3 As 8/2014 — Nejvyšší správní soud

3 As 8/2014- 78 - text pokračování 3 As 8/2014 - 81 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce P. F., zastoupeného Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem Praha 3, Laubova 8, proti žalovanému Drážnímu úřadu, se sídlem Praha 3  Vinohrady, Wilsonova 300/8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2014, č. j. 1 A 62/2013-51, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Filipu Vyskočilovi, se za zastupování v řízení o kasační stížnosti určuje odměna ve výši 6.800 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobce se podáním označeným jako „žaloba“ domáhal u Městského soudu v Praze ochrany proti rozhodnutí žalovaného, aniž však ve svém podání toto rozhodnutí jednoznačně a srozumitelně označil. Z textu žaloby městský soud vyhodnotil, že žaloba směřuje proti příkazu o uložení pokuty za přestupek podle § 87 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), který žalovaný vydal dne 6. 12. 2012 pod č. j. DUCR-66342/12/H (dále též jen „příkaz“). Uvedeným příkazem byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o drahách“), kterého se dopustil tím, že dne 25. 10. 2012 ve 22:00 hodin vstoupil v obvodu uzlové železniční stanice Praha – Smíchov na místa, která nejsou veřejnosti přístupná. Za spáchání uvedeného přestupku mu byla podle § 50 odst. 5 písm. a) zákona o drahách uložena pokuta ve výši 500 Kč. Městský soud usnesením ze dne 6. 1. 2014, č. j. 1 A 62/2013 - 51, žalobu odmítl. Jak vyplynulo z odůvodnění tohoto usnesení, městský soud dovodil, že žalobce sice proti příkazu podal odpor, nicméně opožděný. Nevyčerpal tedy všechny řádné opravné prostředky, které měl k ochraně svých práv k dispozici. Jelikož soudní přezkum nemůže nahrazovat prostředky ochrany veřejných subjektivních práv, které se nachází uvnitř veřejné správy, byl městský soud nucen žalobu jako nepřípustnou odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Nad rámec toho městský soud uvedl, že žalobce v doplnění žaloby označil za napadené rozhodnutí také „Sdělení ve věci podání odporu“, vydané Ministerstvem dopravy dne 11. 7. 2013, č. j. 55/2013-130-SPR/4. Vzhledem ale k tomu, že se o odporu nevede žádné samostatné správní řízení, a jeho účinky buď nastanou, nebo nenastanou, nevydává se o odporu ani žádné samostatné správní rozhodnutí, které by mohlo podléhat soudnímu přezkumu. Z tohoto důvodu se tedy nezabýval ani věcným posouzením obsahu tohoto sdělení. Proti tomuto usnesení brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností odvolávající se na důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. Stěžovatel v kasační stížnosti, kterou koncipoval bez pomoci právního zástupce, nejprve stručně shrnul klíčová fakta a rozhodující procesní kroky. Uvedl, že jak příkaz, tak sdělení ministerstva dopravy ze dne 11. 7. 2013, vykazují podstatné vady, které mají za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Žalovaný především nereflektoval fakt, že vydání příkazu podle § 87 zákona o přestupcích je podmíněno neexistencí pochybností o tom, že se obviněný přestupku skutečně dopustil. Jelikož stěžovatel již před orgánem Policie České republiky svou vinu popřel, podmínka neexistence pochybností splněna nebyla, a tedy žalovaný postrádal legální možnost příkaz vydat. V důsledku toho bylo povinností městského soudu uvedený příkaz zrušit pro podstatné porušení ustanovení o řízení [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Stěžovatel dále žalovanému vytýká, že ač § 87 odst. 3 zákona o přestupcích stanoví, že příkaz musí mít stejné náležitosti jako rozhodnutí o přestupku, příkaz vydaný v přezkoumávané věci tyto esenciální náležitosti neobsahuje. To samé platí také o „Odpovědi na dopis“ ze dne 22. 1. 