3 As 258/2014 — Nejvyšší správní soud

3 As 258/2014- 25 - text pokračování 3 As 258/2014 - 29 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně L. V., zastoupené JUDr. Michaelem Mannem, advokátem se sídlem Brno, Hlinky 68, proti žalovanému Městu Kuřim - Komisi pro projednávání přestupků, se sídlem Kuřim, Jungmannova 968/75, zastoupenému Mgr. Andreou Vovesnou, advokátkou se sídlem Brno, Dvořákova 13, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014, č. j. 62 A 85/2014 - 29, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Michaelu Mannovi, advokátovi se sídlem Brno, Hlinky 68, se za zastupování v řízení o kasační stížnosti určuje odměna ve výši 3.400 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhala ochrany proti nečinnosti žalovaného Města Kuřim - Komise pro projednávání přestupků (dále jen „žalovaný“ nebo „přestupková komise“) a usilovala o to, aby krajský soud žalovanému uložil jednak povinnost postoupit podnět žalobkyně, evidovaný pod sp. zn. SMK/14936/92/2006/KPPP, věcně příslušnému správnímu orgánu, jednak povinnost poučit žalobkyni o tom, o který správní orgán se jedná. Krajský soud usnesením ze dne 8. 12. 2014, č. j. 62 A 85/2014 - 29, žalobu odmítl. Jak vyplynulo z odůvodnění tohoto usnesení, krajský soud dospěl k závěru, že podmínky řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, ve smyslu § 79 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nejsou naplněny. Uvedl, že podmínkou pro podání tohoto typu žaloby je existence zákonem stanovené povinnosti správního orgánu vydat ve věci rozhodnutí, případně osvědčení. Tato povinnost se úzce odvíjí od okamžiku zahájení řízení, neboť od tohoto momentu počínají plynout lhůty k vydání rozhodnutí. Žalobou na ochranu proti nečinnosti se nicméně lze domáhat pouze vydání rozhodnutí ve věci samé, nikoli vydání procesních rozhodnutí či jiné aktivity správního orgánu, například postupu podle § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). V souzené věci se žalobkyně domáhala postoupení svého podnětu věcně příslušnému správnímu orgánu. Z žádných podkladů, které byly krajskému soudu předloženy, však nevyplynulo, že by v žalobkyní označené věci vůbec kdy bylo nějaké správní řízení zahájeno, tím méně, že by dosud probíhalo. Je naopak zřejmé, že věc byla odložena, neboť podané oznámení neodůvodňovalo zahájení řízení o přestupku. Za této situace nevznikla žalovanému povinnost vydat (meritorní) rozhodnutí a nelze se domáhat ani vydání rozhodnutí o postoupení věci, neboť to není, jak krajský soud v obecné rovině naznačil, rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 79 s. ř. s. Proti výroku I. tohoto usnesení (odmítnutí žaloby) brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností odkazující na důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s. Stěžovatelka především nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že se žalobou na ochranu proti nečinnosti nelze domáhat vydání procesních rozhodnutí nebo provedení jiných postupů. Trvá na tom, že přestupková komise, která obdržela podnět od Policie České republiky, měla věc postoupit správnímu orgánu věcně příslušnému k projednání daného skutku (neboť se, podle mínění stěžovatelky, jedná o správní delikt právnické osoby, nikoli o přestupek osoby fyzické) a současně o způsobu vyřízení uvědomit toho, kdo se na správní orgán s podnětem obrátil (§ 12 správního řádu). Přestupková komise tak ale neučinila a od roku 2006 o postoupení nerozhodla; spokojila se s tím, že zahájila přestupkové řízení, ačkoli se nejedná o vhodný postup pro řešení porušení povinností školy zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví dětí podle § 29 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisu (dále jen „školský zákon“). Stěžovatelka namítá, že jí procesní postup přestupkové komise jde k tíži také proto, že pokud správní orgán věc nepostoupí a ani nezahájí správní řízení (případně ho ukončí), nemůže se ten, kdo podnět podal, bránit ve správním soudnictví žalobou na ochranu proti nečinnosti. S odkazem na rozsudek ze dne 26. 