9 As 291/2014 — Nejvyšší správní soud

9 As 291/2014- 39 - text 9 As 291/2014 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: M. B., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2014, č. j. 1216/DS/2014, JID: 52860/2014/KUUK/Bal, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 78 A 7/2014 – 34, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 5 000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4. Odůvodnění: [1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 12. 12. 2013, č. j. MmM/160594/2013/OSČ-P/VŠ (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že dne 19. 5. 2013 ve 13:45 hod. na silnici č. I/15 v obci Chrámce překročil při řízení motorového vozidla tov. značky Mercedes Benz, reg. zn. X, nejvyšší dovolenou rychlost v obci, tj. 50 km/h, při odečtu možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/h o 25 km /h, za což mu byla podle § 125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 3 000 Kč. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. I. Vymezení věci [2] Stěžovatel v podané žalobě namítal, že prvostupňové rozhodnutí je nezákonné, neboť je neurčité, nepřezkoumatelné a nekonkrétní a to z toho důvodu, že skutek, z jehož spáchání byl uznán vinným, neobsahuje dostatečné určení místa spáchání protiprávního jednání. Krajský soud v napadeném rozsudku vyšel ze skutečnosti, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí bylo uvedeno, že k překročení rychlosti došlo na silnici č. I/15 v obci Chrámce. Toto vymezení místa spáchání přestupku soud vyhodnotil jako zcela dostačující, když silnice č. I/15 prochází obcí Chrámce toliko v délce 250 m, popř. až 260 m, jak připustil sám stěžovatel. Obec Chrámce je velmi malou obcí, díky čemuž nemá žádné názvy ulic. K argumentaci, že obec Chrámce je pouhou částí obce Skršín, uvedl, že z hlediska správního členění je obec Chrámce skutečně osadou obce Skršín, nicméně toto soud vyhodnotil jako zcela podružný a zejména zavádějící údaj, když stěžovatel „opomněl“ k této skutečnosti dodat, že obec Chrámce leží zcela osamocena v území a je vzdálena několik kilometrů od obce Skršín. [3] V úředním záznamu Policie ČR o přestupku ze dne 19. 5. 2013, č. j. KRPU-117728-1/PŘ-2013-040806, je výslovně uvedeno, že stěžovatel jel na silnici č. I/15 v obci Chrámce ze směru Lovosice na Most, čili směrem na Skršín a nikoliv opačně. Je sice pravdou, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí chybí údaj, v jakém směru jízdy stěžovatel jel, když byl měřen hlídkou Policie ČR, nicméně toto nemá větší relevanci. Podstatné je to, že byl stěžovatel měřen v úseku silnice č. I/15 protínající obec Chrámce, kdy tento úsek o délce 250 m, popř. až 260 m, byl vymezen svislými dopravními značkami (IS 12a „Obec“) zřetelně označujícími počátek a konec obce, a proto v obou směrech a v celé šíři vozovky byla dána maximální zákonem povolená rychlost pro obec, tj. 50 km/h. [4] K argumentaci stěžovatele rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010 – 56, krajský soud uvedl, že skutkový stav obou případů byl odlišný, neboť Nejvyšší správní soud rozhodoval za situace, kdy hlídka Policie ČR prováděla měření přímo v ulici velkého města (Frýdku – Místku), v níž byla dána oproti posuzované věci (obec Chrámce s cca 18 obytnými domy, 5 rekreačními objekty a 2 podnikatelskými objekty – viz internet) objektivní možnost určit orientační body, kde byl přestupce s vozidlem změřen. Navíc z pořízené fotografie z měření stěžovatelova vozidla je patrné, že bylo měřeno v zastavěné části obce Chrámce, přičemž porovnáním této fotografie se snímkem obsaženým na str. 5 v odborném posudku Mgr. P. Š. ze dne 18. 6. 