4 As 290/2015 — Nejvyšší správní soud

4 As 290/2015- 25 - text 4 As 290/2015 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Právo ve veřejném zájmu, z. s., IČ 03853462, se sídlem Chalupkova 1367/1, Praha 4, zast. Mgr. Petrou Bielinovou, advokátkou, se sídlem Chalupkova 1367/1, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2015, č. j. 15 A 133/2015 - 44, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2015, č. j. 15 A 133/2015 - 44, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 12. 6. 2015, sp. zn. MM/KT/PRV/34329/15, Magistrát města Ústí nad Labem (dále jen „povinný subjekt“) částečně odmítl žádost žalobce o informace ze dne 1. 6. 2015. Povinný subjekt žalobci poskytl informace o platu a odměně vedoucích odborů za rok 2014, odmítl však příjemce těchto finančních prostředků jakkoliv identifikovat. Informace o výši platu a odměn tajemníka za rok 2014 povinný subjekt neposkytl vůbec. Povinný subjekt uvedl, že při posouzení žádosti žalobce je třeba vážit střet dvou předních ústavních práv, tj. práva na poskytnutí informace a práva na ochranu soukromí. Povinný subjekt poukázal na § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a konstatoval, že je pod hrozbou sankce vázán zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. Povinný subjekt uvedl, že konstatoval obsah § 4 písm. a) a § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů a uvedl, že osoby, které by byly dotčeny zveřejněním informace, daly jasně najevo, že by poskytnutím požadovaných informací došlo k výraznému zásahu do jejich osobního života. Pro úplnost povinný subjekt dodal, že zákonná výjimka uvedená v § 5 odst. 2 větě druhé zákona o ochraně osobních údajů na nyní posuzovaný případ nedopadá, neboť povinnost poskytnout informace o platech či souvisejících složkách platu není v právním řádu explicitně ukotvena a požadované informace nevypovídají o veřejné anebo úřední činnosti, případně o funkčním nebo pracovněprávním zařazení veřejně činné osoby, funkcionáře či zaměstnance veřejné správy. Povinný subjekt sdělil, že zná závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 - 62, avšak považuje je za přeceňované. Podle povinného subjektu si Nejvyšší správní soud v daném případě přisvojil pravomoc obecného vykladače práva. Ustanovení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím nelze vztahovat na platovou oblast zaměstnanců veřejné správy, přičemž při interpretaci tohoto ustanovení je třeba přihlédnout k všem odstavcům, které obsahuje. Uvedené ustanovení podle povinného subjektu dopadá spíše na příjemce darů či dotací nikoliv na zaměstnance. Vzhledem k těmto skutečnostem povinný subjekt uzavřel, že se nemůže ztotožnit s argumentací Nejvyššího správního soudu, neboť přečnívá nad rámec zákona. Přitom zdůraznil, že účinky naposledy zmíněného rozsudku působí toliko inter partes, nikoliv erga omnes, neboť judikaturu v českém právním prostředí nelze považovat za pramen práva. Rozsudek Nejvyššího správního soudu nelze stavět na roveň zákona či jej dokonce zákonu nadřazovat. Na základě těchto úvah povinný subjekt přistoupil k provedení testu proporcionality. Dovodil, že žalobce pravděpodobně podal žádost s cílem realizovat své právo na informace, přičemž právní řád nezná jiný institut, který by umožňoval naplnění tohoto cíle. První dva stupně testu proporcionality tak podle povinného subjektu byly splněny. V rámci třetího stupně povinný subjekt posuzoval závažnost v kolizi stojících práv, tj. práva na informace a práva na ochranu osobních údajů. Uvedl, že „[…] při provedení testu proporcionality především zvážil povahu poskytnutých veřejných prostředků, tedy z jakého titulu jsou prostředky poskytovány, charakter veřejných prostředků a zejména, zda lze na základě informace o výši poskytnuté částky usuzovat o majetkových poměrech příjemců veřejných prostředků. Na základě těchto skutečností má povinný subjekt za to, že plat a poskytnuté odměny tajemníka a jednotlivých vedoucích odborů Magistrátu představují zásadní příjem těchto fyzických osob a údaj o jejich výši je zpravidla údajem, ze kterého lze u většiny osob usuzovat na celkovou výši příjmů a jejich majetkové poměry, které následně vypovídají o osobní finanční situaci těchto osob.