2 As 241/2016 — Nejvyšší správní soud

2 As 241/2016- 30 - text 2 As 241/2016 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Ing. R. V., zastoupena JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2014, č. j. 62/2014-230-VPL/5, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2016, č. j. 10 A 139/2014 - 33, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 8. 2016, č. j. 10 A 139/2014 - 44, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2016, č. j. 10 A 139/2014 - 33, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 8. 2016, č. j. 10 A 139/2014 - 44, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : (1) Kasační stížností se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 19. 6. 2014, č. j. 62/2014-230-VPL/5, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, přičemž opravným usnesením byla opravena chyba ve specifikaci zrušovaného rozhodnutí. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl jako nepřípustné odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Státní plavební správy - pobočka Praha ze dne 23. 4. 2004, č. j. 1857/PH/04, o udělení oprávnění Ing. R. K. osadit na pravém břehu údolní nádrže Orlík, v katastrálním území Orlické Zlákovice v zátoce Trhovky, říční km 146,9 vodní cesty Vltava, plavební znak E.5 „povolené stání“ dle přílohy č. 7 Řádu plavební bezpečnosti vydaného vyhláškou č. 344/1991 Sb., a to v ose plovoucího zařízení (dále též „oprávnění k osazení plavebního znaku“). (2) Ze správního spisu je zřejmé, že Ing. K. požádal o povolení správní orgán I. stupně dne 1. 3. 2004, a to o umístění plavebního znaku v km 148,2, po projednání mu bylo vydáno oprávnění shora označeným rozhodnutím ze dne 23. 4. 2004 (v km 146,9). Rozhodnutí dále předpokládá umístění maximálně 10 plavidel u plovoucího zařízení a stanoví podmínky užívání. Rozhodnutí bylo doručeno žadateli a je na něm vyznačena právní moc dnem 14. 5. 2004. Dne 23. 4. 2014 podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odvolání s tím, že se o jeho existenci dozvěděla dne 9. 4. 2014 na základě informace získané podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Žalobkyně uvedla, že vlastní a užívá k rekreaci chatu v k. ú. Orlické Záhoří, obec Milešov (p. č. 361/2 a st. p. č. 268). Provoz kotviště a plovoucího zařízení ovlivňuje své okolí včetně jejích nemovitostí emisemi, nehledě na to, že kotviště je provozováno v rozporu s podmínkami povolení. Žalobkyně v odvolání vyslovila názor, že měla být účastnicí řízení o vydání oprávnění podle § 14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád z r. 1967“), ovšem její účastnická práva nebyla v řízení respektována. K dodržení odvolací lhůty poukázala na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 - 118 (všechna odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz“), podle něhož fikce doručení opomenutému účastníku nastane jeho bezpečným zjištěním úplného obsahu rozhodnutí. Žalobkyně opakovaně žádala Povodí Vltavy, s. p., o informace, ovšem dostatečné údaje zjistila až uvedeného dne. Dále vytkla napadenému prvostupňovému rozhodnutí věcná pochybení. (3) Žalovaný (ministerstvo dopravy - odbor plavby) výše označeným rozhodnutím odvolání žalobkyně zamítl jako nepřípustné, neboť její pozemek není břehovým pozemkem, a proto nemohla být vydáním napadeného rozhodnutí dotčena. Zájmy občanů v řízení o vydání oprávnění zastupovala obec Milešov, která k umístění plavebního zařízení vydala souhlas. Dále žalovaný poukázal na rozhodnutí Státní plavební správy ze dne 31. 1. 2012, že nemá námitek k umístění daného zařízení na vodní cestě v příslušné lokalitě. (4) Žaloba směřovala proti rozhodnutí žalovaného s vymezením obsahu prvostupňového rozhodnutí. Zejména stála na tvrzení o dotčení práv provozem kotviště. Nemovitost žalobkyně se nachází cca 60 m od břehu vodní nádrže a kotviště je umístěno na nejbližší pláži. Provoz je spojen s emisemi (výfukovými plyny) a nejsou při něm dodržovány stanovené podmínky. K dotčení majitelů nemezujících nemovitostí žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/99 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2011, č. j. 6 Ao 2/2011 - 27. Rozhodnutí žalovaného žalobkyně označila za neodůvodněné a zmatečné. (5) Městský