9 Afs 318/2014 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 318/2014- 33 - text 9 Afs 318/2014 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: I. V., zast. Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4125/11-1400-500634, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2014, č. j. 15 Af 56/2011 - 70, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2014, č. j. 15 Af 56/2011 - 70, se zrušuje. II. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4125/111400-500634, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 33 054 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Františka Nesvadby, advokáta se sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) shora označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále též „finanční ředitelství“) ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4125/111400500634, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o prominutí daně darovací z důvodu odstoupení od smlouvy o bezúplatném převodu obchodního podílu. [2] Krajský soud v napadeném rozsudku, který je dostupný z www.nssoud.cz, uvedl, že jeho předešlý rozsudek ve věci ze dne 13. 5. 2013, č. j. 15 Af 56/2011  42, byl zrušen a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení, jelikož krajský soud před vydáním zrušeného rozsudku jednal jako se žalovaným s Odvolacím finančním ředitelstvím, ačkoli jím dle zákona bylo Generální finanční ředitelství. V nyní napadeném rozsudku krajský soud zhodnotil, že žalovaným je Generální finanční ředitelství i po 1. 1. 2014, kdy došlo ke zrušení zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o trojdani“), a to s ohledem na přechodné ustanovení v § 57 zákonného opatření č. 340/2013 Sb. [3] Krajský soud poukázal na to, že zákon o trojdani obsahuje v § 3 odst. 1 písm. b) definici pojmu „movitý majetek“, kam spadají věci movité, cenné papíry, peněžní prostředky v české a cizí měně, pohledávky, majetková práva a jiné majetkové hodnoty. Dále poukázal na to, že dle § 6 odst. 1, věty první a druhé, zákona o trojdani je předmětem darovací daně bezúplatné nabytí majetku na základě právního úkonu nebo v souvislosti s právním úkonem. Majetkem pro účely daně darovací jsou a) nemovitosti a movitý majetek, b) jiný majetkový prospěch. Dle § 25 odst. 3 písm. c) uvedeného zákona finanční ředitelství na žádost daňového subjektu nebo na základě podnětu ručitele z moci úřední daň z převodu nemovitostí nebo daň darovací promine v případě odstoupení od smlouvy, vrácení daru pro vady, nebo zrušení rozhodnutí o vyvlastnění, pokud k nim dojde ve lhůtě 3 let ode dne bezúplatného nabytí movité věci. [4] Obchodní podíl dle § 61 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „obchodní zákoník“), představuje účast společníka ve společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti. Svou povahou jde o jinou majetkovou hodnotu ve smyslu § 118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „občanský zákoník z roku 1964“). Dle § 118 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Dle § 119 odst. 1 a 2 občanského zákoníku z roku 1964 věci jsou movité nebo nemovité. Krajský soud tak na základě daných ustanovení občanského zákoníku z roku 1964 konstatoval, že věci a jiné majetkové hodnoty jsou dvě odlišné právní kategorie, byť obě mohou být předmětem právních vztahů. [5] Dle napadeného rozsudku je smyslem prominutí daně dle § 25 odst. 3 zákona o trojdani umožnit daňovému subjektu znovu nabýt vynaloženou částku daně, pokud by účinky převodu nebyly trvalé. Ust. § 25 odst. 3 písm. c) zákona o dani, o kterém stěžovatelka tvrdila, že jej naplnila, se výslovně vztahuje jen na movité věci, nikoli na movitý majetek. Argumentace ve vztahu k movitému majetku je nepřípadná, jelikož zákon pojmy movitá věc a movitý majetek důsledně rozlišuje. Podíl (jiná majetková hodnota) je zcela jiným institutem než movitá věc. [6] Krajský soud dále konstatoval, že ústavně konformním výkladem lze korigovat pouze některé zcela očividně absurdní důsledky. V judikatuře Nejvyššího správního soudu lze sledovat tendenci k takovému výkladu zákona o trojdani, který v co největší ještě únosné míře (tak, aby se ještě zcela nevzdálil dikci zákona) preferuje poplatníka daně. Na druhou stranu právní řád založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných předpisech patřících do různých právních odvětví. Mezi movité věci nelze zahrnout obchodní podíl, ust. § 25 odst. 3 písm. c) zákona o trojdani, které se týká jen movitých věcí, na nynější případ dle krajského soudu nedopadá. I když si krajský soud byl vědom toho, že stěžovatelka může pociťovat jistou nespravedlnost, neboť na její případ nelze aplikovat institut prominutí daně, jedná se o případ, který nelze překlenout interpretací norem, jelikož vůle zákonodárce projevená skrze text zákona je zcela jasná. Krajský soud proto žalobu zamítl. II. Obsah kasační stížnosti [7] Stěžovatelka uvedla, že v dané věci podává již druhou kasační stížnost, jelikož k její první kasační stížnosti byl zrušen předešlý rozsudek krajského soudu. V rozsudku ze dne 28. 8. 2014, č. j. 9 Afs 52/2013  30, kterým byl zrušen předešlý rozsudek krajského soudu, Nejvyšší správní soud nehodnotil jednotlivé kasační námitky, jelikož mu to povaha pochybení krajského soudu neumožnila. Krajský soud v novém rozsudku ponechal své původní závěry beze změny, proto i stěžovatelka zopakovala námitky z předešlé kasační stížnosti. [8] V kasační stížnosti byl napadený rozsudek označen za nepřezkoumatelný, jelikož krajský soud své právní stanovisko sděluje pouze velmi stručně na straně 5 svého rozsudku, aniž by se pustil do polemiky s právními názory stěžovatelky. Dále stěžovatelka namítla, že správní rozhodnutí mělo být zrušeno z toho důvodu, že na věc aplikovalo ust. § 3 zákona o trojdani, ačkoli měl být aplikován § 6 daného zákona. [9] Stěžovatelka rovněž trvá na svém názoru, že vrácení daně je vyloučeno tam, kde se jednalo o takový majetkový prospěch, který v podstatě nelze po odpadnutí původního darovacího titulu reparovat. Tak je tomu např. při zřízení věcného břemene bezplatného užívání nemovité věci, kdy odpadnutím právního titulu sice právo bezplatného užívání zaniká, ale bylo po jistou dobu konzumováno. U obchodního podílu je věc zcela jiná. Držitel obchodního podílu totiž po odpadnutí právního důvodu, na základě kterého obchodní podíl drží, obchodní podíl vrací zrovna tak jako obdarovaný vrací např. automobil po odpadnutí titulu, na základě kterého ho nabyl. Stěžovatelka je tak přesvědčena, že na ni ust. § 25 odst. 3 zákona o trojdani beze zbytku dopadá. Navrhla tak, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného [10] Žalovaný nesouhlasí s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, naopak má za to, že krajský soud se s argumenty stěžovatelky vypořádal více než dostatečně. Obchodní podíl patří mezi práva a jiné majetkové hodnoty ve smyslu § 118 občanského zákoníku z roku 1964. Tímto pohledem bylo třeba nahlížet na § 25 zákona o trojdani. [11] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a aby mu byly přiznány náklady řízení s odvoláním na výklad Ústavního soudu k § 137 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatelka je v řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátem. Důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vad