2013, kterou stěžovatel od žalovaného obdržel. Stěžovatel tedy má za to, že se mu nedostalo ani přesvědčivého zjištění skutkového stavu, ani podrobného odůvodnění míry jeho zavinění; nadto žalovanému vytýká, že jej fakticky zbavil možnosti podat účinný opravný prostředek a vyjádřit se v něm ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich. Dle názoru stěžovatele intenzita výše zmíněných vad zakládá rovněž nicotnost příkazu. Ze všech uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil a vyslovil nejen nicotnost příkazu, ale také to, že se stěžovatel žádného přestupku nedopustil a že všechny soudní a jiné poplatky jdou k tíži žalovaného. Kromě toho stěžovatel také požaduje, aby mu bylo neprodleně vráceno 500 Kč, které u žalovaného složil na úhradu pokuty za přestupek, aby mu zdejší soud přiznal za každé písemné podání ve věci projednávaného přestupku jako náhradu částku 500 Kč proti institucím, vůči nimž tato podání mířila, dále náhradu za morální újmu ve výši 10.000 Kč a konečně, aby žalovanému a Policii České republiky uložil povinnost vymazat údaje o stěžovateli ze svých databází. Stěžovateli ustanovený právní zástupce v doplnění kasační stížnosti uvedl, že § 37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), presumuje aktivní pomoc správního orgánu při odstranění případných nedostatků podání. Této povinnosti však žalovaný nedostál, čímž nejen porušil práva stěžovatele jakožto účastníka řízení, ale založil rovněž nicotnosti příkazu. Z podání stěžovatele ze dne 20. 12. 2012 bylo nepochybně zřetelné, komu je adresováno a v jaké věci je činěno. Z jeho obsahu bylo zřejmé, že se stěžovatel necítí být vinen spácháním přestupku, čili z něj jasně vyplýval nesouhlas stěžovatele nejen se skutkovým stavem tak, jak byl popsán zasahujícím policejním orgánem, ale i nesouhlas s příkazem žalovaného jako takovým. Přestože může být namítáno, že forma odporu byla zvolena procesně netradiční formou, stěžovatel zdůrazňuje, že tato forma je zapříčiněna závadným postupem žalovaného v řízení, které jeho vydání předcházelo. Stěžovatel má za to, že v řízení mělo být postupováno nikoli podle zákona o přestupcích, ale podle správního řádu, a to mj. podle § 36 odst. 3 téhož zákona, který správnímu orgánu ukládá povinnost umožnit účastníkovi řízení před vydáním rozhodnutí vyjádřit se k jeho podkladům. Tato možnost však stěžovateli dána nebyla, což opět představuje nezhojitelnou vadu, mající za následek nicotnost příkazu; uvedenou povinnost přitom nelze suplovat vyjádřením na místě samém, neboť to je jiným úkonem účastníka řízení ve věci. V důsledku svých procesních pochybení učinil žalovaný nesprávný závěr, že podání, kterým stěžovatel reagoval na příkaz, je svého druhu žádostí o podání informací, a potažmo, že odpor ze dne 5. 2. 2013 je opožděný, protože míří proti rozhodnutí, které již nabylo právní moci. Městský soud nedostál své povinnosti řádně přezkoumat celý průběh předcházejícího správního řízení a sám si učinit právní názor na podstatu jednotlivých podání a rozhodnutí učiněných ve věci, neboť není vázán postojem správních orgánů ani k charakteru podání stěžovatele, ani k otázce, v jakém okamžiku příkaz nabyl právní moci. Městský soud tak dovodil nepřípustnost podané žaloby pro nevyčerpání opravných prostředků, aniž by detailněji rozvedl úvahy, na základě kterých k tomuto závěru dospěl. Lze proto jen odhadovat, že se ztotožnil s názorem žalovaného, jakkoli k takovým dedukcím, suplujícím řádné odůvodnění, účastníci řízení povinni nejsou. Ze všech výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, poté, co shrnul skutkový stav zjištěný Policií České republiky, uvedl, že dne 20. 12. 2012 se stěžovatel dostavil osobně a z vlastní iniciativy k žalovanému a na jeho pokladně zaplatil pokutu ve výši 500 Kč. Následně se zastavil v kanceláři oprávněné úřední osoby, která byla pověřena úkony v přestupkovém řízení, a předal jí dopis (evidovaný pod č. j. DUCR-70218/12), z jehož obsahu vyplývá, že není odporem proti příkazu, ale výzvou k detailnímu sdělení podstatných údajů k tomu, aby se stěžovatel mohl rozhodnout, jaké procesní kroky podnikne. V tomto dopisu mj. uvedl, že „[z]aplacení pokuty ve výši 500 Kč neznamená, že přiznávám či uznávám vinu ze spáchání přestupku (…), ale ani, že podávám odpor proti uvedenému příkazu.“ Na otázku, co stěžovatel tímto podání míní, znovu odpověděl, že podání odporem není, a to z toho důvodu, že v případě projednání a rozhodnutí věci by mu byla kromě sa