“ Povinný subjekt shrnul, že poskytnutí požadovaných informací nemá explicitní oporu v platném právním řádu a při posuzování konkrétního práva na poskytnutí informace a práva na ochranu soukromí proto upřednostnil právo na ochranu soukromí coby základního pilíře demokratického právního státu deklarovaného v ústavněprávní rovině. Nad rámec uvedených závěrů povinný subjekt upozornil, že v případě zveřejnění požadovaných informací neexistuje žádná záruka, že tyto informace nebudou dále poskytnuty široké veřejnosti, neboť zákon o svobodném přístupu k informacím neuvádí, jak žadatel smí či nesmí nakládat se získanou informací. Povinný subjekt rovněž konstatoval, že poskytnutí informace o platu nemá bez znalosti kvantity a kvality práce žádnou vypovídací hodnotu a ve svých důsledcích by vedlo k zavádějícím závěrům. Rozhodnutím ze dne 9. 7. 2015, č. j. 84/KH/2015, žalovaný zrušil rozhodnutí povinného subjektu a věc mu vrátil k novému projednání. V odůvodnění uvedl, že v souladu s metodickým materiálem Ministerstva vnitra ze dne 3. 12. 2014 shledal rozhodnutí povinného subjektu nepřezkoumatelným. Povinný subjekt totiž ve spise neoznačil dotčené osoby, které se tak nemohly vyjádřit k podkladům rozhodnutí o odvolání ve smyslu § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Ačkoliv v rozhodnutí povinný subjekt uvedl, že dotčené osoby s poskytnutím informace nesouhlasí, není možné tuto informaci ověřit ze spisové dokumentace. Rozhodnutím ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. MM/KT/PRV/34329/15, povinný subjekt opětovně částečně odmítl žádost žalobce o informace ze dne 1. 6. 2015, a to ve stejném rozsahu jako v předchozím rozhodnutí. Nad rámec předchozího odůvodnění pouze uvedl, že informaci o výši platů a odměn vedoucích odborů poskytl žalobci v anonymizované podobě. Tutéž anonymizovanou podobu však nemohl použít u tajemníka povinného subjektu s ohledem na jedinečnou povahu této funkce, kterou v daném čase vykonává pouze jediná osoba. Rozhodnutím ze dne 14. 8. 2015, č. j. 84/KH/2015, žalovaný opětovně zrušil rozhodnutí povinného subjektu a věc mu vrátil k novému projednání. V odůvodnění konstatoval, že povinný subjekt odstranil jednu z vad řízení, neboť do spisového materiálu doložil nesouhlasy dotčených osob s poskytnutím informace o jejich platech a odměnách. Povinný subjekt však neidentifikoval dotčené osoby takovým způsobem, aby jim žalovaný mohl doručit výzvu ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Vysvětlil, že dotčené osoby jsou od okamžiku vydání rozhodnutí povinným účastníkem řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu, jak konstatoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 - 62. Povinný subjekt má tedy povinnost identifikovat dotčené osoby ve spise podle § 18 odst. 2 správního řádu, a to v rozsahu jméno a příjmení, datum narození a místo trvalého pobytu. Nadto, povinný subjekt vyřídil žádost po rozhodnutí o odvolání na základě skutečností zjištěných v rámci předchozího vyřízení věci. Měl by tedy znovu oslovit dotčené osoby ke zjištění jejich stanoviska k vyřízení žádosti. Vzhledem k uvedeným skutečnostem žalovaný dospěl k závěru, že žalovaný založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí, a proto se nezabýval vlastními důvody pro odmítnutí žádosti. V pořadí již třetím rozhodnutím ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. MM/KT/PRV/34329/2015, povinný subjekt opět částečně odmítl žádost žalobce o informace, a to ve stejném rozsahu jako v předcházejícím rozhodnutí. Od předchozího odůvodnění se přitom neodchýlil. Rozhodnutím ze dne 25. 9. 2015, č. j. 84/KH/2015, žalovaný znovu zrušil rozhodnutí povinného subjektu a věc mu vrátil k novému projednání. V odůvodnění uvedl, že povinný subjekt již sice doložil identifikační údaje dotčených osob do spisové dokumentace, avšak neuvedl je ve výroku rozhodnutí a ani jim rozhodnutí nedoručil. Uvedená vada podle žalovaného založila nepřezkoumatelnost rozhodnutí. K testu proporcionality, který provedl povinný subjekt, žalovaný poukázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 - 62, který obsahuje odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04, a nález ze dne 10. 12. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94. Konstatoval, že podle Ústavního soudu je test proporcionality nedílnou součástí vyřízení žád