1 As 101/2015 — Nejvyšší správní soud

1 As 101/2015- 63 - text pokračování 1 As 101/2015 - 65 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: Ing. V. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2013, č. j. 2013/56317-421, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2015, č. j. 33 A 9/2014 – 84, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Petru Poledníkovi, advokátovi se sídlem Příkop 4, Brno, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 6.800 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Brně (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 14. 8. 2013, č. j. MPSV-UP/7452162/13/AIS-ZAM. Správní orgán prvního stupně žalobci přiznal podporu při rekvalifikaci ve výši 8.514 Kč měsíčně podle § 40 odst. 1 a 3, § 41 odst. 1 a § 50 odst. 1, 3 a 5 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), a to na základě „Potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti“ (dále jen „potvrzení zaměstnavatele“) ze dne 20. 1. 2011, ve kterém zaměstnavatel uvedl průměrný čistý měsíční výdělek za rozhodné období ve výši 14.189 Kč. [2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), v níž namítal zejména nesprávné zjištění správné výše průměrného měsíčního výdělku u jeho předchozího zaměstnavatele – Ministerstva obrany. II. Právní názor krajského soudu [3] Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Pokud jde o výši podpory v nezaměstnanosti, která byla správním orgánem I. stupně stanovena na základě potvrzení žalobcova zaměstnavatele, ztotožnil se se stanoviskem žalovaného a zdůraznil, že správní orgán prvního stupně musel postupovat při výpočtu výše příspěvku podle zákona o zaměstnanosti a zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“). Zákoník práce v § 353 odst. 1 stanoví, že: „průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.“ Za rozhodné období se podle § 354 odst. 1 zákoníku práce považuje předchozí kalendářní čtvrtletí. Krajský soud na základě uvedených ustanovení zákoníku práce a § 50 odst. 1 zákona o zaměstnanosti potvrdil, že správní orgán prvního stupně vyšel správně při stanovení výše podpory při rekvalifikaci z potvrzení zaměstnavatele ze dne 20. 1. 2011 a správně také určil rozhodné období. [4] Soud přisvědčil tvrzení žalobce, že mu v rozhodném období zaměstnavatel neoprávněně krátil plat. Správní orgán prvního stupně však musel vycházet z částky, která byla žalobci v rozhodném období zúčtována, nikoli z částky, jež měla být správně zúčtována. Doplatek neoprávněně kráceného platu za období 31. 5. 2010 do 31. 10. 2010 byl vyplacen až v březnu roku 2013, tj. až v tomto období došlo k zúčtování předmětné částky k výplatě. Vznikla-li žalobci při výplatě podpory škoda, musí se jí domáhat žalobou proti zaměstnavateli v jiném řízení. III. Obsah kasační stížnosti [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů, jež podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu i rozhodnutí správních orgánů zrušil a vrátil věc správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení. [6] Neztotožňuje se se závěry krajského soudu a zdůrazňuje, že jeho plat byl krácen neoprávněně, což potvrzuje rozhodnutí ministra obrany Petra Nečase ze dne 7. 2. 2013. Jak potvrzení zaměstnavatele, tak jeho pozdější přípis ze dne 16. 7. 2013, v němž se odvolává na § 50 zákona o zaměstnanosti, nemohou být podle stěžovatele správné a v souladu se zákonem, což odůvodňuje zásadní odlišností charakteru pracovního poměru zaměstnance a služebního poměru vojáka. Zatímco mzda zaměstnance je dána faktickým úkonem zaměstnavatele, plat vojáka přiznává správním rozhodnutím služební orgán. Finanční orgán má povinnost zúčtovat a vyplácet plat na základě vykonatelného rozhodnutí služebního orgánu a překročí-li tuto pravomoc, jedná se o nicotný právní akt správního orgánu. O platovém právu vojáka podle § 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, rozhoduje výlučně služební orgán a nikoli Regionální finanční odbor, který provedl výpočet průměrného měsíčního výdělku. [7] Stěžovatel namítá, že správní orgán prvního stupně pochybil, neprovedl-li kontrolu průměrného měsíčního výdělku podle § 127 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, která měla odhalit pochybení ve výpočtech, a to s ohledem na rozhodnutí ministra ze dne 7. 