3 As 81/2014 — Nejvyšší správní soud

3 As 81/2014- 103 - text pokračování 3 As 81/2014 - 112 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Jaroslava Vlašína ve věci žalobce Frank Bold Society (dříve Ekologický právní servis, o. s.), se sídlem Brno, Údolní 567/33, proti žalovanému ČEZ, a. s., se sídlem Praha 4, Duhová 2/1444, zastoupeného Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Praha 1, Karoliny Světlé 301/8, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. 9 A 17/2010 – 120, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. 9 A 17/2010  120, se zrušuje . II. Žaloba se odmítá . III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Žalobce, tehdy ještě pod názvem Ekologický právní servis, podal dne 29. 10. 2009 žalovanému (dále jen „stěžovatel“) žádost podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále „informační zákon“), o poskytnutí informací ke komplexní obnově elektrárny Prunéřov II, k níž v dané době probíhal proces posuzování vlivů na životní prostředí. Konkrétně požadoval poskytnutí studie či jiného dokumentu obdobného obsahu, zabývající se posouzením základních požadavků na volbu výkonu bloku včetně optimalizace výkonu k jednotlivým alternativám technického řešení záměru „komplexní obnova elektrárny Prunéřov II 3x 250 MWe“. Poté, co marně uplynula patnáctidenní lhůta pro vyřízení žádosti, podal žalobce předsedovi představenstva a zároveň generálnímu řediteli stěžovatele, JUDr. Martinu Romanovi, stížnost podle § 16a informačního zákona. Na tuto stížnost zareagoval ředitel stěžovatelova útvaru právního, který k tomu byl pověřen předsedou představenstva stěžovatele, odpovědí ze dne 21. 12. 2009. V ní uvedl, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 6. 10. 2009, č. j. 2 Ans 4/2009 - 93, publ. pod č. 1972/2010 Sb. NSS (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná z www.nssoud.cz), ve kterém zdejší soud dospěl k závěru, že je stěžovatel veřejnou institucí ve smyslu informačního zákona. Z těchto důvodů pokládá žalobcovu stížnost za neoprávněnou. Dodal, že všechny relevantní informace jsou obsaženy ve veřejně dostupné dokumentaci pro proces posuzování vlivů záměrů na životní prostředí. Podkladové technické a obchodní analýzy a studie vypracované v rámci rozhodovacího procesu jsou dle stěžovatele jeho interními materiály a jako takové nebudou žalobci poskytnuty. Žalobce napadl tuto odpověď žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), kterou požadoval, aby Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zrušil vyjádření stěžovatele, které považoval za rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí informací v materiálním smyslu, a aby podle § 16 odst. 4 informačního zákona uložil stěžovateli povinnost poskytnout požadované informace. Zdůraznil, že stěžovatel je ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu veřejnou institucí a že požadované informace nelze pokládat za obchodní tajemství, takže je stěžovatel měl poskytnout. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, napadeným nyní posuzovanou kasační stížností, zamítl stěžovatelovy návrhy na přerušení řízení a na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie a zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 21. 12. 2009 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění městský soud vyšel ze závěrů judikatury zdejšího soudu, podle níž stěžovatel obecně je subjektem povinným rozhodovat o žádosti o poskytnutí informace. Podivil se nad tím, že stěžovatel svou žalobou napadenou odpověď žalobci nezaložil na argumentech, které by byly způsobilé podstoupit test zákonnosti, nýbrž zejména na odmítnutí názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v rozsudku č. j. 2 Ans 4/2009 - 93. Připomněl, že byť je stěžovatel právně osobou soukromého práva, vykonává veřejnou správu, a to nikoliv jako správu ve vlastním slova smyslu, ale jako službu veřejnosti. Je-li tato služba provozována s majetkovou účastí státu v rozsahu 69 - 70 %, pak je na místě o této správě a službě poskytovat informace. Bylo tedy stěžovatelovou povinností se žádostí o poskytnutí informací zabývat podle platné právní úpravy a vymezit, čeho se požadovaná informace týká a v jakém rozsahu ji lze či nelze poskytnout, případně jaké důvody vedly k odmítnutí žádosti a neposkytnutí informace. Stěžovatelovu odpověď označil městský soud za rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace