6 As 237/2015

Navrhovatel je vlastníkem pozemků a staveb na nich, které jsou jejich součástí, a to pozemků p. č. st. 1634, p. č. st. 1635, p. č. st. 1806; p. č. st. 2029/1, p. č. st. 2104, včetně staveb na nich, dále část p. č. st. 1633/1, včetně stavby bez čp/če (původně na pozemku p. č. st. 1632/1 a pozemku p. č. st. 1632/2) a části pozemku p. č. st. 16321, dále pozemků p. č. 752/40, p. č. 752/51, p. č. 752/54, p. č. 5475/4, p. č. 5475/6, p. č. 5483/2, p. č. 5545/1 a části pozemků p. č. 752/25, p. č. 752/68, p. č. 752/69, p. č. 752/26, p. č. 752/43, p. č. 752/62, p. č. 752/64, p. č. 752/65 a p. č. 5475/2, vše v katastrálním území obce Vizovice; budovy slouží k výrobě, skladování a odbytu destilátů, ostatní pozemky spojují jednotlivé provozy, přes které jsou realizovány logistické toky vnitřní i vnější (dále jen „výrobní podnik“).

Dne 4. 6. 2012 schválilo zastupitelstvo odpůrce dle § 54 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „stavební zákon“), svým usnesením č. VI/86/12 opatření obecné povahy č. 1/2012/vi - územní plán města Vizovice (dále jen „územní plán“), který nabyl účinnosti 22. 6. 2012.

Dle napadeného územního plánu je v západní části města Vizovice navržena směrová úprava stávající železniční trati č. 331 Otrokovice – Vizovice a ve východní části Vizovic bylo navrženo její prodloužení v úseku Vizovice – Valašská Polanka. Touto úpravou došlo k vymezení koridoru železniční tratě v severní části výrobního podniku navrhovatele, umístěného podél části stávající železniční tratě č. 331, koridor následně za železniční stanicí Vizovice je navržen v historickém tělese tzv. Baťovy dráhy vedoucím středem města Vizovice a pokračuje směrem na Valašskou Polanku. K vymezení tohoto koridoru došlo v návaznosti na Zásady územního rozvoje Zlínského kraje (dále jen „ZÚR ZK 2008“) vydané Zastupitelstvem Zlínského kraje dne 10. 9. 2008 usnesením č. 0761/Z23/08, které nabyly účinnosti dne 23. 10. 2008.

Návrhem podle § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), doručeným Krajskému soudu v Brně dne 15. 6. 2015, se navrhovatel domáhal zrušení územního plánu města Vizovice, a to v části, jíž se dotýká jeho výrobního podniku, neboť je jím dotčen na svém právu vlastnickém a právu podnikat (čl. 11 a čl. 26 Ústavy České republiky), uplatnil jednak důvody procesní, jednak hmotněprávní. K prokázání svých tvrzení navrhovatel předložil řadu důkazů. Konkrétně se domáhal zrušení územního plánu ve vymezené části s tím, že dotčené nemovitosti, které nákladně rekonstruoval i za podpory dotací z Evropské unie, potřebuje ke své podnikatelské činnosti. Navrhovaná úprava znamená likvidaci jeho výrobního podniku, znehodnocení zapsaných ochranných známek. Schválení územního plánu samo snížilo hodnotu majetku (došlo ke zřízení předkupního práva) a dále znemožňuje provádět stavební úpravy a realizovat investice, ohrožuje konkurenceschopnost. Důvody nezákonnosti územního plánu navrhovatel dále vymezil v 13. bodech, jejichž argumentaci rozvinul v replice ze dne 4. 9. 2015 s ohledem na v té době aktuální stav jednotlivých nástrojů územního plánování.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 9. 2015, č. j. 64A 2/2015 - 85, návrh zamítl.

Kasační stížností navrhovatel (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu a navrhl, aby jej Nejvyšší správní soud zrušil a případně zrušil i opatření obecné povahy – územní plán města Vizovice v části napadené podaným návrhem.

Odpůrce ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá předchozí písemná vyjádření s tím, že nemá žádné doplňující návrhy. Kasační stížnost navrhovatele je opakováním argumentů uplatněných v původním návrhu na zrušení opatření obecné povahy, které již byly zohledněny v napadeném rozsudku.

Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

Kasační důvody stěžovatel podřadil pod ust. § 103 odst. 1 písm. a), a d) s. ř. s.

Kasační stížnost není důvodná.

Stěžovatel namítá dílem nesprávné posouzení právní otázky soudem a dílem nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Tvrdí, že soud neprovedl veškeré jím navrhované důkazy, z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, z jakých důkazů soud vycházel, jak je vyhodnotil, nevypořádal se ani se všemi argumenty navrhovatele. Nejvyšší správní soud, s ohledem na to, že konkrétní důvody kasační stížnosti navazují na námitky uplatněné stěžovatelem v návrhu podaném krajskému soudu svým obsahem i rozsahem, považuje za vhodné se s nimi vypořádat samostatně i ve vzájemné souvislosti. a) Vypořádání námitek proti konceptu a proti návrhu územního plánu

Stěžovatel v kasační stížnosti (bod II/1., k bodu III/1 a 2 návrhu) namítá, že krajský soud nesprávně po právní stránce posoudil, že jeho námitky proti konceptu a návrhu územního plánu nebyly projednány, zohledněny a náležitě vypořádány; nesouhlasí se závěry soudu (odkazem na zvukový záznam z projednání návrhu) a setrvává na tom, že odpůrce se s jeho konkrétními argumenty v obou podaných námitkách vůbec nezabýval a nevyhodnotil je. V odůvodnění obou rozhodnutí o jeho námitkách postrádá zejména vypořádání se s námitkou absence jakékoli studie o využitelnosti a potřebnosti předmětné železniční tratě (existence veřejného zájmu na jejím vybudování), vysvětlení, proč tento zájem převažuje nad zájmem na zachování jeho vlastnictví (neboť realizace záměru představuje likvidaci jeho podniku), vypořádání námitky, že je technicky možné vést trasu mimo jeho výrobní podnik a zásah do jeho vlastnictví není nezbytně nutný a nevyhnutelný. Absentuje vypořádání námitky dalších negativních dopadů záměru, námitky, že je dán i celospolečenský zájem na rozvoji jeho podniku. Dále (bod II/2.) nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že procesní pochybení odpůrce v případě rozhodnutí o námitkách proti konceptu územního plánu není důvodem pro jeho zrušení, protože nemá přímý dopad do jeho právní sféry. Výroková část tohoto rozhodnutí je v rozporu s odůvodněním a dalším faktickým postupem, rozhodnutí je zmatečné a jeho výrok není způsobilým podkladem k dalšímu zvolenému postupu.

Odpůrce s odkazem na konkrétní podklady při projednávání zadání, konceptu a návrhu územního plánu námitkám oponoval, v replice stěžovatel setrval na svém tvrzení.

Z předložených podkladů odpůrce vyplývá, že v konceptu územního plánu byly navrhovány 3 varianty řešení nové trasy železniční tratě č. 331 a jejího prodloužení z Vizovic směrem na Valašskou Polanku. V západní části obce (před stávající, konečnou železniční stanicí v obci) varianta A prochází jižní částí výrobního podniku; varianta B prochází severní částí výrobního podniku (dle stěžovatele jsou touto variantou dotčeny budovy na p. č. st. 1633/1, 1633/2, 1634, 1635, 2104, 1806 a 2029/1, tj. provozy sklad destilátů, sklad lahví, sklad odbytu, výkup ovoce, nová kvasírna, pálenice a rektifikace); varianta C pokrývá celý prostor výrobního podniku.