2014, č. ODP-203/2014/PŠ - TR, je zřejmé, kde přesně došlo k měření v obci Chrámce na silnici č. I/15 – před zámkem v Chrámcích. Za daného stavu soud uzavřel, že místo spáchání přestupku bylo v rozhodnutích správních orgánů dostatečně vymezeno. [5] Další žalobní námitka směřovala do správnosti měření rychlosti, kdy měl stěžovatel za to, že policisté postupovali při měření v rozporu s návodem k obsluze měřícího zařízení. Jako důkaz předložil posudek Mgr. P. Š. ze dne 18. 6. 2014, č. ODP-203/2014/PŠ – TR, z něhož vyplývá, že policisté měřili v úseku silnice, který byl zakřivený (poloměr oblouku pouhých 248,75 m, když dle návodu musí být poloměr oblouku větší než 1600 m). [6] K této námitce krajský soud uvedl, že stěžovatel nerozporoval po celou dobu řízení o přestupku zjištěnou rychlost jízdy a učinil tak až při ústním jednání dne 28. 11. 2013, kdy k fotografii z měření vznesl vágní a nepodloženou námitku, že nekoresponduje s návodem k obsluze měřícího zařízení. Tuto námitku však blíže nespecifikoval ani ji nepodložil nějakým důkazním prostředkem ve stanovené lhůtě do 4. 12. 2013, přestože mu nic nebránilo v tom, aby již tehdy nechal vyhotovit odborný posudek od Mgr. P. Š. Toto nelogicky neučinil ani v následném odvolacím řízení, a učinil tak s velkým časovým prodlením od vydání prvostupňového rozhodnutí až v rámci soudního řízení. Pokud za daného procesního stavu prvostupňový správní orgán na danou ničím nepodloženou a vágní námitku v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval tak, že měření rychlosti jízdy bylo provedeno policistou odborně způsobilým k provádění měření silničním radarovým rychloměrem, soud v tomto postupu neshledal žádné pochybení. Jelikož stěžovatel uvedenou námitku neuplatnil v odvolacím řízení, tak ani žalovaný neměl vzhledem k obsahu spisu důvod pochybovat o tom, že by rychlost vozidla žalobce byla hlídkou Policie ČR měřena vadně. Námitka týkající se korektnosti měření rychlosti jízdy tedy nebyla před správními orgány uplatněna a stěžovatel ji prvně vznesl až v řízení před soudem. [7] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 As 118/2013 – 61, konstatoval, že správní orgány mohou vycházet z fotodokumentace opatřené údaji o rychlosti měření vozidla a shledat spáchání přestupku za rychlou jízdu za situace, kdy konkrétní námitky ani důkazní návrhy nebyly ze strany obviněného vzneseny. Tento skutkový stav byl dán i v této věci. Správný a řádný způsob měření stěžovatelova vozidla byl doložen jednak fotografií z měření, dále dokladem o tom, že nstrm. J. M., policista provádějící měření byl v obsluze rychloměru – model AD9C, kterým bylo provedeno měření, řádně proškolen a k rychloměru byl doložen i ověřovací list. Správný a řádný způsob měření dle názoru soudu dále vyplývá i ze snímku obsaženého na str. 5 v odborném posudku Mgr. P. Š., na němž je zachycen v podstatě rovný úsek silnice č. I/15 protínající obec Chrámce o minimálním poloměru zakřivení. Stěžovatelovu argumentaci tak soud vyhodnotil jako účelovou a ničím nepodloženou. [8] Krajský soud dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 – 60, kde bylo konstatováno, že pokud byla rychlost vozidla rychloměrem (AD9C) zaznamenána, tak metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze měřícího zařízení, neboť výběr nesprávného měřícího stanoviště by měl za následek vypnutí rychloměru. Dále v tomto rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval ve vztahu k námitkám do způsobu měření rychlosti policistou, jenž byl držitelem osvědčení k měření rychlosti daným měřicím přístrojem (AD9C), že pokud by v řízení o přestupku měl správní orgán prokazovat negativní skutečnost, že k omylu školeného policisty obsluhujícího měřící zařízení nedošlo, bylo by to mimo jakýkoli rozumný výklad zásady materiální pravdy. [9] S ohledem na výše uvedené soud neshledal potřebu provádět ve věci dokazování, a to případným znaleckým zkoumáním za asistence Mgr. P. Š.