3 As 86/2014 — Nejvyšší správní soud

3 As 86/2014- 49 - text 3 As 86/2014 - 62 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Pardubice, Sladkovského 601, proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Pardubice, Komenského nám. 125, za účasti: I. Občanského sdružení Naše Výprachtice, spolku se sídlem Výprachtice č. p. 58, a II. Občanského sdružení Hejnice – Česká Rybná, spolku se sídlem Žamberk, Hejnice 79, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 4. 2014, č. j. 52 A 42/2012 - 85, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje (dále též jen „žalovaný“) ze dne 7. 6. 2012, č. j. 37044/2012/OŽPZ/VR, (dále též jen „rozhodnutí žalovaného“), bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), změněno rozhodnutí Městského úřadu Žamberk (dále též jen „městský úřad“) ze dne 6. 2. 2012, č. j. 06/24433/4400/DIVJ/OPK/S062.doc (dále též jen „rozhodnutí městského úřadu“), a to tak, že žalobci nebyl udělen souhlas podle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“) k umístění a povolení stavby „Výstavba 2 větrných elektráren na pozemku parc. č. 577/1 v katastrálním území Hejnice u Žamberka“, která by mohla snížit nebo změnit krajinný ráz. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 4. 2014, č. j. 52 A 42/2012 - 85 (dále též jen „napadený rozsudek“), byla žaloba proti rozhodnutí žalovaného zamítnuta. Jak vyplynulo z odůvodnění tohoto rozsudku, krajský soud předně poukázal na § 75 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle něhož soud přezkoumává výroky správního rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů. Nevytkne-li tedy žalobce napadenému rozhodnutí vady v dostatečně konkrétní rovině, může soud na tyto námitky reagovat rovněž pouze obecně. Dále krajský soud poznamenal, že povinnost orgánů veřejné moci řádně odůvodnit své rozhodnutí nemůže být chápána jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku; absence odpovědi na některý dílčí argument, případně uvedení odpovědi „implicitní“, tak nezpůsobuje nutně nezákonnost nebo nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí. Stejně tak nelze právo na spravedlivý proces vykládat jako právo jednotlivce na vydání rozhodnutí podle jeho představ. Krajský soud tedy k námitce nepřezkoumatelnosti uzavřel, že z rozhodnutí žalovaného lze dovodit, jak žalovaný dospěl k výroku svého rozhodnutí a o jaká skutková zjištění se opřel. Řada žalobních námitek ostatně závěry žalovaného zpochybňuje, což opět nasvědčuje tomu, že správní rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí. Konečně, pokud žalobce vytýkal žalovanému, že se nevypořádal s námitkami osob zúčastněných na řízení, nevysvětlil, jak tento postup zasáhl do jeho práv. Z věcného hlediska krajský soud zdůraznil, že žalovaný při svém rozhodování aplikoval správní uvážení, které soud není oprávněn nahradit uvážením svým; přezkum rozhodnutí žalovaného se proto omezuje na zjištění, zda správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním způsobem. Dále upozornil, že ve správním soudnictví nelze zavazovat správní orgány k jinému hodnocení shromážděných důkazů, neboť takový postup by byl nejen porušením zásady minimalizace zásahu do jejich činnosti, ale také suplováním jejich role. Zrušení rozhodnutí žalovaného by tak bylo na místě tehdy, pokud by existovala extrémní disproporce mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Krajský soud však vyhodnotil, že žalovaný dostatečně a podrobně zdůvodnil, proč se při hodnocení skutkového stavu věci přiklonil právě k podkladu s názvem „Studie potenciálního vlivu výškových staveb a větrných elektráren na krajinný ráz území Pardubického kraje“, zpracovanému sdružením fyzických osob s názvem „Studio B&M“ v říjnu roku 2007 (dále též jen „studie B&M“) a k „Hodnocení vlivu stavby na krajinný ráz ve smyslu § 12 zákona č. 114/92 Sb. – Stavba 2 větrných elektráren v k. ú. Hejnice“, zpracovanému taktéž Studiem B&M v roce 2008 (dále též jen „hodnocení B&M“). V této souvislosti akcentoval, že žalovaný je úřadem odborně kvalifikovaným k posouzení příslušného zásahu do krajinného rázu a že