Stěžovatel v námitkách ze dne 26. 5. 2010 (č. N 12) proti konceptu územního plánu mj. brojil proti všem třem variantám. Za prvé namítal, že nebyla zpracována a předložena studie využitelnosti a návratnosti finančních prostředků vložených do vybudování nové trasy železnice, která by prokazovala naléhavý společenský zájem na jejím vybudování (nezbytnost řešení) a jeho převahu nad soukromými zájmy subjektů, jejichž vlastnictví může být tímto záměrem dotčeno. Poukazoval na to, že podle Politiky územního rozvoje ČR z roku 2008 bylo uloženo prověřit proveditelnost tohoto rozvojového záměru, a navrhl, aby bylo zadáno zpracování takové studie. Za druhé tvrdil, že navrhovaná řešení nedodržují pravidlo vést infrastrukturu mimo sídelní celky nebo podél již vybudované dopravní infrastruktury, postrádal zpracování územní studie zabývající se variantou vedení nové trasy železnice podél rychlostní komunikace R49. Za třetí vyslovil zásadní nesouhlas se všemi třemi variantami, s tím, že znemožňují celkový koncept podnikání společnosti, nerespektují více než 425 let trvající tradici výroby ovocných destilátů. Navrhl, aby varianta B byla při zpracování pokynů k návrhu územního plánu a v návrhu upravena tak, aby realizace a provozování nové trasy žádným způsobem nezasahovalo do jeho majetkových práv a neomezovalo aktivity výrobního podniku, tzn.„vymezený koridor dle varianty B zúžit tak, aby nemovitosti v našem vlastnictví zůstaly zcela nedotčeny s tím, že nová trasa železniční tratě bude vedena po stávajícím tělese železniční tratě a k odklonu na napojení na železniční val dojde až v místě železniční stanice Vizovice.“

Podle vyhodnocení námitek proti konceptu pořizovatelem a pokynů pro zpracování návrhu územního plánu, schválených usnesením zastupitelstva dne 11. 10. 2010 dle § 49 odst. 3 stavebního zákona, se námitce (obsahem odpovídající třetí námitce) vyhovuje s odkazem na kap. 2. 1. 2. a kap. 3 (požadavky dotčených orgánů a rozhodnutí o výsledné variantě řešení schválené usnesením zastupitelstva ze dne 12. 7. 2010) a „bude dále zapracována varianta B plochy drážní dopravy DZ“.

Dne 29. 2. 2012 stěžovatel uplatnil námitky proti návrhu územního plánu (č. N 17). Předně namítl, že jeho námitkám proti konceptu územního plánu vyhověno nebylo, ač se tak v návrhu uvádí, protože byla do návrhu převzata varianta B bez jakýchkoli úprav. Zopakoval proto námitky dříve uvedené s popisem provozu podniku a nových investic do něho s tím, že není dotčen přímo toliko provoz stáčírny, s ostatním provozem tvoří však funkční celek o celkové ploše 4,7ha a je nemožné jednotlivé provozy přemístit jinam. Znovu poukázal na dosud nezpracovanou studii proveditelnosti rozvojového záměru, navrhl neschválení návrhu a jeho další úpravu tak, aby nebyl dotčen jeho výrobní podnik.

Námitkám proti návrhu územního plánu odpůrce nevyhověl s odůvodněním, že „Požadavek na vymezení plochy DZ- plocha pro železniční dopravu v územním plánu obce vyplývá z nadřazené dokumentace. Záměr prodloužení železniční tratě č. 331 východně k hranici s SK je zapracován v Politice územního rozvoje ČR 2008 a následně v Zásadách územního rozvoje Zlínského kraje z r. 2008, ze kterých pro zmiňované území firmy RUDOLF JELÍNEK, a.s. vyplývá požadavek na vymezení koridoru pro železnici Z01 v šířce 200m (100m na každou stranu od uvažované trasy železnice), což je celý areál firmy. V konceptu územního plánu byla plocha železnice řešena ve 3 variantách, kdy varianta B, která je zapracována v návrhu, byla dohodnuta a schválena k zapracování do návrhu, když plně akceptovala požadavky společnosti RJ a.s. Jedná se o plochu vymezenou pro stavbu veřejně prospěšnou, kdy vlastnická práva k pozemkům a stavbám nelze chápat jako zcela nedotknuté. V současné době zahájil Krajský úřad Zlínského kraje práce na zpracování územní studie na prověření uvažovaného záměru.“

V návrhu (bod III/1.) podaném krajskému soudu stěžovatel namítl, že „ Dle názoru žalobce při vydávání územního plánu nebyl dodržen zákonem stanovený postup. Žalobce má za to, že pořizovatel územního plánu a zastupitelstvo žalovaného se nezabývalo všemi argumenty uvedenými v námitkách žalobce proti konceptu územního plánu, který předcházel návrhu územního plánu, a argumenty uvedenými v námitkách proti návrhu územního plánu. Argumenty uvedené v námitkách proti konceptu i argumenty uvedené v námitkách proti návrhu územního plánu nebyly řádně projednány, zohledněny a náležitým způsobem vypořádány“. Pod bodem III/2. návrhu nezákonný postup konkrétně spatřoval v tom, že o jeho námitce proti konceptu územního plánu odpůrce rozhodl tak, že jí vyhovuje, ačkoli jí nevyhověl a navazující postup byl zcela opačný, trasa železnice ve variantě B nebyla upravena, jak požadoval.

Odpůrce oponoval tím, že námitky navrhovatele ke konceptu obsahovaly jednak skutečnosti, které jsou v kompetenci Krajského úřadu Zlínského kraje a míří do nadřazené dokumentace (ZÚR ZK 2008), jednak požadoval zapracování varianty B ploch pro drážní dopravu, ovšem tak, aby nebyl dotčen jeho výrobní podnik. Takové řešení by však bylo v rozporu s nadřazenou územně plánovací dokumentací a neumožnilo v budoucnu napojení na stávající těleso tzv. Baťovy dráhy. Námitky navrhovatele ke konceptu i návrhu územního plánu byly vždy vyhodnoceny s určeným zastupitelem (příloha č. 4, příloha č. 6) a návrh vyhodnocení byl předložen Zastupitelstvu města Vizovice, v procesu zpracování územního plánu byl navrhovatel průběžně informován o skutečnostech, které vedly k danému vymezení plochy pro drážní dopravu, účastnil se diskuse k předloženým variantám. Vyhodnocení zapracované varianty B je součástí části B. 1. Návrhu územního plánu, jde o variantu pro navrhovatele nejšetrnější, část areálu navrhovatele je součástí koridoru pro elektrizaci stávající dráhy vyplývající z nadřazené dokumentace ZÚR ZK 2008. Zdůvodnění vymezení varianty B dle konceptu územního plánu bez jakýchkoliv úprav vyplývá z vyjádření shora k bodu 1. Podle odpůrce není technicky možné realizovat železniční trať mimo pozemky a stavby ve vlastnictví navrhovatele, není ani možné specifikovat konkrétní omezení navrhovatele.

Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou argumentaci stěžovatele proti závěru krajského soudu, jímž nepřisvědčil návrhu v bodě III/2 tj. nezákonnosti postupu při vypořádání námitek proti konceptu územního plánu. Krajský soud zdůraznil, že navrhovateli bylo následně umožněno podat námitky proti návrhu územního plánu a o těchto námitkách bylo řádně rozhodnuto usnesením zastupitelstva, a teprve toto rozhodnutí mělo přímý dopad do jeho práv. Správně poukázal na nutnost rozlišovat jednotlivé fáze územního plánování, a tedy i pojem konceptu územního plánu a návrhu územního plánu. Přiznal rovněž důvodnost tvrzení navrhovatele, že v námitkách proti konceptu územního plánu žádal, aby byla zastupitelstvu předložena varianta B, ale s úpravami, oproti tomu, ač bylo ve vyhodnocení námitek námitce vyhověno, varianta B byla zapracována bez dalšího, a že tak námitky proti konceptu nebyly řádně vypořádány a postup odpůrce byl skutečně nesprávný. Zároveň však uzavřel, že tento postup „nepředstavoval takové procesní pochybení, na základě kterého by bylo nutné napadené opatření obecné povahy zrušit, neboť toto vyhodnocení sloužilo toliko k přípravě návrhu územního plánu, a nemělo tak přímý dopad do právní sféry navrhovatele.“ K tomu odkázal rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č.j. 6 Ao 7/2011 – 74, podle něhož „vůči navrhovatelce je závazné až rozhodnutí o námitkách (byť nesprávné posouzené jako připomínky) v rámci napadeného územního plánu, nikoli vyjádření odpůrce k jejím námitkám v rámci konceptu územního plánu; zásah do práv navrhovatelky či důvod pro zrušení napadeného opatření obecné povahy by proto zásadně nemělo představovat pochybení v rámci vypořádání se s výhradami uplatněnými vůči konceptu územního plánu, neboť aktem zasahujícím do sféry dotčených osob je až konečné opatření obecné povahy, nikoli jeho koncept. Jako v každém případě týkajícím se tvrzeného porušení procesních pravidel je vždy namístě zkoumat konkrétní důsledky případného pochybení pro konečnou právní pozici dotčeného subjektu. Důvodem pro zásah ze strany soudu mohou být pouze takové procesní excesy, které se dotýkají samé podstaty procesních práv účastníka takového procesu s přímým dopadem do jeho právního postavení.“

