10 As 46/2016 — Nejvyšší správní soud

10 As 46/2016- 54 - text 10 As 46/2016 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Pavla Molka v právní věci žalobce: D. S., zast. JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 42, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie Jihomoravského kraje, Odbor služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, se sídlem Kounicova 24, Brno, ve věci ochrany proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2016, čj. 62 A 203/2015-113, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Stručné vymezení věci a dosavadního průběhu řízení [1] Žalobce se ve správním řízení domáhal aplikace čl. II bodu 1 zákona č. 170/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „novela zákona o střelných zbraních“ nebo „novela“). [2] Podle tohoto ustanovení upravujícího tzv. zbraňovou amnestii [t]restnost nedovoleného ozbrojování zaniká u osoby, která bez povolení přechovává zbraň kategorie A, B, C anebo D, její hlavní část nebo střelivo, jestliže je dobrovolně ve lhůtě 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona předá kterémukoli útvaru policie do úschovy nebo přenechá ve prospěch státu; útvar policie vydá o převzetí potvrzení. Ten, kdo odevzdal zbraň kategorie A, B, C anebo D, její hlavní část nebo střelivo, může požádat o vydání příslušných dokladů opravňujících jej k jejich držení, jsou-li vyžadovány, nebyl-li s nimi podle odborného vyjádření, je-li možné jej vydat, spáchán trestný čin. Odborné vyjádření zpracovává útvar policie, do jehož věcné působnosti náleží kriminalistická balistika. Žádost lze podat do 6 měsíců ode dne oznámení odborného vyjádření. Nepožádá-li ten, kdo odevzdal zbraň kategorie A, B, C anebo D, její hlavní část nebo střelivo, o vydání příslušných dokladů, nebo nebudou-li mu vydány, použije se § 64 zákona č. 119/2002 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, obdobně. [3] Žalobce podal žádost podle čl. II bodu 1 novely o vydání dokladu opravňujícího jej k držení v žádosti blíže specifikovaných zbraní a střeliva dne 2. 1. 2015. Žalovaná na jeho žádost reagovala přípisem ze dne 26. 1. 2015. V něm mu sdělila, že podmínky zbraňové amnestie, konkrétně prvek dobrovolnosti odevzdání zbraní a střeliva, nesplnil. Jeho žádost proto „zamítla“. Zbraně, kterých se jeho žádost týkala, totiž byly zajištěny v rámci domovních prohlídek provedených na základě příkazu soudce Městského soudu v Brně v souvislosti s trestním stíháním žalobce pro přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. [4] Žalobce se 26. 11. 2015 obrátil na krajský soud s žalobou na ochranu před nečinností správního orgánu, protože podle jeho názoru žalovaná dosud o jeho žádosti nerozhodla. Krajský soud žalobu při jednání dne 11. 2. 2016 zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví. Soud se na jedné straně neztotožnil s názorem žalované, že podáním žádosti nebylo zahájeno správní řízení a tudíž nebylo potřeba vydávat rozhodnutí. Naopak, v důsledku absence úpravy zahájení správního řízení v novele se na danou věc uplatní obecná ustanovení o žádosti podle správního řádu, podle kterého je řízení o žádosti zahájeno dnem, kdy žádost došla věcně a místně příslušnému správnímu orgánu (§ 44 a 45 správního řádu). Podmínky aplikace zbraňové amnestie jsou totiž takovými skutečnostmi, k nimž musí být dán podklad, a jejichž vyhodnocení předurčuje postup žalované v rámci zahájeného řízení o žádosti a jeho ukončení. Na druhé straně však soud dospěl též k závěru, že přípis žalované ze dne 26. 1. 