9 As 172/2014 — Nejvyšší správní soud

9 As 172/2014- 89 - text 9 As 172/2014 - 96 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: ZIMBO CZECHIA s.r.o., se sídlem Na Zátorách 8/613, Praha 7, zast. JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti žalované: Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy, se sídlem Slezská 100/7, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2010, č. j. 2010/4402/SVS, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014, č. j. 9 A 4/2011 - 74, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalované. Žalovaná zamítla odvolání a potvrdila rozhodnutí Městské veterinární správy v Praze (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 4. 2010, zn. 2010/635/KVSA/VHI, kterým byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 25 000 Kč za správní delikt dle § 72 odst. 1 písm. l) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění účinném v posuzované době (dále jen „veterinární zákon“), pro opakované porušení povinností stanovených v čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení Komise (ES) č. 2073/2005 o mikrobiologických kritériích pro potraviny, konkretizovaných v příloze I., kapitole 3, bodě 3.2 tohoto nařízení (dále jen „ nařízení č. 2073/2005“). [2] Protiprávního jednání se měla stěžovatelka dopustit tím, že v provozovně Novák maso  uzeniny v ulici Žirovnická, na Praze 15, jak bylo zjištěno při kontrole provedené v této provozovně správním orgánem I. stupně dne 5. 5. 2009, nezajistila při validaci a ověřování správného fungování svých postupů založených na zásadách HACCP a správné hygienické praxe provádění vyšetření podle mikrobiologických kritérií u masných polotovarů, když byl předložen jeden protokol o zkoušce z filiálky Rychnov nad Kněžnou, přičemž jednotlivé vzorky tvořila pouze jedna jednotka, namísto minimálně šesti protokolů o zkoušce na salmonelu a E. coli vyšetřovaných vzorků masných polotovarů tvořených pěti jednotkami pro provozovnu na ulici Žirovnická, Praha 15 za období od 1. 3. 2009 do 5. 5. 2009. [3] Proti rozhodnutí žalované brojila stěžovatelka žalobou. Městský soud vyšel ve svém rozhodnutí ze své judikatury i judikatury Nejvyššího správního soudu (citoval rozhodnutí městského soudu ze dne 13. 6. 2012, č. j. 9 Ca 98/2009 – 72 a ze dne 6. 6. 2013, č. j. 11 A 8/2011 – 148, a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2012, č. j. 4 Ads 36/2012 – 31, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 4 Ads 114/2012 – 69 a ze dne 14. 2. 2014, č. j. 4 Ads 64/2013 – 58) a dospěl k závěru, že pokud v provozovnách stěžovatelky dochází k výrobě masných polotovarů, byť maloobchodním způsobem, pak tato činnost podléhá povinnostem vyplývajícím z nařízení č. 2073/2005. Nepřisvědčil tak jejímu názoru, že je vyňata z působnosti nařízení č. 2073/2005, a konstatoval, že byla povinna provádět odběr vzorků v četnosti stanovené přílohou nařízení. Ustanovení veterinárního zákona i nařízení jsou v tomto rozsahu zcela jednoznačná a nezbývá prostor pro volbu mezi více možnými interpretacemi relevantních ustanovení. Četnost odebíraných vzorků mohla stěžovatelka snížit jen po schválení příslušným orgánem, k čemuž v projednávané věci nedošlo. Nebyla ale oprávněna sama o své vůli snížit minimální četnost odběru vzorků stanovenou v příloze I uvedeného nařízení. Jediná možnost snížení četnosti bez potřeby schválení nastává pouze v případě splnění podmínek pro takový postup, při kontrole je potom kontrolovaný povinen prokázat splnění těchto podmínek, což se nestalo. Povinností týkajících se odběru vzorků ji nezbavuje ani tvrzená finanční náročnost. [4] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku, že splnění požadavku na minimální četnost odběru vzorků stanovenou v nařízení č. 2073/2005 by znamenalo omezení volného pohybu osob, ani neshledal důvod k aplikaci zásady přednosti práva Evropské unie, jelikož stěžovatelka neuvedla žádné konkrétní ustanovení tuzemské normy, které by bylo v rozporu s nařízením č. 2073/2005. Dovodil, že není na základě ustanovení § 24a odst. 1 písm. c) veterinárního zákona vyjmuta z působnosti nařízení č. 2073/2005. Dále shledal řádnou výrokovou část rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jakož i odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalované. Ani procesní námitky neshledal soud důvodnými: odůvodnění výše uložené pokuty, porušení zásad hospodárnosti řízení a předvídatelnosti rozhodnutí správního úřadu, neoprávněný postup, kdy správní orgány nespojily řízení o více správních deliktech stěžovatelky do jednoho řízení. Jediným pochybením, které městský soud shledal je, že na rozhodnutí žalované absentuje údaj o vypravení rozhodnutí. Takové pochybení nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí. [5] Řada námitek byla uplatněna až v replice k vyjádření žalované, tedy opožděně. Soud k nim proto nemohl přihlížet. Nevyhověl ani návrhu na přerušení řízení za účelem předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce, ani neshledal důvody pro moderaci uložené pokuty. Závěrem uvedl, že provedení navrženého důkazu e-mailovou korespondencí mezi stěžovatelkou a dr. R. R., odborným veterinárním lékařem pro potraviny Magistrátu města Vídeň, shledal nadbytečným. Ze všech výše uvedených důvodů žalobu zamítl. II. Obsah kasační stížnosti [6] Proti rozsudku městského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační námitky soustřeďuje do dvou částí. V první části vznáší námitky ohledně četnosti odběru vzorků, v druhé části poukazuje na procesní pochybení žalované a správního soudu. [7] Předně namítá, že se na ni nevtahuje nařízení č. 2073/2005, a proto nemohla spáchat vytýkaný správní delikt. Vynětí provedl zákonodárce vložením § 24a do veterinárního zákona; podle citovaného ustanovení se předpisy Evropské unie upravující zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného původu a organizaci úředních kontrol živočišných produktů nevztahují na provozovny, v nichž se týdně vyrábí méně než 7,5 t masných výrobků. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu, že uvedená výjimka se týká pouze povinností vyplývajících z nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 853/2004 ze dne 29. dubna 2004, kterým se stanoví zvláštní hygienická pravidla pro potraviny živočišného původu (dále jen „nařízení č. 853/2004“), a nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 854/2004 ze dne 29. dubna 2004, kterým se stanoví zvláštní pravidla pro organizaci úředních kontrol produktů živočišného původu určených k lidské spotřebě (dále jen „nařízení č. 854/2004“). I nařízení č. 2073/2005 pojednává o mikrobiologických kritériích pro potraviny, týká se tedy zvláštních hygienických pravidel pro potraviny živočišného původu. Právní řád nelze vykládat izolovaně, proto městský soud špatně posoudil, které právní předpisy Evropské unie se vztahují na prodejny stěžovatelky, čímž způsobil nezákonnost napadeného rozsudku. [8] Odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu a soudu Ústavního, z níž plyne, že nebyl-li úmysl zákonodárce vyjádřen dostatečně jasně v textu předpisu, musí jít tato skutečnost k tíži zákonodárce. Existuje-li pochybnost, zda § 24a veterinárního zákona stěžovatelku vyjímá z působnosti nařízení č. 2073/2005, měl soud rozhodnout v její prospěch. Na podporu svých tvrzení předložila Metodický návod SVS č. 3/2011 k ujednocení uplatňování pružnosti dané nařízeními hygienického balíčku, vydaný Státní veterinární správou dne 22. 1. 2014, č. j. SVS/2014/009297-G, na základě kterého rozšiřuje žalovaná působnost nařízení č. 2073/2005 i na provozovny maloobchodu, u nichž takovýto odběr zákonodárce nezamýšlel, připouští ještě nižší četnost odběru vzorků, než předpokládá evropské právo, a zejména za zvláštní hygienická pravidla považuje nejen konkrétní nařízení, ale i vybraná ustanovení jiných evropských předpisů (za hygienická pravidla se považují pravidla upravovaná jak nařízením č. 2073/2005, tak nařízeními č. 853/2004 a 854/2004). Současně požádala Nejvyšší správní soud, aby vyzval žalovanou k předložení metodického návodu č. 3/2011 ze dne 13. 8. 2012, č. j. SVS/2012/011456, který byl zrušen výše uvedeným metodickým návodem. [9] Právní norma ukládající povinnosti musí být přesná, jasná, srozumitelná, předvídatelná a jednoznačná. V případě, že právní norma obsahuje pravidlo, které lze interpretovat r