Argumentace navrhovatele v tomto bodu návrhu se soustředila skutečně toliko na rozpor mezi závěrem odpůrce, že se námitce proti konceptu územního plánu „vyhovuje“, a postupem, jímž byla schválena pro zpracování do návrhu územního plánu dle pokynů varianta B bez jím navrhované úpravy trasy železniční trati v úseku dotýkajícím se jeho výrobního podniku (tj. před konečnou stanicí stávající trati č. 331 ve Vizovicích). Krajský soud nepochybil, pokud namítanou vadu v tomto postupu sice uznal oprávněnou, avšak neshledal ji důvodem pro zrušení napadeného územního plánu.

Odůvodnění rozsudku krajského soudu lze doplnit toliko v tom smyslu, že v jednotlivých fázích přípravy územního plánu bylo třeba lišit námitky proti konceptu a námitky k návrhu územního plánu. Podle § 49 odst. 2 písm. d) stavebního zákona pořizovatel k návrhu pokynů pro zpracování územního plánu připojí odůvodnění, které obsahuje mj. „vyhodnocení, jak byly zohledněny námitky a připomínky“. Až o námitkách proti návrhu územního plánu, podaných ve fázi „řízení o územním plánu“(§ 52 stavebního zákona) se však vydává rozhodnutí, které je součástí schváleného územního plánu (§ 172 správního řádu). O námitkách proti konceptu se nevydává rozhodnutí, mají jiný charakter, než námitky k návrhu územního plánu. Z vyhodnocení námitek proti konceptu územního plánu v daném případě sice plyne, že se jim vyhovuje, současně však z tohoto vyhodnocení a pokynů ke zpracování návrhu je zřejmé, že bude v návrhu zapracována varianta B, se kterou vyslovil souhlas nejen Správce železniční dopravní cesty, ale i Ministerstvo dopravy a nadřízený orgán územního rozhodování, a to i z důvodu závaznosti vymezeného koridoru pro tuto železniční trať v ZÚR ZK 2008. Protože o námitkách proti konceptu se na rozdíl od námitek k návrhu nevydává rozhodnutí, ale toliko se vyhodnotí, zda je možné je zohlednit, nelze v tomto postupu spatřovat rozpor mezi „výrokem a odůvodněním rozhodnutí“, jak stěžovatel namítá.

Stěžovateli lze přisvědčit toliko potud, že ze tří variant (možného vymezení ploch pro drážní dopravu v rámci koridoru závazně stanoveného pro území dotčených obcí v ZÚR ZK 2008), projednávaných v rámci konceptu územního plánu navrhoval zapracování varianty B, avšak podmíněné její další úpravou, k níž pořizovatel ani zastupitelstvo odpůrce nepřistoupilo. Výběrem varianty B bez úprav k zapracování do návrhu územního plánu, mu tak zcela vyhověno nebylo. Nelze mu však přisvědčit, že pro vyhotovení návrhu územního plánu zde nebyl dán podklad, neboť návrh územního plánu byl zpracován v souladu s pokyny, schválenými zastupitelstvem dne 11. 10. 2010. Rozpor mezi závěrem vyhodnocení a pokyny pro zpracování, že námitce „se vyhovuje“ a textem „bude dále zapracována varianta B plochy drážní dopravy DZ“ tak značí, že byla vybrána varianta B ze tří možných upřednostněná stěžovatelem, ale bez úprav jím navržených, a to z důvodů uvedených v kap. 2 a 3, na něž bylo odkázáno. Krajský soud důvodně této námitce nepřisvědčil, neboť zde nenastal rozpor projednávané části územního plánu s pokyny ke zpracování návrhu územního plánu, schválenými zastupitelstvem.

Nelze pominout dynamiku procesu pořizování územně plánovací dokumentace, jejíž obsah se proměňuje v čase tak, jak tento proces prochází jednotlivými fázemi, jak zdůraznil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010 – 169 (byť k pořizování změny územního plánu): „[s]tavební zákon v § 50 odst. 1 požaduje, aby návrh změny územního plánu byl zpracován na základě schváleného zadání změny územního plánu nebo schválených pokynů pro zpracování návrhu změny územního plánu (to v případě, že by byl pořizován koncept). Použité spojení „na základě“ nelze vnímat jako příkaz, aby návrh změny územního plánu byl identický s obsahem schváleného zadání, nýbrž jako pokyn, aby návrh vycházel ze schváleného zadání.“ Námitku vznesenou proti konceptu územního plánu tak bezesporu lze po vyhodnocení zohlednit a zapracovat do pokynů k návrhu územního plánu, avšak jen, nedostane-li se požadované řešení do rozporu s nadřazenou územně plánovací dokumentací či jinými zákonem chráněnými zájmy a nevybočuje-li z rozsahu schváleného zadání územního plánu.

V návrhu územního plánu přijaté řešení nevyhovělo zcela námitkám stěžovatele ke konceptu územního plánu, resp. následně vzneseným i proti návrhu územního plánu. Oprávněným požadavkem v takové situaci je, aby oporu územním plánem zvolenému řešení poskytovaly v rozhodnutí o námitkách proti návrhu územního plánu přesvědčivé důvody.

Stěžovatel v kasační stížnosti (bod II/1.) nesouhlasí i se závěrem krajského soudu, že jeho námitky byly řádně projednány a vypořádány a setrvává na tom, že odpůrce se s jeho konkrétními argumenty uplatněnými v námitkách vůbec nezabýval a nevyhodnotil je.

Nejvyšší správní soud považuje za nutné zde předeslat, že dle § 101b odst. 2 s. ř. s. návrh na zrušení opatření obecné povahy musí obsahovat návrhové body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel opatření obecné povahy nebo jeho část za nezákonné, při rozhodování je podle § 101d odst. 1 s. ř. s. soud rozsahem a důvody návrhu vázán. Stěžovatel v bodu III. 1 návrhu toliko obecně namítl, že jeho argumenty uvedené v námitkách nebyly projednány, zohledněny a náležitě vypořádány (viz citace shora bod [18]); konkrétní skutkové a právní důvody, v nichž spatřoval nezákonnost postupu odpůrce, obsahovaly až další návrhové body, které také následně krajský soud posoudil.