věcný přezkum závazného stanoviska je podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2014, č. j. 3 As 81/2013 - 38 (všechny rozsudky zdejšího soudu jsou dostupné z http://www.nssoud.cz), vyloučen. Dále uvedl, že při rozhodování, zda v souzené věci správní uvážení vybočilo ze zákonem stanovených mezí a hledisek, je nutno vycházet ze smyslu a účelu § 12 zákona č. 114/1992 Sb., podle něhož se krajinným rázem rozumí zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti. Zásahy do krajinného rázu, které by jej mohly snížit nebo změnit, je možné provádět jedině se souhlasem orgánu ochrany přírody podle § 12 odst. 2 uvedeného zákona. Ochrana krajinného rázu směřuje proti činnosti snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu, a proto zásahy do krajinného rázu mohou být prováděny pouze se zřetelem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonického měřítka a vztahů v krajině, přičemž každý zásah do krajinného rázu je nutné považovat za potencionální ohrožení významných krajinných prvků. Smyslem udělení souhlasu tak je zabránit nežádoucímu a na dlouhou dobu nevratnému přetvoření krajiny. Krajský soud rovněž upozornil, že míra snížení či změny krajinného rázu je dle judikatury otázkou právní, k jejímuž řešení nelze využít znalecký posudek, neboť ten řeší otázky skutkové. V souzené věci se proto krajský soud cítil povolán pouze ke zkoumání, zda rozhodnutí žalovaného vychází z přípustných podkladů a zda je z něj seznatelné, které podklady vzal žalovaný v úvahu, respektive proč k některým podkladům přihlédl a k jiným nikoli; není přitom vadou zakládající nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, pokud žalovaný převzal závěry v těchto podkladech uvedené. Ostatně, i sám žalobce připustil, že v řízení opatřené podklady nesvědčí pouze v jeho prospěch. Krajský soud v další části odůvodnění svého rozsudku zrekapituloval, že žalovaný již ve svém předchozím rozhodnutí zavázal městský úřad k tomu, aby v dalším řízení věnoval větší pozornost studii a hodnocení B&M, neboť ty (na rozdíl od znaleckého posudku Ing. Kodrlíka ze dne 5. 12. 2007, ve znění doplnění ze dne 25. 1. 2008, ze dne 3. 4. 2008 a ze dne 12. 11. 2011; dále též jen „znalecký posudek Ing. Kodrlíka“) nezohledňují pouze úzký přístup k dané lokalitě, ale zabývají se posuzovanými vztahy v území podstatně širším. Ve vztahu k hodnocení harmonického měřítka a vztahů v krajině shrnul, že žalovaný vysvětlil, proč neakceptoval závěry plynoucí ze znaleckého posudku Ing. Kodrlíka a proč měla ve vztahu k rozsahu pohledově zasaženého území vyšší vypovídací schopnost právě uvedená studie B&M; konkrétní pasáže druhostupňového rozhodnutí, z nichž jsou tyto závěry žalovaného seznatelné, pak krajský soud ve svém rozsudku doslovně citoval. Poté krajský soud uzavřel, že hodnocení vlivu staveb na krajinný ráz, viditelnost, charakteristiku území a narušení vztahů v krajině (na stranách 14, 15 a 17 rozhodnutí žalovaného) nevybočuje z mezí správního uvážení a nezakládá nepřezkoumatelnost úvah žalovaného. Na zákonnosti tohoto rozhodnutí nemůže ničeho změnit ani žalobní námitka, že žalovaný nepřikročil ke konfrontaci posudku Ing. Kodrlíka se závěry studie a hodnocení B&M. Krajský soud v souvislosti s touto námitkou vyzdvihl z rozhodnutí žalovaného dílčí úvahy, že existující elektrická vedení jsou umístěná v údolích či na úbočích vrchů, zatímco větrné elektrárny mají být postaveny v jejich vrcholové partii a v nadmořské výšce, která je sama o sobě vyšší než výška vršku řady vedení, a dále, že vedení představují liniové prvky, zatímco větrné elektrárny jsou prvky vertikálními, nemajícími ve svém okolí obdobu. Dále krajský soud nesouhlasil s tím, že by skutkový stav tak, jak jej vzal správní orgány za prokázaný, byl v rozporu se správním spisem. Uvedl, že žalovaný při zjišťování a hodnocení skutkového stavu vycházel z podkladů, které zahrnovaly právně relevantní skutečnosti pro aplikaci správního uvážení, přičemž dostatečným způsobem objasnil, proč se odchýlil od hodnocení skutkového stavu správním orgánem prvního stupně. Rovněž se pečlivě věnoval vlivu