pouze opomněl potřebné listiny přiložit. Účelem výzvy k odstranění nedostatků není, aby se účastník z výzvy teprve dozvěděl, jaké podmínky má splnit, a až poté je začal plnit. Stěžovatelka tedy nebyla postupem žalovaného zkrácena na svých právech. 14) Podle žalovaného lze v této věci vycházet z názoru vyjádřeného v rozsudku rozšířeného senátu čj. 3 Ads 37/2012 - 30. Stěžovatelka se dovolává aplikace § 44 odst. 1 věty šesté zákona č. 95/2004 Sb. patrně proto, že si je vědoma nedostatečně d