K takto obecně vymezenému bodu návrhu proti postupu při projednání a vypořádání námitek podaných navrhovatelem, krajský soud v rozsudku odkázal na zvukový záznam z projednání návrhu napadeného územního plánu ze dne 29. 2. 2012 (část od 1:45 hod.), s tím, že bylo (i když stručně) navrhovateli vysvětleno, proč byla železniční trať navržena takovým způsobem (zejména odkazem na vymezení tratě v ZÚR Zlínského kraje) a že není možné ji vést jinudy. Uvedl, že stěžovateli bylo výslovně sděleno, že ze tří variant vedení tratě byla zvolena varianta nejšetrnější k výrobě, že po vyhodnocení dne 9. 3. 2012 byl zpracován návrh na rozhodnutí o námitkách, o nichž usnesením Zastupitelstvo města Vizovice dne 4. 6. 2012 rozhodlo. Krajský soud uznal, že „odůvodnění vypořádání námitky navrhovatele jistě neoplývá podrobnou a sofistikovanou argumentací, nicméně jsou z něj seznatelné důvody nevyhovění námitce, tedy zejména skutečnost, že koridor železniční tratě byl vymezen v nadřazené územně plánovací dokumentaci a Krajský úřad Zlínského kraje v současné době zahájil práce na zpracování územní studie. K omezení vlastnického práva navrhovatele pak odpůrce uvedl, že se jedná o plochu vymezenou pro veřejně prospěšnou stavbu a vlastnické právo není nedotknutelné. Za situace, kdy je koridor železniční tratě, v jehož „mantinelech“ se odpůrce musel pohybovat, vymezen v ZÚR Zlínského kraje“, shledal odůvodnění z hlediska nároků na jeho přezkoumatelnost dostatečné.

Nesouhlas stěžovatele s tímto odůvodněním napadeného rozsudku neobstojí předně proto, že je adekvátní odpovědí na obecně uplatněný návrhový bod. Určujícím, stejně jako v případě přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí je kvalita a rozsah návrhové argumentace v řízení před krajským soudem, která předurčuje i rozsah soudního přezkumu i obsah a kvalitu rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, rozsudek téhož soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42). Pokud by krajský soud překročil rámec žalobou vymezený, šlo by o „jinou vadu řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Tento postup by představoval zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť je jím odňato právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7Afs 216/2006 - 63). Není naprosto na místě, aby soud za navrhovatele spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které návrh. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta, (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010 č. j. 4 As 3/2008, publikovaný pod č. 2162/2011 Sb. NSS).

Zejména však nelze pominout, že další dílčí a konkrétní námitky proti návrhu územního plánu a jejich důvodnost byly navrhovatelem uplatněny v návrhu podaném soudu samostatně a krajský soud je také vypořádal (např. námitku absence studie týkající se využitelnosti a potřebnosti železniční tratě, resp. jejího prodloužení, negativních dopadů zvoleného řešení na rozvoj města, proporcionalitu zásahu do vlastnictví stěžovatele a jeho nezbytnost, možnost jiné trasy mimo výrobní podnik stěžovatele apod.).

Dovolává-li se stěžovatel závěrů rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010 - 169 a ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136, ohledně požadavku na odůvodnění rozhodnutí o námitkách, je nutno rovněž zdůraznit, že v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2011, č. j. 6 Ao 6/2010 - 103, Nejvyšší správní soud uvedl, že veškeré nezákonnosti napadených opatření obecné povahy je třeba posuzovat i z pohledu proporcionality mezi namítanou nezákonností a důsledky případného vyhovění návrhu. „V řízení podle § 101a a násl. s. ř. s. soud hodnotí opatření obecné povahy jako celek. K jeho zrušení by měl přistoupit, pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku. Zrušení napadeného opatření obecné povahy nastupuje tehdy, když pochybení správního orgánu překročila mez, kterou je možno vzhledem k celkové komplikovanosti řízení a s přihlédnutím k povaze rozhodované věci považovat za ještě přijatelnou. K překročení takové meze může dojít jediným závažným pochybením stejně jako větším počtem relativně samostatných (povětšinou procesních) pochybení, která by mohla být jednotlivě vnímána jako marginální, ale ve svém úhrnu představují podstatný zásah do veřejných subjektivních práv navrhovatelů.“ (rozsudek č. j. 8 Ao 2/2010 - 644).

Nejvyšší správní soud vzhledem i k níže uvedeným skutečnostem uzavírá shodně s krajským soudem, že požadavkům na přezkoumatelnost rozhodnutí o námitkách dostálo. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu ve vztahu k individuálním správním aktům, tím spíše pak k aktům, jakým je opatření obecné povahy, jehož je rozhodnutí o námitkách součástí, platí, že nelze nedostatkem důvodů rozumět dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud nebo správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS.).

Nejvyšší správní soud proto neshledal námitky proti postupu krajského soudu důvodné. b) Rozpor s vyšší územně plánovací dokumentací

Stěžovatel v kasační stížnosti (bod II/3) trvá stejně jako v návrhu i v replice (bod III/4) na tom, že napadený územní plán je v rozporu s Politikou územního rozvoje ČR 2008 (dále jen PÚR 2008), účinnou ke dni vydání územního plánu, protože tato již nenavrhuje prodloužení železniční tratě Vizovice - Valašská Polanka, jak je zřejmé z „Vyhodnocení vlivů politiky územního rozvoje ČR 2008 na udržitelný rozvoj území“ toto prodloužení tratě bylo vypuštěno. Namítá, že z potvrzení souladu územního plánu s vyšší územně plánovací dokumentací ze strany Krajského úřadu Zlínského kraje nelze dospět k závěru, že je územní plán skutečně s touto PÚR 2008 v souladu.

Odpůrce ve vyjádření návrhu oponoval; napadený územní plán je zpracován v souladu s PÚR 2008, v níž je vymezen v čl. 89 koridor ŽD1 pro zabezpečení rychlého kapacitního spojení krajského města Zlína se severovýchodem kraje a zkrácení cestovní doby na Slovensko. Soulad napadeného územního plánu s PÚR a ZÚR ZK 2008 s ostatními dokumenty potvrdil ve svém stanovisku nadřízený orgán, Krajský úřad Zlínského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu. V ZÚR ZK 2008 je pro železniční koridor Otrokovice – Zlín – Vizovice – Valašská Polanka s označením Z01 vymezen koridor šířky 200 m, který byl v napadeném územním plánu ve sledovaném úseku zpřesněn na šířku od 40 m (západní část areálu navrhovatele) do 100 m šířky (východní část areálu navrhovatele).

Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, který zcela přehledně v rozsudku nejprve vymezil východiska aplikovatelná na vzájemnou vázanost nástrojů územního plánování zejména na vztah ZÚR ZK 2008 a napadeného územního plánu, a to odkazem rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2011, č. j. 6 Ao 1/2011 - 74, jehož závěry obsáhle citoval, a rozsudek č. j. 1 Ao 1/2009 – 185 ze dne 23. 9. 2009, rovněž i rozsudek z 27. 10. 2010, č. j. 9 Ao 1/2010 – 84).V daném případě uzavřel, že v ZÚR ZK 2008 koridor železniční dopravy, zasahující celý výrobní areál navrhovatele, zaznačen je, a to v šířce 200 m, a dovodil, že „Za této situace není podstatné, jakým konkrétním způsobem byl tento koridor vymezen v PÚR, pokud tam alespoň obecně vymezen byl. V této souvislosti krajský soud připouští, že popis koridoru ŽD 1 v bodě 89 PÚR není na první pohled snadno pochopitelný, nicméně při bližším prostudování je z něj zřejmé, že větev odbočující z tratě Brno – Přerov (trať č. 300) má pokračovat ke stávající trati č. 280 (Hranice na Moravě – Horní Lideč – hranice ČR/SR–Púchov), tedy směrem na Valašskou Polanku. Tento závěr je patrný zvláště s přihlédnutím ke schématu č. 4 na str. 63 PÚR, kde je tento koridor zakreslen. To, že v PÚR není výslovně zmíněno (a bylo případně vypuštěno) prodloužení tratě z Vizovic přímo do Valašské Polanky neznamená, že by napadený územní plán byl s PÚR v rozporu. Nelze totiž přehlédnout, že koridor vymezený v PÚR, tedy s nejvyšší mírou obecnosti, musel být následně konkretizován ZÚR Zlínského kraje, ve kterých je předmětná trať zakreslena včetně prodloužení do Valašské Polanky. Krajský úřad Zlínského kraje přitom soulad napadeného územního plánu s ZÚR Zlínského kraje, jakož i s PÚR potvrdil (Potvrzení o odstranění nedostatků ze dne 3. 1. 2012 č. j. KUZL 92121/2011). Za situace, kdy se navržený koridor v napadeném územním plánu pohybuje v koridoru předpokládaném právě v PÚR a především konkretizovaném v ZÚR Zlínského kraje, nejedná se o rozpor mezi jednotlivými dokumentacemi pro územní plánování vůbec.“

Stěžovatel citovaný závěr krajského soudu nijak blíže nevyvrací, trvá na svém původním tvrzení, že napadený územní plán je v rozporu s PÚR 2008, protože prodloužení tratě bylo z návrhu PÚR 2008 vypuštěno.