2. 2013, podle něhož bylo předchozí krácení platu nezákonné a stěžovateli byl přiznán doplatek kráceného platu za období od 31. 2. 2010 do 31. 10. 2010 ve výši 101.964 Kč. Přestože měl správní orgán tento doklad prokazující nesprávně uvedený měsíční výdělek k dispozici, neshledal pochybení při výpočtu průměrného výdělku stěžovatele z nezákonně kráceného platu. Stěžovatel navrhoval provedení kontroly jako důkaz, tento návrh však správní orgán nesprávně posoudil, uvedl-li, že stěžovatel požádal, aby úřad práce vystavil potvrzení o průměrném čistém měsíčním výdělku místo zaměstnavatele a že navrhovaná kontrola měla směřovat k tomu, aby správní orgán suploval činnost zaměstnavatele a sám vypočetl průměrný měsíční čistý výdělek. Rovněž tato konstatování přispívají k nezákonnosti, nesprávnosti a nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí. Pokud stěžovatel předložil důkazy, jež prokazují, že průměrný výdělek byl vypočítán z neoprávněně kráceného platu, pak správní orgán I. stupně měl zjistit průměrný výdělek sám. [8] Dále stěžovatel vytýká krajskému soudu formalistický přístup ke kontrole průměrného měsíčního výdělku. Vzhledem ke zjištěným důvodným pochybnostem měly správní orgány postupovat dle zásady materiální pravdy zakotvené v § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). [9] Podle stěžovatele šel soud nad rámec zákona, pokud uzavřel, že mzda zúčtovaná k výplatě podle § 353 odst. 1 zákoníku práce musí být pouze mzdou, která je zaměstnanci skutečně vyplacena bez ohledu na její správnost. Pojem „zúčtované k výplatě“ je třeba vykládat tak, že do rozhodného období spadá vše, co zaměstnanci od zaměstnavatele v tomto období náleží, bez ohledu na to, zda došlo k vyplacení v rozhodném období či jednorázově později, jelikož v takovém případě by bylo nutné poměrnou část rozvrhnout do rozhodného období. Přestože soud deklaroval nezákonnost krácení stěžovatelova platu, rozhodl ve prospěch žalovaného. Popřel tak zásadu, že právo nemůže vzniknout z bezpráví. [10] Stěžovatel závěrem kasační stížnosti nesouhlasí s tvrzením správních orgánů a soudu, podle kterých nelze zpětně zohlednit neoprávněnost krácení platu pro výpočet průměrného výdělku. Možnost takového postupu stěžovatel odůvodňuje za použití analogie zněním § 358 zákoníku práce, které „zohledňuje výplatu mzdy nebo platu nebo jejich části, která je poskytována za delší období než je kalendářní čtvrtletí“ a citací odborné literatury. IV. Vyjádření žalovaného [11] Žalovaný ve vyjádření uvádí, že se s námitkami stěžovatele vypořádal již v odůvodnění rozhodnutí o odvolání i ve vyjádření k žalobě. S jeho závěry se následně ztotožnil i krajský soud. Stěžovatelův výklad pojmu „mzda zúčtovaná k výplatě“ považuje za neudržitelný a bez opory v právních předpisech. Ani žalovaný, ani soud nepopřel neoprávněnost krácení stěžovatelova platu. Vznikla-li tímto jednáním stěžovateli škoda v podobě nižší částky přiznané podpory při rekvalifikaci (vztah příčiny a následku je zde evidentní), musí se její náhrady domáhat vůči zaměstnavateli, nikoli vůči státu reprezentovanému úřadem práce. Nesouhlasí se závěry stěžovatele o možnosti použití analogie podle § 358 zákoníku práce, neboť toto ustanovení se týká zúčtování ročních odměn a na danou věc nedopadá. Závěrem žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost obsahuje požadované náležitosti, byla podána včas a oprávněnou osobou, a není důvodné o