v materiálním smyslu, neboť ve svém druhém důvodu výslovně odmítá poskytnutí informace, byť to neučinil ve formě rozhodnutí se všemi jeho náležitostmi. Okolnosti stěžovatelova neformálního postupu při vyřizování stížnosti, včetně nedostatku poučení o odvolání proti předmětné odpovědi v důsledku neujasnění si postavení stěžovatele při vyřizování stížnosti, se nemohou stát obhajobou neposkytnutí informace a dokonce nároku na odmítnutí žaloby z důvodu nevyčerpání opravných prostředků žalobcem. Stěžovatel byl v prvním stupni nečinný, neboť nevyřídil žádost žádným způsobem, a tím zavdal důvod ke stížnosti podané žalobcem správně dle § 16a odst. 1 písm. b) informačního zákona. V důsledku podané stížnosti na sebe stěžovatel ve smyslu § 16a odst. 6 písm. c) informačního zákona atrahoval povinnost reagovat na stížnost a na podanou žádost, což učinil předmětnou odpovědí ze dne 21. 12. 2009 a materiálně tím vydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Okolnosti případu přitom umožňují posuzovat stěžovatelovu odpověď jako rozhodnutí učiněné podle § 16a odst. 6 písm. c) informačního zákona, a to předsedou představenstva, tedy osobou, která stojí v čele povinného subjektu a která tím pověřila ředitele právního útvaru, přičemž nelze připustit, aby stěžovatelovy vlastní neujasněné procesní postupy svědčily jeho obhajobě a současně i eliminaci práva žalobce na soudní přezkum. Městský soud odmítl i obecné stěžovatelovo tvrzení, že požadované informace představují obchodní tajemství, neboť neposkytnutí dokumentů obsahujících technické analýzy musí být náležitě odůvodněno. Pokud se požadované analýzy nedotýkají veřejného zájmu, například vlivu na životní prostředí, jsou chráněny a jejich část nemá být poskytnuta z důvodů vyplývajících z konkrétního zákona, pak je třeba žádost o tyto informace takto vyhodnotit a jejich neposkytnutí žadateli s poukazem na postup dle zákona náležitě odůvodnit. Městský soud proto napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil pro nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení postavení stěžovatele jako povinného subjektu podle informačního zákona a dále pro vady řízení. Stěžovatel pochybil, pokud nerozhodoval v souladu se zákonem předepsanou formou správního rozhodnutí a nevyhodnotil možnost poskytnutí informací podle platných právních předpisů, a to v takovém rozsahu, že tento nedostatek způsobuje naprostou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Městský soud naopak odmítl nařídit požadované informace poskytnout podle § 16 odst. 4 informačního zákona, jak požadoval žalobce, neboť pro nedostatek vypořádání obsahu požadovaných dokumentů stěžovatelem nemohl přímo soud stanovit, jaké údaje obsažené v dokumentech a v jakých jejich částech, lze žalobci případně poskytnout a jaké nikoliv. Žalovaný jako stěžovatel napadá tento rozsudek městského soudu včas podanou kasační stížností, odkazující na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy tvrdí nezákonnost napadeného rozsudku městského soudu pro nesprávné posouzení právní otázky v předchozím řízení. Stěžovatel brojí zejména proti tomu, že byla nesprávně posouzena otázka jeho povahy jako veřejné instituce, a tedy povinného subjektu podle informačního zákona. Poukazuje na skutečnost, že pojem „veřejná instituce“ není v českém ani evropském právním řádu definován. Zmiňuje též úmysl zákonodárce a okolnosti, za kterých byl tento pojem do § 2 odst. 1 informačního zákona doplněn zákonem č. 39/2001 Sb. Zákonem č. 61/2006 Sb. byl navíc odstraněn dodatek „hospodařící s veřejnými prostředky“, což učinilo tento pojem ještě obtížněji uchopitelným. Stěžovatel poukazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2003/98/ES ze dne 17. 11. 2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru (dále též jen „směrnice“), kterou zapracovává také informační zákon. Dle této směrnice je informační povinnost vázána pouze na subjekty veřejného sektoru, kterými se rozumí státní, regionální nebo místní orgány, veřejnoprávní subjekty a sdružení vytvořená jedním nebo několika takovými orgány nebo jedním nebo několika takovými veřejnoprávními subjekty. Veřejnoprávním subjektem se pak rozumí jakýkoli subjekt a) zřízený za zvláštním účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, který nemá průmyslovou nebo obchodní povahu a b) který má právní subjektivitu a c) je financován převážně státem, regionálními nebo místním