Z podkladů vyplývá, že v PÚR 2006 (schválena usnesením vlády č. 561 ze dne 17. 5. 2006), čl. (79) ŽD1 byl vymezen: koridor Brno - Přerov (stávající trať 300) s možnou větví: Kroměříž – Otrokovice – Zlín – Vizovice - Valašská Polanka [stávající trať č. 280 Hranice na Moravě - Horní Lideč - hranice ČR (-Púchov)], s možným využitím úseků stávajících tratí 303, 330 a č. 331 Otrokovice – Zlín - Vizovice. Důvodem vymezení je zkapacitnění železniční trati s vysokou intenzitou osobní dopravy, zvýšení atraktivity odbočnou větví do Zlína a směrem na Slovensko. V úkolech pro územní plánování bylo stanoveno: „Zabezpečit územní průmět vybraných variant řešení do ÚPD“, úkolem Ministerstva dopravy: Zpracovat pilotní projekt prověřující proveditelnost záměru do konce roku 2010.

V navazujících ZÚR ZK 2008 (usnesení zastupitelstva ZK č. 0761/Z23/08 dne 10. 9. 2008), v čl. 34, byl zpřesněn koridor konvenční železniční dopravy mezinárodního významu ŽD1, podchycený v PÚR 2006, konkrétně trať č. 331 s prodloužením Vizovice - Valašská Polanka; v popisu veřejně prospěšných staveb, kód Z01. Čl. 35 navrhuje v rámci koridoru ŽD1 modernizaci stávající trati č. 330 (Hulín - Otrokovice) včetně zkapacitnění, a modernizaci a elektrizaci trati č. 331 Otrokovice – Zlín - Vizovice, včetně zdvojkolejnění v úseku Otrokovice -Zlín. Čl. 36 stanoví zásady pro rozhodování o změnách a úkoly: a) respektovat koridor (Brno) – Kroměříž – Otrokovice – Zlín - Valašská Polanka (-Púchov); Úkol: a) zpřesnit územní studií koridor ŽD1, prověřit územní průmět odbočné kolejové větvě (Brno)- Kroměříž – Zlín - Valašská Polanka-hranice ČR (-Púchov) a koordinovat se silničním koridorem S3 v úseku Pozděchov - Valašská Polanka, b) zajistit územní koordinaci a ochranu koridoru ŽD1 v ÚPD dotčených obcí. Čl. 84 - veřejně prospěšné stavby pro dopravu, vymezuje Z01- trať č. 331 – Otrokovice – Zlín – Vizovice -Valašská Polanka, modernizace a prodloužení trati; dle výkresu vede z Vizovic prodloužení trati směrem na obce Lutonina, Ublo, Pozděchov; koridor 200m.

Na základě této schválené a pro zpracování nižší územně plánovací dokumentace závazné nadřazené územně plánovací dokumentace (§ 31 odst. 4, § 36 odst. 5, § 43 odst. 3 stavebního zákona) bylo dne 25. 5. 2009 schváleno odpůrcem zadání pro pořízení územního plánu města Vizovice.

V PÚR 2008 (schválené usnesením vlády č. 929 ze dne 20. 7. 2009, která zrušuje PÚR 2006) byl v čl. 89: ŽD1- vymezen koridor: Brno-Přerov (č. 300), s větví na Kroměříž-Otrokovice-Zlín-Vizovice, stávající č. 280, možné využití úseků stávajících tratí č. 303, č. 330, č. 331; úkol prověřit proveditelnost rozvojového záměru zůstal. Ve výkresu je stále koridor prodloužení trati z Vizovic k trati č. 280 zachován. Dle textu však již netrvá napojení ve Valašské Polance. V návaznosti na to sice dne 15. 9. 2010 schválilo Zastupitelstvo Zlínského kraje Zprávu o naplňování ZÚR ZK 2008 v letech 2008-2010 (dle § 42 odst. 2 stavebního zákona) a vymezilo rámec pro Aktualizaci ZÚR ZK 2008 (mj. i v rozsahu převedení záměru Z01 v úseku Vizovice-Valašská Polanka z návrhu do územní rezervy a vypuštění napojovacího bodu ve Valašské Polance, s možností i dalších variant napojení na trať č. 280 v územní studii „Řešení koridoru konvenční železnice Ž01 (Brno)-Kroměříž – Otrokovice – Zlín - Valašská Polanka“), nicméně tato Aktualizace ZÚR ZK 2008 nebyla schválena dříve než napadený územní plán, tj. přede dnem 4. 6. 2012, a proto vymezení v ZÚR ZK 2008 zůstalo pro odpůrce závazné. PÚR 2008 sice vypustila ze záměru prodloužení trati č. 331 z Vizovic k trati č. 280 původně stanovený závazný napojovací bod ve Valašské Polance, to však neznamená, že záměr prodloužení trati č. 331, resp. propojení s tratí č. 280, byl zcela opuštěn a že tak vznikl rozpor s PÚR 2008. Tomu odpovídá i stanovisko Ministerstva dopravy ze dne 26. 4. 2011 k návrhu územního plánu (bez připomínek), které uvádí, že propojení železniční tratě č. 331 Otrokovice-Vizovice s tratí č. 280 prověří podle dohody Zlínský kraj aktualizací studie z r. 2007 a doporučuje sledovat variantu B původní studie s tím, že po prověření bude trasa upřesněna, i stanovisko Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 3. 1. 2012.

Dle PÚR 2008 z rozvojového záměru prodloužení trati č. 331 z Vizovic k trati č. 280 bylo vypuštěno toliko napojení v konkrétním místě, Valašské Polance. Otevřela se tak cesta pro více variant řešení. Rozvojový záměr na propojení stávající trati č. 331 s tratí č. 280 však zůstal zachován, závěr krajského soudu, že zde rozpor s PÚR 2008 není, proto obstojí. Až Aktualizací č. 1 ZÚR ZK 2008, vydanou 12. 9. 2012 (usnesení č. 0749/Z21/12 s účinností od 5. 10. 2012) byl převeden záměr prodloužení tratě č. 331 z Vizovic na Valašskou Polanku z návrhu do územní rezervy (čl. 34a, 35, čl. 36) a prodloužení napojení uloženo řešit výhledově a prověřit územní studií. Koridor Z01 zůstal zachován už jen do Vizovic. Současně aktualizace ukládá zpracovat pro podrobnější prověření záměru územní studii: „Řešení koridoru železnice Vizovice- trať č. 280“. Důvodem převedení do rezervy jsou neprověřené územní podmínky průchodnosti a poloha vhodného napojení na trať č. 280, úsek prodloužení trati v ZÚR původně jako veřejně prospěšná stavba byl tak vypuštěn až v této aktualizaci. V říjnu 2012 byla zpracována územní studie „Řešení koridoru železnice Vizovice – trať č. 280“ (příl. č. 16 a CD), které se navrhovatel dovolával v návrhu podaném soudu dne 15. 6. 2015, resp. v replice (rovněž jako i Aktualizace č. 1 PÚR 2008 schválené usnesením vlády č. 276 ze dne 15. 4. 2015) s tím, že vymezení plochy pro drážní dopravu v napadeném územním plánu (a tím omezení jeho práv) tak bylo předčasné. Odpůrce však byl při schvalování územního plánu vázán doposud účinnou nadřazenou územně plánovací dokumentací, zejména ZÚR ZK 2008, a vymezený koridor drážní dopravy nadmístního významu byl povinen respektovat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, č. j. 6 Ao 3/2009 - 76, bod V.a). Nemohl vyčkávat (ani předjímat), až a zda následně dojde ke schválení aktualizace nadřazené dokumentace a v jakém rozsahu. Jeho postup nebyl proto nezákonný. Lze toliko dodat, že aktualizace územního plánu (§ 55 stavebního zákona), resp. návrh jeho změny není vázán striktně lhůtou 4 let, kdy má dojít k vyhodnocení jeho uplatňování, ale tato lhůta je nejzazší (srov. též § 54 odst. 4, § 45 odst. 2 stavebního zákona).

