6 Azs 81/2015 — Nejvyšší správní soud

6 Azs 81/2015- 63 - text 6 Azs 81/2015 - 66 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: N. P., zastoupen opatrovníkem, Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Helénská 4, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2015, č. j. OAM52/LELE05NV2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2015, č. j. 1 A 22/2015 - 16, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovenému opatrovníkovi žalobce, Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M, advokátu, se sídlem Helénská 4/1799, Praha 2, s e n e p ř i z n á v á odměna a náhrada výdajů v souvislosti s výkonem funkce opatrovníka. O d ů v o d n ě n í : Podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2015, č. j. OAM-52/LE-LE05-NV-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím nebyl stěžovateli povolen vstup na území České republiky na základě § 73 odst. 4 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Napadeným rozhodnutím žalovaný nepovolil žalobci vstup poté, co žalobce učinil dne 20. 2. 2015 prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru Letiště Václava Havla Praha. Žalovaný rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce nesplňoval podmínky pro vstup na území České republiky ani do schengenského prostoru, protože nedisponoval potřebným vízem či povolením k pobytu, které by jej k tomuto vstupu opravňovaly, nedisponoval ani žádným dokladem totožnosti, prokázal se pouze řidičským průkazem. Žalobce již dne 10. 12. 2012 v České republice požádal o mezinárodní ochranu, řízení však bylo zastaveno podle § 25 písm. i) zákona o azylu, jelikož žádost byla dle § 10a písm. b) téhož zákona nepřípustná, neboť k posuzování žádosti byla příslušná Finská republika. Následně byl žalobce dne 23. 1. 2013 transferován do Finska. Dle názoru žalovaného bylo zřejmé, že postup žalobce byl čistě účelový s cílem zneužít azylového řízení k obejití vízové povinnosti a dalších povinností cizince spojených se vstupem na území České republiky. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce by mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek České republiky, a proto shledal naplnění podmínek stanovených v § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu. Dále posoudil, že žalobce není zranitelnou osobou podle § 73 odst. 7 zákona o azylu. V této souvislosti žalovaný poukázal na to, že žalobce jako důvod odchodu z vlasti uvedl pouze nepříjemné klimatické podmínky a snahu vydělat víc peněz. V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud uvedl, že žalobce v řízení nepopíral, že na území pobývá bez cestovního dokladu a bez víza, žalobce tak nerozporoval, že by nenaplnil uvedenou skutkovou podstatu, ale namítal, že je neslyšící, a z této skutečnosti tak přímo vyvozuje porušení § 73 odst. 7 zákona o azylu. Ustanovení § 73 odst. 7 zákona o azylu představuje výjimku z možností ministerstva rozhodnout za určitých, zákonem taxativně stanovených okolností (u tzv. zranitelných osob), že cizinci umístěnému v přijímacím středisku na mezinárodním letišti se nepovolí vstup na území České republiky (§ 73 odst. 4 tohoto zákona). Zákon skupinu tzv. zranitelných osob, kterým nelze zakázat vstup na území, vymezuje na základě taxativního výčtu. Řadí sem nezletilou osobu bez doprovodu, rodiče nebo rodinu s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi, cizince s vážným zdravotním postižením, těhotnou ženu a osobu, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí. Takovou osobu pak ministerstvo dopraví přímo do přijímacího střediska na území. Zohlednit situaci zranitelných osob ukládá rovněž čl. 17 směrnice Rady 2003/9/ES, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl (dále jen „směrnice 2003/9/ES“). Při rozhodování, zda bude určité osobě povolen vstup na území, je ministerstvo povinno vyjít z úplně a spolehlivě zjištěného skutkového stavu (§ 3 správního řádu), může přitom využít podkladů z řízení vedených před jinými správními orgány, jak to předpokládá § 50 odst. 1 správního řádu. V nyní projednávané věci tomuto požadavku bylo podle městského soudu učiněno zadost, když ministerstvo posuzovalo naplnění podmínek v § 73 odst. 7 zákona o azylu z žádosti žalobce o mezinárodní ochranu ze dne 25. 