2 As 3/2016 — Nejvyšší správní soud

2 As 3/2016- 54 - text 2 As 3/2016 - 59 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Z. K., zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem, se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2014, č. j. MHMP 1187814/2014, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2015, č. j. 11 A 174/2014 – 67, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2015, č. j. 11 A 174/2014  67, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 18. 8. 2014, č. j. MHMP 1187814/2014, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Viktora Klímy, advokáta. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobce je vlastníkem několika pozemků v obci Křeslice, skrze které protéká vodní tok Dobrá voda. Domáhá se účastenství v územním řízení o umístění stavby obytného areálu 43 rodinných domů, neboť se domnívá, že odvodněním nedalekého území plánované stavby a odvodem dešťové vody do vodního toku Dobrá voda dojde k podmáčení a znehodnocení jeho pozemků. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo zamítnuto odvolání žalobce proti usnesení Úřadu městské části Praha 22, odbor výstavby, ze dne 9. 4. 2014, č. j. P22 2725/2014 OV 04 (dále jen „stavební úřad“), kterým bylo rozhodnuto o tom, že žalobce není účastníkem územního řízení o umístění stavby „JEZERA UHŘÍNĚVES II – obytný areál“, tj. 43 rodinných domů v katastrálním území Uhříněves a Křeslice (dále jen „plánovaná stavba“). [2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. V odůvodnění vycházel z extenzivního výkladu § 85 odst. 2 zákona č. 186/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Pojem „sousední pozemek“ užitý v tomto ustanovení je dle městského soudu třeba vykládat s ohledem na všechny skutečnosti individuálního případu a nelze jej omezovat pouze na tzv. mezující pozemky, tj. pozemky mající společnou hranici s pozemkem, na kterém má být realizován záměr (nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99, všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.ussoud.cz). Přímé dotčení vlastnického nebo věcného práva souseda posuzoval městský soud s ohledem na velikost stavebního pozemku, umístění a rozměry stavby a účel jejího užívání. Přímé dotčení může být způsobeno imisemi či zvýšenou intenzitou dopravy v místě stavby, přičemž při posuzování účastenství postačuje pouhá možnost dotčení vlastnického nebo věcného práva (rozsudek Nejvyššího správního práva ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 80/2008 – 68, všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). [3] Městský soud shledal závěr žalovaného, že žalobce nelze považovat za účastníka řízení o umístění plánované stavby, za správný a dostatečně i srozumitelně odůvodněný. Žalobcovy pozemky jsou vzdáleny necelých pět set metrů od plánované stavby a ze stavebníkem předložené dokumentace nevyplývá, že by na žalobcovy pozemky sváděl srážkovou vodu. Podle městského soudu má žalovaný pravdu v tom, že žalobce musí strpět stávající koryto vodního toku (potok Dobrá voda) na svém pozemku a s ním i množství vody vypouštěné do tohoto toku, a zopakoval, že tok není součástí pozemku, na kterém bude realizován záměr, a množství vody zachycené plánovanou stavbou bude tak malé, že nehrozí zatopení žalobcových pozemků. Nadto správce vodního toku vydal k předmětné stavbě souhlasné stanovisko. Městský soud dále uvedl, že žalovaný nepřekročil meze správního uvážení. Neshledal, že by závěry žalovaného nebyly dostatečně podloženy skutkovými zjištěními nebo že by v nich neměly oporu či že by jeho závěry byly v rozporu se zásadami logického myšlení. [4] Městský soud nepřisvědčil ani námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný se vypořádal se všemi odvolacími námitkami, správně aplikoval právní předpisy a odkázal na podmínky dotčených správních orgánů. Neshledal, že by doručení oznámení o zahájení územního řízení pouze jednotlivě a nikoli veřejnou vyhláškou dle § 144 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, bylo v rozporu s Úmluvou o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (ze dne 25. 6. 1998, vyhlášená pod č. 124/2004 Sb.m.s., dále jen „Aarhuská úmluva“). Žalobce nebyl v řízení nijak zkrácen na svých právech. Stavební úřad doručil oznámení o zahájení územního řízení v souladu s platnou právní úpravou a žalobci bylo v okamžiku, kdy stavebnímu úřadu oznámil své účastenství v územním řízení, umožněno nahlížet do projektové dokumentace. Usnesení stavebního úřadu, že žalobce není účastníkem řízení, mu bylo řádně doručeno a byl náležitě poučen o možnosti podat opravné prostředky. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. [6] Stěžovatel tvrdil, že je přímo dotčen na svém vlastnickém právu územním rozhodnutím ve smyslu § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, neboť přes část jeho pozemků má být prostřednictvím vodního toku Dobrá voda přesměrována všechna dešťová voda z plánované stavby. Toto tvrzení opírá o následující argumenty. Pojem účastenství v územním řízení je třeba vykládat extenzivně. Ze znění § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona vyplývá, že k založení účastenství v řízení stačí možnost přímého dotčení vlastnického práva, nikoli stoprocentní jistota. V zájmu společenského konsenzu a úcty občanů k právnímu řádu je žádoucí, aby se správní orgány řádně a meritorně vypořádaly se vznesenými námitkami, namísto jejich formálního odmítnutí. Otázka vzdálenosti stěžovatelových pozemků od plánované stavby není při posouzení účastenství nijak relevantní. Přímé dotčení stěžovatelových práv konstatoval vodoprávní úřad, který ve svém vyjádření ze dne 19. 8. 2013 uvedl, že srážkové vody z plánované stavby budou odváděny do vodního toku Dobrá voda, a mohou tedy ovlivnit vodní poměry tohoto toku. Stěžovatel není povinen koryto vodního toku Dobrá voda na svém pozemku strpět ve smyslu § 50 písm. h) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), neboť toto koryto není přírodním korytem ve smyslu § 44 odst. 2 vodního zákona. Z pozemků, na kterých má být umístěna plánovaná stavba, je vyústěna „strouha vedoucí do propustku pod okresní komunikací, která je následně zaústěna do dosud nedokončené a nezkolaudované 3. stavby základny stavební výroby Uhříněves – retenční nádrže ve větvi D na pozemcích stěžovatele. Jedná se o pozůstatek dešťové kanalizace národního podniku Stavoservis“. [7] Napadený rozsudek je dle názoru stěžovatele nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Soud je povinen vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabýval. Městský soud k námitce stěžovatele, že způsob doručování v řízení před stavebním úřadem byl v rozporu s Aarhuskou úmluvou, pouze uvedl, že námitka není důvodná a následně ocitoval zákonnou úpravu, s aplikací úmluvy se ale nijak nevypořádal. Městský soud ani žalovaný se rovněž nezabývali námitkou stěžovatele, že lokalita, kde má být plánovaná stavba umístěna, je dle územního plánu vymezena jako záplavové území, je dlouhodobě prosycena vodou a její nutné odvodnění by znamenalo další příval vody na stěžovatelovy pozemky. Rovněž se městský soud ani žalovaný nezabývali námitkou, že záměr odvádět vodu z předmětné stavby do otevřeného odvodňovacího příkopu, jehož dno by mělo být zaústěno do pravostranného přítoku potoku Botiče, je v rozporu s Plánem rozvoje vodovodů a kanalizací hl. města Prahy, neboť pro odvodnění Městské části Praha 22 je určen Říčanský potok, nikoli potok Botič. Žalovaný také nijak nevypořádal námi