Stěžovatel (bod II/4) nesouhlasí s právním závěrem krajského soudu, že zahrnutí koridoru pro železniční trať v územním plánu, aniž by došlo předtím k prověření tohoto záměru studií, není pochybením, pokud vychází z nadřazené územně plánovací dokumentace. Trvá na tom, že studie proveditelnosti měla být zpracována před vymezením koridoru drážní dopravy v územním plánu, k tomu poukazuje na § 25 stavebního zákona. Stejně jako v návrhu (bod III/5, 6) trvá na tom, že jde o další rozpor s úkoly v PÚR 2008. V ní bylo uloženo prověřit proveditelnost předmětného rozvojového záměru. Předmětný koridor neměl být vymezen v ZÚR ZK 2008 dříve, než byla prověřena územní studií jeho efektivnost, potřebnost a finanční návratnost. Odpůrce měl s vymezením záměru posečkat do doby vyhotovení takového podkladu. Bez této studie považuje stěžovatel vytyčení nové trasy za nedůvodné, předčasné, současně došlo k porušení § 19 odst. 1 písm. c) stavebního zákona, který stanoví, že mezi úkoly územního plánování patří i prověřování a posuzování potřeby změn v území, veřejného zájmu na jejich provedení, jejich přínosů, problémů a rizika. Postup, kdy v územním plánu je vymezen koridor drážní dopravy a až následně prověřovány územní studií možné trasy (i mimo koridor) odporuje čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Odpůrce oponoval návrhu tím, že dle PÚR 2008 za prověření proveditelnosti záměru zodpovídá Ministerstvo dopravy. Zadání zpracování územní studie, týkající se stavby nadmístního významu, je úkolem nadřízeného orgánu územního plánování, zde příslušného odboru Krajského úřadu Zlínského kraje. Neexistuje přímá povinnost koordinace zpracování územní studie, která je územně plánovacím podkladem a územního plánu, který je územně plánovací dokumentací. Názor navrhovatele o porušení § 19 odst. 1 písm. c) stavebního zákona proto není opodstatněný a relevantní.

V replice stěžovatel namítl, že není rozhodné, kdo měl povinnost územní studii zpracovat a taky netvrdí, že to byl odpůrce, ač tak učinit mohl minimálně pro území obce, ale tvrdí, že měla být zpracována dříve, než byla do územního plánu vymezena plocha drážní dopravy a prověřena její proveditelnost. Územní studie „Řešení koridoru železnice Vizovice- trať č. 280“, na níž odkazuje odpůrce, byla zpracována až v říjnu 2012, zabývá se třemi variantami a ani jedna není shodná s variantou v územním plánu.

Nejvyšší správní soud sdílí závěr vyjádřený krajským soudem. Koridor železniční tratě, jak plyne již shora, byl v PÚR (2006 i 2008) vymezen pro trať mezinárodního, resp. republikového významu, v ZÚR ZK 2008 bylo respektováno, že průmět musí být proveden do nižší územně plánovací dokumentace a koridor byl vymezen, neboť šlo o trať současně nadmístního významu, nemohl být logicky ponechán k vymezení jednotlivým obcím (včetně odpůrce). Z PÚR vyplývá, že za prověření proveditelnosti tohoto záměru odpovídá Ministerstvo dopravy, v ZÚR ZK 2008 proto současně s vymezením koridoru bylo uloženo (viz bod [39] shora) zpřesnit územní studií koridor ŽD1, prověřit územní průmět odbočné kolejové větvě (Brno)-Kroměříž-Zlín-Valašská Polanka-hranice ČR (-Púchov) a koordinovat se silničním koridorem S3 v úseku Pozděchov-Valašská Polanka, a současně zajistit územní koordinaci a ochranu koridoru ŽD1 v ÚPD dotčených obcí. V koridoru Z01(pro veřejně prospěšnou stavbu drážní dopravy) vymezeném v ZÚR ZK 2008 proto bylo povinností odpůrce vymezit návrhovou plochu pro drážní dopravu (§ 43 odst. 1 a 3 stavebního zákona), to odpůrce učinil, přičemž v konceptu návrhu územního plánu hodnotil tři varianty navržené ve stanoveném koridoru v ZÚR ZK 2008. Využití vymezených ploch územním plánem bylo stále podmíněno prověřením možných variant řešení územní studií, zadanou krajem (dle Ministerstva dopravy k návrhu napadeného územního plánu ze dne 26. 4. 2011, č. j. 165/2011-910-UPR/2-Ma došlo na základě dohody k přenesení úkolu na kraj).

Z § 25, ani z § 19 odst. 1 písm. c), jako obecných ustanovení stavebního zákona nelze, jak činí stěžovatel, dovodit, že zpracování územní studie pro určitý záměr musí vždy předcházet vydání územního plánu. Potřeba změn v území je vyhodnocována průběžně na základě aktualizace a vyhodnocení územně analytických podkladů. Územní studie (§ 30 stavebního zákona) navrhuje, posuzuje a prověřuje možné řešení vybraných problémů, a musí být zpracována pro záměr řešený v návrhu územního plánu před jeho schválením, pakliže je jejím zpracováním podmíněn souhlas dotčeného orgánu. Naopak však může být v územním plánu stanoveno, že rozhodování v území podle tohoto plánu ohledně určitého vymezeného záměru je podmíněno následným zpracováním územní studie. Nepotvrdí-li se prověřením územní studií bezkonfliktnost záměru, připadá v úvahu změna či aktualizace územního plánu. Vždy je však nutno vycházet z povahy problému, který má být řešen. Jde-li o záměr místního významu, dotýkající se toliko území obce, nesporně je v její diskreční pravomoci rozhodnout, zda prověří jeho proveditelnost před schválením územního plánu. V daném případě však koridor pro železniční trať je minimálně nadmístního významu a vychází z nadřazené územně plánovací dokumentace. ZÚR ZK 2008 jsou podle § 36 odst. 5 stavebního zákona závazné pro pořizování a vydávání územních plánů, regulačních plánů a pro rozhodování v území, jednotlivé obce, jichž se zásady dotýkají tak musí respektovat vymezení dané v době rozhodování účinnou nadřazenou územně plánovací dokumentací. Proces svého rozhodování nemohou pozastavit mj. i proto, že zpracováním územní studie může být v zásadách územního rozvoje (§ 36 odst. 2 stavebního zákona) podmíněno více rozdílných záměrů nadmístního významu, a příprava, stupeň rozpracování a zhotovení územních studií mohou být v různých fázích. Proto stavební zákon závazně stanoví, že jednotlivé nástroje územního plánování na sebe navazují a musí být souladné, jak konečně krajský soud citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ao 1/2011 - 74. Stavební zákon konečně pamatuje i na situace, kdy se zásady územního rozvoje dostanou do rozporu s následně schválenou politikou územního rozvoje (§ 41 odst. 4), nebo územní plán do rozporu s územně plánovací dokumentací následně vydanou krajem a následně schválenou politikou územního rozvoje (§ 54 odst. 5). Obec i kraj je v takovém případě povinen uvést svoji dokumentaci do souladu s touto následnou změnou a platí, že do té doby, než se tak stane, nelze rozhodovat podle té části zásad, či územního plánu, které jsou s následnou změnou nadřazené územně plánovací dokumentace v rozporu. c) Rozpor s cíli územního plánování

Stěžovatel (bod II/5, 6 a 7; k bodům III/7, 8, 9 návrhu) dále vytýká krajskému soudu nesprávné posouzení právní otázky rozporu územního plánu s § 18 odst. 2 stavebního zákona. Jestliže řešení v územním plánu nedodržuje požadavek vést infrastrukturu mimo sídelní celky nebo podél již stávající dopravní infrastruktury (kdy navrhoval prověření varianty vedení trasy železnice souběžně s koridorem rychlostní komunikace R 49), není dodržena zásada minimalizace antropogenního vlivu. Stejně jako v návrhu (bod III/7) tvrdí, že nová trasa tratě vede k rozdělení města Vizovice na dvě části, což ve svém důsledku znamená mj. výrazné snížení kvality života a bydlení v daných lokalitách, trasa likviduje část výrobní zóny v západní části a tyto negativní vlivy znamenají, že schválené řešení odporuje § 18 odst. 2 stavebního zákona, tj. zajistit předpoklady pro udržitelný rozvoj území. Nemůže proto obstát zdůvodnění krajského soudu, že jednotlivé varianty koridoru železniční tratě se musely pohybovat v koridoru vymezeném v ZÚR ZK 2008.