6. 2008, č. j. 2 Ans 3/2007 - 120, stěžovatelka podotýká, že pokud by správní orgán prováděl nesmyslné a neúčelné úkony, například s cílem protahovat řízení, a toto jednání by se pro své důsledky dalo charakterizovat jako nečinnost, jednal by v rozporu s příkazem zabezpečit „časový rozměr ochrany práv jednotlivce“, o němž mluvil krajský soud v napadeném usnesení. Právě jednání žalovaného, který místo věcného šetření způsobu zajištění bezpečnosti ve škole nesmyslně a neúčelně řešil přestupek, podle mínění stěžovatelky k průtahům řízení vedlo. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tím, že rozhodnutí o postoupení věci příslušnému orgánu není meritorním rozhodnutím. Postup Základní školy Jungmannova 813 v Kuřimi (dále jen „základní škola“) představoval výrazné porušení jejích práv i práv jejího syna. I kdyby bylo informování policie, k němuž stěžovatelka přistoupila, nesmyslné, mělo být o předmětném skutku zahájeno řízení samotným žalovaným, coby zřizovatelem základní školy. K tomu stěžovatelka uvádí, že přestupková komise organizačně spadá pod Odbor správní a vnitřních věcí městského úřadu Kuřim; město Kuřim je současně zřizovatelem základní školy. V tak malé obci jako je Kuřim musel o podnětu stěžovatelky příslušný odbor, zabývající se školskou agendou, vědět už jen proto, že stěžovatelka vede kvůli svým dětem více sporů. Stěžovatelka tedy má za to, že o porušení jejího práva a práva jejího syna měl žalovaný zahájit řízení z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda přestupková komise postoupila podnět do vedlejší kanceláře či nikoli. Stěžovatelka apeluje na svědomitost správních orgánů při řešení každé věci, která je předmětem řízení. Přípustnost žaloby na ochranu proti nečinnosti stěžovatelka dovozuje konečně i z formulace usnesení krajského soudu ze dne 7. 7. 2014, č. j. 62 Na 3/2014 - 9, kterým byla osvobozena od soudních poplatků a kterým jí byl ustanoven advokát; v tomto usnesení se konstatuje, že se jí zástupce ustanovuje „pro sepsání žaloby a zastupování v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti, neboť Komise pro projednávání přestupků zřízená Městem Kuřim se (…) neřídila opatřením proti nečinnosti vydaným Krajským úřadem Jihomoravského kraje dne 17. 4. 2014“. Právě s ohledem na tuto větu je závěr krajského soudu o nepřípustnosti žaloby přinejmenším překvapivý. Závěrem poukazuje stěžovatelka i na nedostatek řádného právního zastoupení žalovaného, neboť plná moc založená ve spisu krajského soudu je datována před podáním žaloby a ve vztahu k jinému soudnímu řízení. Ze všech výše uvedených důvodů navrhuje stěžovatelka, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení ve výroku I. zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační uvedl, že v případě stěžovatelky nebylo vedeno žádné správní řízení, v němž by porušil své povinnosti a nekonal; zmiňovaná přestupková věc byla odložena již v roce 2006, neboť přestupková komise neshledala pro zahájení řízení žádný důvod. Elementární podmínkou pro úspěšné podání žaloby na ochranu proti nečinnosti je přitom existence zákonem stanovené povinnosti správního orgánu vydat ve věci rozhodnutí, případně osvědčení. Tato povinnosti nastává zahájením řízení, od něhož počínají plynout lhůty pro vydání rozhodnutí. Domáhá-li se stěžovatelka toho, aby byl její podnět postoupen příslušnému správnímu orgánu, domáhá se fakticky vydání rozhodnutí, které meritorním rozhodnutím není. Ze všech výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. Před samotným věcným posouzením kasační stížnosti je třeba upozornit, že stěžovatelka namítá existenci důvodů vyplývajících z ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s., přestože z povahy napadeného usnesení přichází v úvahu pouze stížnostní důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (například z rozsudku ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaného pod č. 625/2005 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz) vyplývá, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přichází pro stěžova