9 As 280/2014 — Nejvyšší správní soud

9 As 280/2014- 43 - text 9 As 280/2014 - 47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Mgr. Ing. Ivo Hala, insolvenční správce dlužníka JIP – Papírny Větřní, a.s., se sídlem Italská 1583/24, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2014, č. j. 161/510/14, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Městys Přídolí, se sídlem Přídolí 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2014, č. j. 10 A 62/2014 – 39, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2014, č. j. 10 A 62/2014 – 39, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví (dále jen „krajský úřad“), rozhodnutím ze dne 6. 1. 2014, č. j. KUJCK 749/2014/OZZL, uložil podle § 47 odst. 1 ve vazbě na § 46 odst. 3 a § 48 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), společnosti JIP – Papírny Větřní, a.s., jako provozovateli zařízení „Skládka odpadů Lověšice“ (dále jen „dlužník“) povinnost zaplatit neodvedený poplatek za ukládání odpadů na skládku za období září a říjen 2013 v celkové výši 560 432 Kč (výrok I.), povinnost zaplatit úrok z prodlení za neodvedený poplatek za ukládání odpadů na skládku za období duben až červen 2013 vypočítaný od 1. 10. 2013 do 31. 10. 2013 ve výši 13 911 Kč (výrok II.) a povinnost uhradit náklady řízení v paušální výši 1 000 Kč (výrok III.). [2] Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, na jehož základě žalovaný vydal rozhodnutí citované v záhlaví tohoto rozsudku. Ve výroku I. a III. napadené rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl, neboť nepřisvědčil námitce žalobce, že poplatky za ukládání odpadů na skládku jsou součástí majetkové podstaty dlužníka. Ve výroku II. však rozhodnutí zrušil a odvolání vyhověl, protože úroky z prodlení představují pohledávku, která je v insolvenčním řízení vyloučena. Správní řízení v této části zastavil. Dále změnil návětí výroku rozhodnutí, a to tak, že text „§ 78 odst. 2 písm. t)“ nahradil textem „§ 78 odst. 2 písm. u)“. [3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), který rozsudkem citovaným v záhlaví vyslovil nicotnost napadeného rozhodnutí i rozhodnutí krajského úřadu. V obou byl totiž nesprávně označen jako povinný subjekt dlužník, nikoliv insolvenční správce (žalobce), k čemuž krajský soud musel přihlédnout z úřední povinnosti. [4] Vycházel zejména z § 246 odst. 1 a § 89 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), a dovodil, že od zveřejnění usnesení o prohlášení konkurzu dlužníka (dne 18. 10. 2013) nabyl insolvenční správce dispoziční oprávnění k majetkové podstatě dlužníka spolu s výkonem práv a plněním povinností, které dlužníku přísluší a souvisí s majetkovou podstatou. Na žalobce přešla i povinnost podle § 46 odst. 2 zákona o odpadech, tedy odvést základní složku poplatku obci, na jejímž území skládka leží. Krajský soud tento závěr podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2014, č. j. 9 Afs 7/2013 – 36. [5] Poté se zabýval žalobními námitkami, neshledal je však důvodnými. Napadená rozhodnutí nebyla nicotná pro nedostatek pravomoci správních orgánů; pravomoc krajského úřadu je dána § 47 odst. 1 zákona o odpadech, žalovaného § 89 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Nicotnost nelze ve vztahu k rozhodnutí žalovaného konstatovat ani s ohledem na probíhající insolvenční řízení, neboť tuto námitku měl žalobce vznést v odvolání. Žalovaný vydal rozhodnutí v rámci své věcné příslušnosti, jelikož rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. [6] Krajský soud nepřisvědčil ani tomu, že by správní orgány měly povinnost řízení nezahajovat nebo přerušit (§ 263 odst. 1 insolvenčního zákona), neboť se netýkalo majetkové podstaty dlužníka. Poplatek za ukládání odpadů na skládky je účelově určen a jeho příjemcem je podle § 46 odst. 3 zákona o odpadech mimo jiné obec. Dlužník je pouze jakýmsi zprostředkovatelem platby a poplatky proto netvoří součást majetkové podstaty. [7] Dále se zabýval povahou pohledávky osoby zúčastněné na řízení ve vztahu k insolvenčnímu řízení. Vzhledem k tomu, že povinnost dlužníka vznikla po zjištění