Nesouhlasí rovněž s právními závěry, v návaznosti na reálně hrozící likvidaci jeho výrobního podniku, že územní plán neodporuje § 18 odst. 1 a 2 stavebního zákona. Ztotožňuje se s krajským soudem potud, že tři základní principy územního plánování se nemohou uplatnit v absolutní podobě, ale vždy v určitém vzájemném vyváženém poměru a kompromisu. V daném případě, kdy však nese s sebou negativní dopady, včetně likvidace jeho podniku a bez prověření potřebnosti a přispění k hospodářskému rozvoji, není vyvážený poměr dán. Zdůvodnění krajského soudu, že železniční trať umožňuje ekologicky šetrný způsob dopravy, lze aplikovat na jakoukoli stavbu železnice, stejně tak jako že umožní širší propojení obyvatel a může přinést rozvoj území, přitom jde o domněnky ničím nepodložené, pozitiva záměru nebyla prokázána. Za nerozhodné považuje konstatování soudu, že došlo i k vymezení ploch pro průmyslovou výrobu a sklady v blízkosti současného areálu stěžovatele, neboť v návrhu konkrétní skutečnosti, že dojde k jeho likvidaci, uvedl a nabídl k tomu důkazy. Vymezení jiných ploch je nepodstatné, neboť popsal důvody, pro které je přemístění zcela nemožné. Přesun, i kdyby možný byl, ohrozil by jeho konkurenceschopnost, navíc je jeho podnikání spojeno s daným místem, podnik zde byl založen na sklonku 19. století, pozbyl by přesunem autentičnosti vyplývající z historického místa působení. Znemožněno by bylo i spolupořádání festivalu (Masters of Rock, Trnkobraní).

Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že vymezení koridoru v severní části areálu nemůže samo o sobě způsobit konec tradice výroby ovocných destilátů v místě, na kterou, trvající 425 let, stěžovatel navazuje. Tuto tradici lze považovat za jednu z kulturních a civilizačních hodnot území (viz podklad „Průzkumy a rozbory města Vizovice“), se zánikem výrobního podniku stěžovatele tato tradice zanikne, proto jde i o rozpor s § 18 odst. 4 stavebního zákona.

Podle odpůrce dle vyjádření k návrhu přijaté řešení využívá již částečně vybudované infrastruktury pro železniční trať, a to jak z důvodu vysokého stupně dokončení, tak z důvodu hospodárného zacházení s územím – aby nedocházelo k záboru nové půdy. Tím také dochází k minimalizaci antropogenního vlivu na ostatních místech řešeného území. Město Vizovice je touto nedokončenou tratí Baťovy dráhy rozděleno již dávno. V rámci navrhovaného řešení by nemělo dojít k posílení rozdělení města. Odpůrce shrnul, že napadená část územního plánu je tak v souladu s § 18 odst. 1 a 2 stavebního zákona. K potlačení hospodářského využití území a tudíž porušení principu udržitelného rozvoje odpůrce zdůraznil, že navrhovatel předjímá situaci, když tvrdí, že využití plochy pro drážní dopravu by pro něj bylo likvidační. Takové tvrzení je však nepodložené. Dotčené objekty navrhovatele lze zatím provozovat stávajícím způsobem a provádět na nich potřebné udržovací práce, k tomu odkázal na přílohu č. 15, obsahující vyjádření, sdělení a rozhodnutí odboru stavebního úřadu Městského úřadu Vizovice. Navrženým řešením nedochází k potlačení hospodářského rozvoje území. V rámci celého území města je vymezeno dostatečné množství ploch umožňujících další hospodářský rozvoj. Navržené řešení v žádném případě neruší ani možnost pokračování v kulturně průmyslové tradici regionu a není v rozporu s § 18 odst. 4 stavebního zákona. Město Vizovice je součástí rozvojové oblasti Zlín OB9 dle PÚR 2008, v navazující ZÚR ZK 2012 je jednak záměr železnice vymezen do územní rezervy, pro rozvojové oblasti jsou stanoveny úkoly pro územní plánování, a to přednostně řešit souvislosti zpřesnění plocha koridorů a dbát mj. i minimalizace zásahů negativních vlivů na kulturní a civilizační hodnoty apod.

V replice k tomuto vyjádření stěžovatel oponoval tím, že o negativních dopadech řešení trasy železnice svědčí nepřímo to, že sám odpůrce podal 2. 9. 2014 k návrhu Aktualizace č. 1 Politiky územního rozvoje ČR (schválené usnesením vlády č. 276 ze dne 15. 4. 2015, pozn. soudu; dále jen „Aktualizace PÚR 2015“) k bodu č. 89 připomínku, ve které souhlasil s vypuštěním prodloužení železniční tratě na Slovensko. Negativní dopady uvádí i dokument „Průzkumy a rozbory města Vizovice, A. textová část“, str. 85, podle nichž významné riziko narušení uspořádání území, narušení krajinného rázu a ohrožení životního prostředí představují záměry realizace rychlostní silnice R 49 a železniční tratě v bezprostřední blízkosti obytného území, budou vytvářet nové negativní antropogenní bariéry. Ke konkrétnímu zásahu do jeho podnikatelské činnosti odkázal na část II. návrhu a důkazy s tím, že je omezen v právu výrobní areál rozvíjet a rozšiřovat, neboť lze provádět v důsledku vymezení ploch drážní dopravy jen udržovací práce. Všechna rozhodnutí odpůrcem zmiňovaná, vydaná před schválením územního plánu, jsou nerozhodná, rozhodnutí vydaná v r. 2015 jsou na vestavbu, tedy splňují charakter udržovacích prací, nelze ani umístit dočasnou stavbu, jak tvrdí odpůrce, jakákoli nová výstavba je zakázána. Opakovaně pak nesouhlasí s tím, že navržené řešení neruší možnost pokračování kulturně průmyslové tradice, když hrozí jeho likvidace.

Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelem namítané vady rozsudku krajského soudu důvodnými. Ustanovení § 18 odst. 1 stavebního zákona, podle něhož „Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích.“, rovněž tak jako i § 18 odst. 2, který zavazuje k tomu, aby územní plánování zajistilo „předpoklady pro udržitelný rozvoj území soustavným a komplexním řešením účelného využití a prostorového uspořádání území s cílem dosažení obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území“, a proto jím byl sledován společenský a hospodářský potenciál rozvoje, vyjadřují základní principy územního plánování, jak správně krajský soud uvedl. Stěžovatel nezpochybňuje ani východiska, že se totiž tyto principy nemohou uplatnit v plné míře, ale vždy ve vzájemném vyváženém poměru, ani výklad pojmu „udržitelný rozvoj území“, jako „vztah environmentálních, ekonomických a sociálních vlivů, které musí být ve vzájemných souvislostech vyváženy. Jeho podstata je postavena na třech základních pomyslných pilířích.“, tj. ani závěry, z nichž odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2012, č. j. 1 Ao 7/2011 – 526, krajský soud při posouzení jeho námitek, vyšel.

Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se závěrem krajského soudu, že napadený územní plán cíle shora vymezené naplňuje, zpochybňuje pak dílčí argumentaci krajského soudu, tím však nelze vyvrátit provedené hodnocení v jeho celku.