2015 je nutno z materiálního hlediska považovat za rozhodnutí ve smyslu § 67 správního řádu. Žalovaná v něm výslovně reaguje na žalobcovu žádost v celém jejím předmětu, uvedla důvod, proč nebyl u žalobce splněn prvek dobrovolnosti odevzdání zbraní a střeliva, a dále, že žádost žalobce zamítá. Přípis byl žalobci doručen způsobem, který odpovídal předepsanému způsobu oznámení rozhodnutí. Na to nemůže mít vliv ani skutečnost, že sama žalovaná svůj postup právně hodnotila tak, že ve věci nevydává rozhodnutí. [5] Krajský soud sice dále uznal, že uvedený přípis nesplňuje formální náležitosti rozhodnutí podle § 68 odst. 1 a § 69 odst. 1 správního řádu a že lze namítat i vady postupu žalované před vyhotovením přípisu. K tomu však uvedl, že v takovém případě lze odkázat na § 83 odst. 2 správního řádu, který stanoví pravidla postupu v případě chybějícího poučení o možnosti podat opravný prostředek. Dále, i kdyby byly námitky ohledně nezákonnosti postupu žalované pravdivé, jednalo by se o vady řízení s možným vlivem na zákonnost rozhodnutí, nikoliv odůvodňující závěr, že materiálně nebylo rozhodnutí vůbec vydáno. Uvedené dopadá i na námitku, že žalovaná dosud nerozhodla přezkoumatelným způsobem. Krajský soud uzavřel, že ze skutkového stavu zjištěného ke dni vydání napadeného rozsudku nelze dovozovat, že žalovaná byla ve věci žalobcovy žádosti nečinná. II. Stručné shrnutí argumentů v kasační stížnosti a vyjádření žalované [6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, a to podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle stěžovatele je mezi účastníky řízení nesporné, že podal žádost o zahájení řízení. Žalovaná však tuto žádost nepovažovala za způsobilou k vyřízení, neboť stěžovatel dle ní nesplnil podmínky zbraňové amnestie. Teprve krajský soud do věci vnesl svůj nový pohled a přípis označil za rozhodnutí v materiálním slova smyslu. Správní úřady nadřízené žalované měly zcela jasně a nesporně zato, že žalovaná ve věci meritorně nerozhodla (tj. byla nečinná). [7] Stěžovatel napadá sporný přípis ze dne 26. 1. 2015 z hlediska zákonných požadavků kladených na formu správního rozhodnutí, zejména § 67, § 68 odst. 1 a § 77 správního řádu. Upozorňuje na skutečnost, že žalovaná sama svůj přípis od počátku řízení po celou jeho dobu, a dále i v řízení před krajským soudem, za správní rozhodnutí nepovažovala. Šlo o písemné odmítnutí se podáním stěžovatele vůbec jako žádostí o zahájení řízení zabývat. Nadřízené správní orgány žalované (Policejní prezidium ČR a Ministerstvo vnitra) pak považovaly řízení sice za zahájené, avšak nezakončené meritorním rozhodnutím. Stěžovatel dovozuje, že pokud by sporný přípis skutečně meritorním rozhodnutím byl, musela by tato skutečnost být zřejmá jak tomu, kdo jej měl vydat, tak i nadřízeným správním orgánům. Teprve krajský soud vytvořil právní fikci, že přípis je správním rozhodnutím. V každém případě by se však dle stěžovatele jednalo o paakt v důsledku úplné absence formy. Fikce správního rozhodnutí vytvořená krajským soudem s takovým časovým odstupem od jeho vydání má pak důsledky, pokud jde jak o možnost uplatnění řádných opravných prostředků, tak o možnost soudního přezkumu takového rozhodnutí, což je též v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, např. s nálezem ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499), který zapovídá používání přílišného formalismu soudy. [8] Podle stěžovatele by přistoupení na takový způsob posuzování formy správního aktu mohlo do budoucna založit stav, kdy by soud za rozhodnutí zpětně prohlásil přípis, který by obsahoval označení žadatele a informaci o způsobu vyřízení žádosti s náznakem odůvodnění, který by zcela ignoroval procesní postupy, neprovedl by dokazování, ignoroval by ostatní účastníky řízení a žadateli by neformálně vyhověl. Kladné rozhodnutí ze strany soudu po několika letech od vydání takového přípisu by pak vyloučilo uplatnění opravných prostředků zejména ze strany opomenutých účastníků řízení. Stěžovatel v této souvislosti odkázal i na judikaturu NSS, konkrétně na rozhodnutí čj. 8 As 141/2012-57 a 7 As 33/2010-99. [9] Dále stěžovatel vznáší námitky i proti obsahu sporného přípisu. Uvedený přípis neobsahuje odkaz na právní úpravu zakládající pravomoc či příslušnost žalované k vydání dané formy správního aktu, proto jej správní orgány za správní rozhodnutí nepovažovaly. [10] Žalovaná reagovala na kasační stížnost vyjádřením ze dne 14. 4. 2016. Stěžovatel se až do doby doručení přípisu Policejního prezidia ze dne 6. 10. 2015 (reakce nadřízeného správního orgánu na stěžovatelem uplatněné opatření proti nečinnosti) nemůže dovolávat postoje žalované, podle kterého ona sama přípis za rozhodnutí nepovažovala, protože teprve prezidium ko