5 Afs 149/2015 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 149/2015- 36 - text 5 Afs 149/2015 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: TOP RIK s.r.o., se sídlem Jetřichovec 30, Pacov, zastoupený JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou, se sídlem Javornického 138, Vysoké Mýto, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2015, č. j. 31 Af 45/2013 - 92, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2015, č. j. 31 Af 45/2013 - 92, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dne 26. 10. 2009 vydal Celní úřad Jihlava (dále jen „celní úřad“) rozhodnutí, č. j. 19094/2009-216300-021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo v souladu s § 305 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen „celní zákon“), rozhodnuto o zajištění zástavy, kterou je dovezené zboží, nákladní automobil tov. zn. IVECO, typ 35 C 13 V, č. karoserie X (dále jen „zástava“ nebo „předmět zástavy“), které vstoupilo do tuzemska dne 1. 4. 2004. Dlužná částka cla a daně z přidané hodnoty činila 156 499 Kč. Jako vlastník zástavy byl uveden žalobce, jako zástavní dlužník Václav Motl, podnikající pod názvem Václav Motl - VESAMA, IČ: 18196349. Prvostupňové rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, které Celní ředitelství Brno zamítlo rozhodnutím ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4008-3/2010-010100-21, a potvrdilo tak prvostupňové rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 12. 12. 2012, č. j. 31 Af 28/2011 - 88, napadené rozhodnutí zrušil z důvodu nedostatečné specifikace zajišťovaného celního dluhu. Dne 15. 11. 2011 proběhla na návrh Generálního ředitelství cel (kontaktní adresa Celní ředitelství Brno) nedobrovolná dražba předmětu zástavy podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen „zákon o veřejných dražbách“). Vydražitelem se stal žalobce, který tak ke dni 15. 11. 2011 nabyl vlastnické právo k předmětu zástavy. Dne 18. 3. 2013 vydal stěžovatel rozhodnutí, č. j. 374-6/2013-900000-304.1, kterým změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že do výroku rozhodnutí doplnil specifikaci zajišťovaného celního dluhu, což učinil v návaznosti na právní názor vyslovený krajským soudem v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 12. 12. 2012, č. j. 31 Af 28/2011 - 88. Stěžovatel tímto (nyní napadeným) rozhodnutím změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že do první věty výroku prvostupňového rozhodnutí se za slova „(dále jen „celního zákona“)“ doplňují slova: „za použití ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“)“ a druhou větu výroku rozhodnutí „Dlužná částka cla a daně z přidané hodnoty činí 156 499 Kč.“ nahradil textem „Zástava je zajišťována z důvodu na ní váznoucího celního dluhu, vyměřeného platebním výměrem č. j. 2023/05-2163-01, č. W2163115-00037-9 ze dne 13. 4. 2005, panu Václavu Motlovi, bytem Malý Beranov 7, 586 01 Jihlava, podnikajícímu pod obchodním jménem Václav Motl – VESAMA, IČ 18196349, DIČ CZ6502140579 (dále jen „dlužník“). V okamžiku vydání platebního výměru se celní dluh sestával z cla ve výši 82 815 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 130 684 Kč. Na cle uhradil dlužník ve splátkách 9500 Kč dne 28. 2. 2007, 9500 Kč dne 2. 4. 2007, 19 000 Kč dne 31. 5. 2007, 19 000 Kč dne 30. 8. 2007 (tzn. celkem 57 000 Kč). Ke dni vydání rozhodnutí o zajištění zástavního práva činila celková výše zajišťovaného celního dluhu 156 499 Kč, z toho clo činilo 25 815 Kč a daň z přidané hodnoty 130 684 Kč. Dne 15. 11. 2011 byla zástava prodána ve veřejné dražbě, přičemž z výtěžku bylo na úhradu cla použito 25 815 Kč a na úhradu daně z přidané hodnoty 47 097 Kč. Aktuální výše celního dluhu, vyměřeného platebním výměrem č. W2163115-00037-9, skládajícího se z daně z přidané hodnoty, činí 83 587 Kč. K celnímu dluhu se váže příslušenství, skládající se z nákladů exekučního řízení, penále a úroku z prodlení, přičemž toto příslušenství nebylo zajištěno zástavním právem. Náklady exekučního řízení činí 3 849,32 Kč (z původní částky nákladů exekučního řízení 4268 Kč bylo dne 13. 1. 2006 částečně vymoženo 418,68 Kč). Penále a úrok z prodlení z neuhrazeného celního dluhu za období 29. 4. 2005 – 18. 1. 2013 činí 121 036 Kč.