Krajský soud neshledal důvodnou argumentaci návrhu, poukazující na negativní dopady navrženého řešení trasy železniční tratě (tj. nedodržení požadavku vést infrastrukturu mimo sídelní celky nebo podél již stávající dopravní infrastruktury, zásady minimalizace antropogenního vlivu, rozdělení města s dopadem do kvality života a bydlení, likvidace části výrobní zóny v západní části), nikoli však pouze s odkazem na to, „že jednotlivé varianty koridoru železniční tratě se musely pohybovat v koridoru vymezeném v ZÚR ZK 2008“. Nesporné je, že jiné řešení navrhované i stěžovatelem, např. vedení trasy železniční tratě souběžně s koridorem rychlostní silnice R 49, by bylo v rozporu s uvedenou závaznou nadřazenou dokumentací. Krajský soud, i když ve vztahu k jiné, ale obsahově se překrývající argumentaci v následných bodech návrhu, také zcela srozumitelně vyjádřil, že „vymezení železniční tratě umožňuje ekologicky šetrný způsob dopravy, širší propojení obyvatel regionu a lepší spojení na Slovensko, a může přinést i větší hospodářský rozvoj v území. Jedním z významných kritérií investorů je právě kvalita dopravní infrastruktury“. Námitka stěžovatele, že vedení železnice i jiným způsobem (jinou trasou) by stále bylo ekologicky šetrným, lze sice přisvědčit, nelze však pominout již odpůrcem zdůrazněnou skutečnost, že využití stávajícího vymezení původní trasy „Baťovy dráhy“, jednak rozděluje město, jednak omezí zábor půdy v jiném místě řešeného území, tedy minimalizuje zásah do stávajících poměrů v území.

Uvedl-li krajský soud, že „nelze přehlédnout ani vymezení ploch pro průmyslovou výrobu a sklady (VP) v blízkosti současného areálu navrhovatele“ a současně nezpochybnil „potíže či dokonce možné existenční problémy vyvolané vymezením koridoru železniční tratě a zejména její případnou následnou realizací, na straně stěžovatele“, je zřejmé, i z navazující části odůvodnění rozsudku, že principy vymezené v § 18 odst. 1 a 2 stavebního zákona, posuzoval v širších souvislostech, a ve vztahu k provozování podniku stěžovatele neshledal uvažovaný záměr v rozporu s obecně vymezeným cílem, jímž mj. bylo i řešení železniční dopravy, tj. záměru nadmístního významu, který stále trvá. Krajský soud poukázal rovněž na faktickou situaci v území, tj. území poměrně velkého sídelního útvaru již zasaženého celou škálou antropogenních vlivů, kdy je nutno posuzoval negativní vlivy „jinak než např. na chráněném území národního parku“. Jeho závěr, že vedení koridoru přes průmyslový areál v západní části města a následné pokračování jeho středem z důvodu využití tělesa nedokončené Baťovy dráhy rozestavěné ve 30. a 40. letech 20. století (která již město rozděluje), lze považovat za excesivní antropogenní vliv navrženého koridoru jen stěží, a využití nedokončeného železničního tělesa naopak vede k minimalizaci antropogenních vlivů na ostatních místech řešeného území, není v rozporu s logickým úsudkem a nelze jej považovat za nedostatečné ani nesprávné právní posouzení námitek stěžovatele.

Nejvyšší správní soud sdílí proto závěr krajského soudu, že ze strany odpůrce nedošlo k zjevnému vybočení, zvolené řešení principy zajištění udržitelného rozvoje sleduje.

Rovněž nesouhlasu stěžovatele se závěrem krajského soudu, že vymezení koridoru železniční tratě v severní části výrobního podniku stěžovatele samo o sobě nemůže způsobit zánik tradice výroby ovocných destilátů v místě, na kterou stěžovatel navazuje, nelze přisvědčit. Krajský soud nezpochybnil (a ani Nejvyšší správní soud tak nečiní), že tradice výroby ovocných destilátů ve Vizovicích, a to právě i spojená s firmou RUDOLF JELÍNEK je jednou z významných „kulturních civilizačních hodnot území“ (a to i dle podkladu „Průzkumů a rozborů města Vizovice“) a nesporně i jedním z cílů rozvoje města je zájem na zachování této tradiční výroby, která je zviditelňuje celorepublikově. Nicméně střet kolidujících si zájmů, na jedné straně povinnosti vymezit koridor pro drážní dopravu nadmístního /republikového či dokonce mezinárodního/ významu v rámci koridoru dle ZÚR ZK 2008 (byť také původní záměr města preferoval vedení tratě podél silnice R 49) a na druhé straně přitom respektovat zájem stěžovatele na zachování stávajícího umístění jeho výrobního podniku, nemohl vést k variantě, které se stěžovatel domáhal a která by mu plně vyhovovala. Krajský soud proto jednak důvodně poukázal na v blízkosti výrobního podniku stěžovatele vymezené plochy pro průmyslovou výrobu a uzavřel, že tradice, jíž se stěžovatele dovolával, „se neváže na konkrétní pozemky a může v ní být eventuálně pokračováno na přilehlých pozemcích, byť s nutností dalších investic a zvýšených nákladů.“ Stěžovatelem zdůrazňované místo tradiční výroby má nesporně svůj význam a při uvažovaných změnách v území je jistě nutné mít respekt k takovýmto hodnotám. Krajský soud, jehož závěr lze aprobovat, pak nevyjádřil nic více či méně, než že napadený územní plán v mantinelech, v nichž se musel pohybovat, tento respekt vyjádřil právě výběrem nejméně invazivní varianty, představující zásah do uvedeného kolidujícího zájmu stěžovatele. Bez významu v této souvislosti nebyl ani odkaz krajského soudu na to, že stěžovatel proti navrženému vedení tratě v ZÚR ZK 2008 nepodal námitky ani připomínky, přestože mu muselo být zřejmé, že navržený koridor zasahuje jeho areál. d) Absence vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území

Stěžovatel tvrdil (bod III/ 10 a 11 návrhu), že územní plán je v rozporu s ust. § 19 odst. 2 stavebního zákona, neboť s ohledem na negativní vlivy nově navrženého vedení železniční tratě mělo být před schválením územního plánu zpracováno vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území. Navrhované řešení železniční tratě je také v rozporu s hlavními záměry rozvoje deklarovanými v textové části územního plánu.

Odpůrce odkázal na vyjádření k předchozím bodům a dodal, že o tom, zda návrh územního plánu bude posuzován z hlediska vlivů na životní prostředí ve smyslu § 47 odst. 3 stavebního zákona, nerozhoduje pořizovatel, ale krajský úřad, jako příslušný orgán, který tuto podmínku stanoví ve svém stanovisku. Příslušný orgán na úseku posuzování vlivů na životní prostředí v koordinovaném stanovisku ze dne 28. 5. 2009, č. j. KUZL 32890/2009Ú sdělil, že napadený územní plán není třeba posuzovat z hlediska vlivů na životní prostředí. Dotčené orgány nevznesly připomínky, plocha pro rychlostní komunikaci R49 byla posouzena procesem SEA v rámci Změny č. 12 územního plánu a záměr „Prodloužení železniční trati vychází ze schválených ZÚR ZK 2008, jejichž součástí je i Vyhodnocení vlivů ZÚR na životní prostředí a soustavu Natura 2000 (příloha č. 1, část 19).

K námitce, týkající se rozporu s hlavními záměry rozvoje deklarovanými v textové části územního plánu (bod 11), odpůrce uvedl, že navržené řešení vytváří dostatečné podmínky pro rozvoj města, nebrání pokračování průmyslové tradice. Je navrženo 8 ploch pro výrobu o výměře celkem 11,5 ha, plochy 74 a 75 (1 ha) pak jižně od daného výrobního podniku (nejmenší vzdálenost cca 80m), plochy 63 a 248 (cca 1,4 ha) jihozápadně od areálu této firmy ve