úpadku, jedná se o pohledávku za majetkovou podstatou. Uvedl, že rozhodnutí krajského úřadu i žalovaného jsou rozhodnutími deklaratorní povahy, která osvědčují pohledávku osoby zúčastněné na řízení za dlužníkem. Je jimi pouze potvrzena existence zákonné povinnosti a osoba zúčastněná na řízení neměla povinnost obracet se v prvé řadě na žalobce jako insolvenčního správce dlužníka. I nadále však má možnost tak učinit a uplatnit svou pohledávku jako pohledávku za majetkovou podstatou. [8] Proti rozsudku krajského soudu nyní žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností. II. Obsah kasační stížnosti [9] Stěžovatel podřadil důvody kasační stížnosti pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [10] V prvé řadě zpochybnil závěr krajského soudu o nesprávném označení povinného subjektu v napadeném rozhodnutí. Vysvětlil, že vycházel z toho, že poplatek za uložení odpadu na skládku není součástí majetkové podstaty dlužníka, což ostatně uvedl i krajský soud v posledním odstavci na straně sedmé rozsudku. [11] Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že poplatek za uložení odpadu na skládku není pohledávkou za majetkovou podstatou. Byl to dlužník, kdo provozoval skládku, vybíral poplatky za uložení odpadu a měl povinnost je ve stanovené lhůtě převést do rozpočtu osoby zúčastněné na řízení. Jelikož tak neučinil, vydal krajský úřad deklaratorní rozhodnutí, na jehož základě může osoba zúčastněná na řízení vymáhat svou pohledávku. Způsob uplatnění vykonatelného rozhodnutí však nemá pro vedené řízení význam. Opakovaně zdůraznil, že osobou povinnou je dlužník, insolvenčnímu správci náleží pouze výkon práv a povinností ve vztahu k majetku patřícímu do majetkové podstaty. Dodal, že doručováno bylo jak dlužníku, tak žalobci (insolvenčnímu správci). [12] Dále namítal nesrozumitelnost napadeného rozsudku a jeho vnitřní rozpornost. Krajský soud totiž na jednom místě učinil závěr o tom, že řízení o poplatku se netýká majetkové podstaty, jinde však vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2014, č. j. 9 Afs 7/2013 – 36, který pojednává o právech a povinnostech dlužníka souvisejících s majetkovou podstatou, respektive o aktivní legitimaci insolvenčního správce vykonávat tato práva a povinnosti. Předpokladem vedení řízení s insolvenčním správcem (žalobcem) ovšem je, aby poplatky tvořily součást majetkové podstaty. [13] Proto shrnul, že napadená rozhodnutí nebyla nicotná, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalobce a osoby zúčastněné na řízení [14] Žalobce ve svém vyjádření zkraje upozornil, že se neztotožňuje s odůvodněním rozsudku krajského soudu. Vzhledem k tomu, že však soud vyhověl jeho návrhu, nemůže sám proti rozsudku brojit (§ 104 odst. 2 s. ř. s.). Proto objasnil jiné důvody, které dle jeho názoru vedou k nicotnosti napadeného rozhodnutí. [15] K otázce správnosti označení povinného subjektu uvedl, že se jí nelze zabývat, neboť rozhodnutí vůbec neměla být vydána. Proto pokračoval zásadami insolvenčího řízení, zejména poukázal na to, že má-li být řešení úpadku úspěšné, musí se veškeré autoritativní rozhodování o tom, zda a jak naložit s aktivy dlužníka, koncentrovat u insolvenčního soudu nebo u insolvenčního správce. Otázka, zda určitý majetek patří do majetkové podstaty dlužníka, není rozhodná, neboť ji může rozhodnout pouze insolvenční soud. Žádný jiný orgán nemůže do insolvenčního řízení zasahovat tím, že uloží dlužníkovi povinnost k peněžitému plnění, jelikož by tím došlo k porušení zásad zakotvených v § 5 insolvenčního zákona. Proto je rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit poplatek právně či fakticky neuskutečnitelné, což zakládá jeho nicotnost ve smyslu § 77 odst. 2 správního řádu. [16] Poté žalobce klasifikoval a analyzoval druhy pohledávek z pohledu insolvenčního řízení. Z textu vyjádření je zřejmé, že se v případě poplatků za uložení odpadů na skládky přiklání k variantě pohledávky za majetkovou podstatou, nicméně uzavřel, že to není podstatné, neboť správní orgány by neměly pravomoc rozhodnutí vydat v žádném případě. Správní rozhodnutí jsou neuskutečnitelná pro