“ V odůvodnění rozhodnutí stěžovatel konstatoval, že v průběhu projednávání žaloby před správním soudem byla zástava vydražena ve veřejné dražbě, přičemž vydražitelem se stal žalobce. Ten uhradil cenu dosaženou vydražením ve výši 84 000 Kč, z níž byly uhrazeny náklady veřejné dražby, a zbývající částka byla použita na částečnou úhradu celního dluhu. Stěžovatel dále uvedl, že v souladu s právním názorem krajského soudu doplnil do výroku napadeného rozhodnutí údaje tak, aby byl dostatečně specifikován zajišťovaný celní dluh. K odvolací námitce žalobce o tom, že neporušil žádná ustanovení celního zákona, na jejichž základě by měl platit celní dluh, protože dlužníkem je dovozce, stěžovatel sdělil, že žalobce nebyl v daném případě dlužníkem celního dluhu, pouze na jeho majetku vázlo celní zástavní právo. Dlužníkem je skutečně pouze dovozce, který splnil kritéria podle § 240 odst. 3 písm. a) celního zákona v relevantním znění. V této věci celní zástavní právo vzniklo ze zákona dne 1. 4. 2004, kdy byla dovezena zástava jako zahraniční zboží (§ 305 odst. 2 celního zákona). Podle § 155 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), zástavním právem může být zajištěna i pohledávka, která má v budoucnu teprve vzniknout, anebo pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky; takto je celním zástavním právem zajištěn celní dluh, který má teprve vzniknout. Podle § 305 odst. 3 celního zákona mohou celní orgány zajistit zástavu do doby, než bude celní dluh splněn nebo zajištěn v plné výši, a to bez ohledu na práva třetích osob. Stěžovatel dále konstatoval, že celní orgány mají právo zajistit zástavu před okamžikem vyměření celního dluhu i po něm. Stěžovatel mimo jiné konstatoval, že prodejem zástavy ve veřejné dražbě zaniklo předmětné zástavní právo v souladu s § 58 odst. 1 zákona o veřejných dražbách. K další z odvolacích námitek žalobce, podle které celní zástavní právo slouží pouze k zajištění pohledávky splatné v budoucnosti, a proto nemůže být zajištěn existující celní dluh, stěžovatel uvedl, že celní zástavní právo lze realizovat po celou dobu existence celního dluhu. Není pravdou, že zaniká vyměřením celního dluhu, jak se domnívá žalobce. Stěžovatel vypořádal rovněž ostatní odvolací námitky žalobce, jejichž rekapitulace však není pro řízení o nyní projednávané kasační stížnosti nezbytná. Žalobce podal dne 17. 5. 2013 žalobu u krajského soudu, ve které především namítal nezákonnost prvostupňového rozhodnutí a rozhodnutí stěžovatele, která neměla být vydána v souladu s § 305 celního zákona a v konečném důsledku měla porušit vlastnické právo žalobce. Žalobce mimo jiné namítal, že stěžovatel nemohl svým rozhodnutím ze dne 18. 3. 2013 měnit prvostupňové rozhodnutí o zajištění zástavy, neboť celní zástavní právo zaniklo ke dni 15. 11. 2011, kdy byla zástava vydražena ve veřejné dražbě. Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 6. 2015, č. j. 31 Af 45/2013 - 92, rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že již dříve v této věci zrušil rozhodnutí Celního ředitelství Brno jako odvolacího orgánu pro nedostatečnou specifikaci celního dluhu v prvostupňovém rozhodnutí, což bylo napraveno. Touto vadou však nyní rozhodnutí stěžovatele netrpí. Krajský soud odkázal na § 305 celního zákona, § 58 zákona o veřejných dražbách a jako stěžejní vyhodnotil námitku žalobce, podle které celní zástavní právo k zástavě zaniklo v důsledku vydražení ve veřejné dražbě. K této námitce uvedl, že se opírá o skutečnosti, které nastaly až v průběhu řízení před krajským soudem, které vedlo k vydání prvního (zrušujícího) rozsudku ve věci; tato námitka proto nebyla a ani nemohla být vznesena v odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí celního úřadu. V napadeném rozhodnutí pak stěžovatel pouze uvádí, že na zástavě vázlo celní zástavní právo, které mohlo ve smyslu § 305 odst. 4 celního zákona zaniknout se zánikem pohledávky, zánikem zástavy nebo zajištěním celního dluhu, přičemž ani jedna z těchto skutečností nenastala. Dále stěžovatel výslovně uvádí následující „[v]lastník či držitel zástavy se mohl domoci zrušení zajištění zástavy tím, že by zbývající částku celního dluhu za dlužníka uhradil, či zajistil. Prodejem zástavy ve veřejné dražbě zaniklo předmětné zástavní právo v souladu s ustanovením § 58 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů“. Podle ná