2. 2015 a z pohovoru z téhož dne, kdy žalobce uvedl, že jeho zdravotní stav je dobrý a jako důvod odchodu z vlasti uvedl pouze nepříjemné klimatické podmínky a snahu vydělat víc peněz. Žalovanému byla také známa pobytová historie žalobce, ze které vyplývá, že v minulosti byl schopen samostatně pobývat a pracovat na území jiných států a organizovat své cesty do zahraničí. Vzhledem k výše uvedenému dospěl městský soud k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy, v řízení nebyly porušeny ustanovení o řízení před správním orgánem, a proto žalobu zamítl. Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 14. 4. 2015 kasační stížnost, přičemž požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Nejvyšší správní soud v průběhu řízení zjistil, že stěžovatel byl dne 21. 4. 2015 předán podle Dublinského nařízení do Finské republiky. Usnesením ze dne 16. 6. 2015, č. j. 6 Azs 81/2015 - 41, byl stěžovateli ustanoven zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Kasační stížnost stěžovatele poté doplnil soudem ustanovený zástupce. Stěžovatel napadá rozsudek městského soudu z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), písm. b) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Napadeným rozhodnutím stěžovateli nebyl povolen vstup na území a byla mu uložena povinnost setrvat po dobu azylového řízení v uzavřeném středisku mezinárodního letiště Václava Havla v Praze. Jde o zařízení svou povahou vězeňského typu, oddělené mříží, bez oken či bez možnosti vycházky ven z budovy. Žalovaný rozhodl o povinnosti stěžovatele setrvat v uzavřeném přijímacím středisku, přestože stěžovatel trpí závažným zdravotním postižením - je neslyšící. V odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí zcela absentuje jakákoli zmínka o zdravotním postižení stěžovatele. V prvoinstančním rozhodnutí je jednou větou uvedeno, že se nejedná o cizince s vážným zdravotním postižením. Stěžovatel komunikuje pouze prostřednictvím znakové řeči či velmi omezeně prostřednictvím psaných stručných vzkazů v ruštině. Zadržením v uzavřeném přijímacím středisku velmi strádal a trpěl psychickými problémy, které navíc nemohl nikomu z pracovníků přijímacího střediska sdělit jinak než posunky či pomocí stručných psaných vzkazů. Uvedené zařízení v současné době nezaměstnává žádného sociálního či zdravotního pracovníka hovořícího znakovou řečí. U stěžovatele se během zadržení začaly projevovat známky psychické poruchy, které se zhoršovaly s pokračujícím zadržením ve středisku. Dle stěžovatele samotná schopnost osoby samostatně existovat, tj. živit se a přicestovat do jiné země, samo o sobě nezakládá výjimku z aplikace ustanovení §73 odst. 7 zákona o azylu. Uvedené ustanovení se týká mimořádné situace, kdy tzv. zranitelná osoba má být chráněna proti povinnosti setrvat až 120 dní v zařízení svou povahou vězeňského typu. Chronicky nemocná či zdravotně postižená osoba může v běžném prostředí často vést kvalitní a samostatný život včetně výkonu zaměstnání či cestování. Je to však právě prostor v uzavřeném přijímacím středisku povahou vězeňského typu, ohrazený mříží, bez možnosti vyjití ven na čerstvý vzduch, bez možnosti komunikace s rodinou či přáteli, či s omezenou lékařskou péči, který má na určité výjimečné skupiny výrazně horší dopad než na jedince netrpícího žádným postižením či žádným jiným důvodem zakládajícím tzv. zranitelnost ve smyslu uvedeného ustanovení. Ustanovení §73 odst. 7 zákona o azylu zákonodárce do zákona během příslušné novelizace zakomponoval právě pro účely umožnění vstupu na území osobám, pro něž je přijímací středisko nevhodné, vzhledem k povaze zařízení (povaha vězení s nemožností vyjít mimo prostor vyhrazený mřížemi, v němž je pouze omezená lékařská péče), a to mimo jiné důvody s ohledem na jejich věk či zdravotní stav, ať už fyzický či psychický. Jde-li o vážně zdravotně postiženého cizince, nedává zákon správnímu orgánu jinou možnost, než rozhodnout o vstupu na území, zcela v souladu se záměrem zákonodárce. Jeví se jako nezákonné dovozovat, že by fyzicky postiže