soud v napadeném rozsudku vyslovil, že samotná skutečnost, že pozemek žalobkyně není břehovým, ji nevylučuje z účastenství v řízení; přitom poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/99 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 As 17/2013 - 25. S provozem kotviště je spojena doprava motorových plavidel provázená hlukem a zápachem, který se šíří i mimo břehové pozemky. Městský soud proto shledal dotčení žalobkyně v jejích právech ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu z r. 2004. Naopak odmítl vypořádat žalobní námitky týkajících se porušování podmínek provozu kotviště a nedostatku vypořádání věcných odvolacích námitek. (6) Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). (7) Konkrétně namítá, že městský soud chybně vymezil předmět řízení, pokud o něm hovořil jako o povolení „umístění plovoucího zařízení pro vyvázání max. 10 plavidel při pravém břehu údolní nádrže Orlík“. Řízení totiž bylo vedeno podle § 28 odst. 2 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění do 31. 12. 2008 (dále jen „zákon o vnitrozemské plavbě“), o umístění plavebního znaku. Rozhodovat o umístění plovoucích zařízení ani o provozování kotviště zákon žalovanému neumožňoval; to je upraveno v § 17 zákona č. 254/2001 Sb. o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), a je svěřeno vodoprávnímu úřadu. Městský soud tak vycházel z nesprávného právního předpisu a nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Rozsudek pak dotčení práv žalobkyně nehodnotil z hlediska rozhodných přepisů a v tomto směru trpí nedostatkem důvodů. Užívání povrchových vod k plavbě je obecným užíváním povrchových vod ve smyslu § 7 odst. 1 vodního zákona, v době vydání rozhodnutí provoz malých plavidel upravovala vyhláška č. 241/2002 Sb. (8) Ve vztahu k osazení plavebního značení poukazuje stěžovatel na § 29a odst. 4 zákona o vnitrozemské plavbě, který v současné době ukládá vlastníkům, nájemcům nebo pachtýřům nemovitostí v blízkosti vodní cesty strpět umístění a údržbu plavebního značení správcem vodní cesty na tomto pozemku nebo stavbě. Dopadá-li tato povinnost na vlastníky přímo těchto nemovitostí, tím spíše musí dopadat na vlastníky nemovitostí sousedních. (9) Stěžovatel respektuje soudem užitou judikaturu k účastenství nemezujících sousedů ve stavebním řízení, ovšem nedomnívá se, že ji lze bez dalšího aplikovat na řízení o povolení plavebního značení. Městský soud bez ohledu na specifika daného řízení rozhodl v rozporu se správním řádem z r. 1967. (10) Městský soud se také řádně nezabýval skutečností, že odvolání bylo podáno po deseti letech od vydání prvostupňového rozhodnutí. S ohledem na absenci ustanovení obdobného § 84 odst. 1 správního řádu z r. 2004 je třeba hodnotit tuto dobu pohledem obecných principů správního řízení, principu ochrany práv nabytých v dobré víře a principu předvídatelnosti. (11) Dospěl-li městský soud k závěru, že žalobkyně měla být účastníkem správního řízení, měl vzít v úvahu intertemporální ustanovení a posuzovat účastenství podle správního řádu z r. 1967 nikoliv podle správního řádu z r. 2004. Městský soud tedy postupoval podle nesprávného právního předpisu. (12) Stěžovatel i nadále trvá na názoru, že prvostupňové správní rozhodnutí nabylo právní moci, a proto postupoval podle správního řádu z r. 2004. Právním názorem městského soudu je ovšem zavázán postupovat podle správního řádu z r. 2004 v situaci, kdy je rozhodným předpisem správní řád z r. 1967. Navíc podotýká, že městským soudem označené ustanovení § 2 písm. k) zákona o vnitrostátní plavbě nabylo účinnosti až od 1. 1. 2015 (do té doby kotviště v zákoně definováno nebylo). (13) Z těchto důvodů požaduje zrušení napadeného rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. (14) Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že již od počátku zcela přesně definovala napadené rozhodnutí, žádné jiné nebylo vydáno, a proto nemůže být pochybnost o tom, jaké správní rozhodnutí bylo městským soudem posuzováno. Navíc je tato námitka poprvé užita až v kasační stížnosti, což je podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. Stejně tak nové je tvrzení o nedostatku zásahu do práv. Soud se nemohl vypořádat s argumentací, která stran