4 As 280/2015 — Nejvyšší správní soud

4 As 280/2015- 36 - text  4 As 280/2015 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. R., zast. JUDr. Robertem Vargou, advokátem, se sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 11. 2015, č. j. 59 A 12/2015 – 29, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 2. 2015, č. j. KULK 12991/2015 OŠM 1529/2014, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Základní školy Jablonec nad Nisou, Liberecká 26, příspěvková organizace (dále též „správní orgán prvního stupně“), ze dne 24. 6. 2014, č. j. N 2014/22, o přijetí nezl. dcery žalobce A. R. od 1. 9. 2014 do 3. ročníku k základnímu vzdělávání v Základní škole Jablonec nad Nisou, Liberecká 26, příspěvková organizace. Žalovaný nepřisvědčil odvolacím námitkám žalobce. Poukázal na § 876 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), a konstatoval, že ředitel základní školy při přijetí dcery žalobce jednal v dobré víře, neboť mu nebyly známé žádné skutečnosti o tom, že mezi rodiči panuje neshoda v otázkách týkajících se poskytování vzdělávání. Zrušení rozhodnutí základní školy by mělo za následek ukončení vzdělávání nezletilé, což je v přímém rozporu s jejími zájmy. Své rozhodnutí žalovaný opřel rovněž o usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 11. 2014, č. j. 29 Co 519/2014 – 382, jímž krajský soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 28. 8. 2014, č. j. 30 P 248/2013 – 333. Těmito rozhodnutími civilních soudů byl zamítnut návrh otce na nařízení předběžného opatření, kterým by byla matce nezletilých dětí uložena povinnost zajistit školní docházku pro školní rok 2014/2015, počínaje dnem 1. 9. 2014, pro nezl. A. do školního zařízení a pro nezl. J. a F. do předškolního zařízení u společnosti DOCTRINA – základní škola a mateřská škola, s. r. o. Žalovaný dále konstatoval, že účastníkem řízení je dítě, zatímco rodič je v postavení zákonného zástupce. Námitku žalobce, že byl zkrácen na svých právech účastníka řízení, proto žalovaný označil za irelevantní. Žalovaný následně uzavřel, že řízení o přijetí do základní školy proběhlo v souladu s § 49 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) a vyhláškou č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že byl účastníkem správního řízení s ohledem na § 27 odst. 1 písm. a) a § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), a vyjádřil přesvědčení, že vzhledem k § 855, § 858, § 876 a § 877 občanského zákoníku je dotčenou osobou, na kterou se pro společenství práv nebo povinností s jeho dcerou musí vztahovat rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Rozhodnutími správních orgánů byl dotčen na svých právech a povinnostech rodiče. Správní orgány obou stupňů mu však upřely právo na účast ve správním řízení. Žalobce je dále přesvědčen, že po podání žádosti o přijetí jeho dcery, která nebyla podepsána oběma rodiči jako zákonnými zástupci, ho měl správní orgán prvního stupně vyzvat k vyjádření ve věci. Poté, co by shledal, že mezi rodiči panuje neshoda, měl vyzvat matku, aby podala na příslušný soud návrh, kterým by byla nahrazena vůle žalobce, a poté měl vydat rozhodnutí. Takto však správní orgán prvního stupně nepostupoval, čímž došlo k porušení procesního práva žalobce vyplývajícího z § 27 správního řádu a nebyl respektován princip rovnosti účastníků řízení. [3] Přestože žalovaný argumentuje zájmy dcery žalobce, tyto zcela pominul a nezkoumal je. Nejedná se totiž pouze o změnu školského zařízení, o kterém je žalobce přesvědčen, že je co do kvality mnohem horší. Žalovaný argumentuje též zájmy matky, která se prý takto bude moci lépe o dceru starat. Skutečné zájmy dcery žalobce však nebyly v řízení zkoumány po objektivní stránce. Žalobce zde spatřuje důvodnou pochybnost, zda matka neupřednostnila svůj zájem před zájmem dcery. Nezákonnost správního řízení spatřuje žalobce dále v tom, že správní orgány nepožádaly soud o určení opatrovníka, popř. jej neustanovily podle § 32 odst. 2 až 6 správního řádu. [4] S ohledem na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, žalobce namítal, že v dobré víře správní orgán není tehdy, je-li sice subjektivně přesvědčen o správnosti svého postupu, ale při řádném výkonu své působnosti a pravomoci by musel vědět, že tomu tak není. Jestliže § 877 odst. 1 občanského zákoníku výslovně požaduje u změny školského zařízení souhlas obou rodičů, tj. nejméně jejich souhlasné vyjádření, pak správní orgán nemohl předpokládat, že v řízení jsou splněny zákonem předvídané náležitosti, byl-li takový souhlas dán pouze ze strany jednoho z nich. Správní orgán prvního stupně tudíž v dobré víře být nemohl. Rozhodnutí soudů o předběžném opatření, na něž žalovaný poukázal, nejsou rozhodnutím ve věci samé definitivně stanovující, měnící či rušící práva, nejsou proto způsobilé nahradit vůli žalobce a nejedná se tak o rozhodnutí soudu ve smyslu § 877 občanského zákoníku. Žalovaný tak z těchto rozhodnutí neměl vycházet. Závěrem žalobce uvedl, že žalovaný porušil § 2 odst. 1 a 3, § 4 odst. 3 a 4, § 7 odst. 1, § 32 odst. 2 a § 36 odst. 3 správního řádu a navrhl, aby krajský soud rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. [5] Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 11. 2015, č. j. 59 A 12/2015 – 29, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud konstatoval, že podle § 21 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 21 odst. 2 školského zákona náleží právo na vzdělávání a školské služby podle tohoto zákona žákům a studentům, nikoli jejich rodičům. Ve správním řízení, jehož předmětem je rozhodování o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání (krajský soud měl patrně na mysli přijetí k základnímu vzdělávání – pozn. zdejšího soudu), je tak účastníkem řízení pouze dítě, coby žadatel, které v zastoupení svých zákonných zástupců podává přihlášku k zápisu (zde přestupu) do základní školy. Jde sice o úkon činěný rodiči dítěte, ale jménem a v zájmu dítěte. Rodiče dítěte nejsou v tomto řízení samostatnými účastníky řízení, kteří by disponovali právy a zájmy odlišnými a oddělitelnými od práv a zájmů svého dítěte, které zastupují. V daném řízení tak nelze hovořit o tom, že rozhodnutím ředitele základní školy mohou být dotčena práva jednoho z rodičů jako samostatného účastníka řízení ve smyslu § 27 odst. 1 či 2 správního řádu. [6] Pokud rodič (zákonný zástupce) dítěte nesouhlasí s rozhodnutím ředitele základní školy o přijetí či nepřijetí dítěte k základnímu vzdělávání v konkrétní základní škole, může proti takovému rozhodnutí podle § 83 odst. 1 a § 86 odst. 1 správního řádu podat u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, do 15 dnů odvolání s tím, že odvolatelem bude dítě, o jehož přijetí do základní školy bylo rozhodováno, a jeho rodič bude vystupovat pouze jako zákonný zástupce. Ustanovení § 81 odst. 1 správního řádu přiznává právo podat odvolání toliko účastníkovi řízení. Účastníkem správního řízení se nestává ten, s kým správní orgán nesprávně jako s účastníkem řízení jednal (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005 – 118, publ. pod č. 825/2006 Sb. NSS). [7] Přestože žalovaný přistoupil k věcnému projednání žalobcem podaného odvolání, nemohla tím být dotčena veřejná subjektivní práva žalobce ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť žalobce v řízení před správními orgány obou stupňů nebyl jejich nositelem. Žalobce tak nemá v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalobní legitimaci. Nic na tom nemění skutečnost, že žalovaný s žalobcem jako s účastníkem správního řízení jednal. II. Obsah kasační stížnosti [8] Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 11. 2015, č. j. 59 A 12/2015 – 29 (dále též „napadený rozsudek“), podal žalobce (dále jen „stěžovatel”) včasnou kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., kterou doplnil podáním ze dne 4. 1. 2016. Stěžovatel v prvé řadě namítal, že pokud krajský soud dospěl k závěru, že neměl aktivní žalobní legitimaci, měla být jeho žaloba odmítnuta p