9 As 80/2016 — Nejvyšší správní soud

9 As 80/2016- 43 - text 9 As 80/2016 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) JUDr. M. T., zast. JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem Purkyňova 547/43, Plzeň, b) JUDr. E. T., c) Zdravé životní prostředí Jenišov, z.s., se sídlem K Zátiší 262, Jenišov, proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem Kozí 748/4, Praha 1, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 9. 2014, č. j. SBS 24612/2014/ČBÚ-22/1 a ze dne 23. 9. 2014, č. j. SBS 24612/2014/ČBÚ-22/2, v řízení o kasační stížnosti žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 2. 2016, č. j. 30 A 142/2014 – 92, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobce a) (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým soud jako nedůvodnou zamítl dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jeho žalobu proti dvěma shora specifikovaným rozhodnutím žalovaného. [2] Prvním rozhodnutím ze dne 23. 9. 2014, č. j. SBS 24612/2014/ČBÚ-22/1, žalovaný rozhodl o zamítnutí odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Sokolově ze dne 10. 3. 2006, č. j. 576/465/Ing.Ct/06, kterým stanovil společnosti Sedlecký kaolin a. s., Božičany čp. 167, dobývací prostor Jenišov, pro nepřípustnost. Druhým rozhodnutím ze dne 23. 9. 2014, č. j. SBS 24612/2014/ČBÚ-22/2, rozhodl o zamítnutí jeho odvolání proti rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Sokolově ze dne 26. 11. 2010, č. j. SBS 37328/2010/1, kterým byla uvedené společnosti povolena hornická činnost v dobývacím prostoru Jenišov, pro opožděnost. [3] Krajský soud ve vztahu k rozhodnutí ve věci stanovení dobývacího prostoru Jenišov konstatoval, že řízení v uvedené věci bylo zahájeno na základě návrhu společnosti Sedlecký kaolin a. s., dne 29. 6. 2005 a dne 10. 3. 2006 o návrhu rozhodl správní orgán I. stupně rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 6. 4. 2006. Pro posouzení otázky účastenství v probíhajícím řízení o stanovení dobývacího prostoru Jenišov byla určující existence hmotněprávního vztahu konkrétní fyzické osoby k nemovitostem, ze kterých by konkrétní vlastník těchto pozemků mohl odvozovat své přímé dotčení na svých právech. [4] V době zahájení správního řízení a v jeho průběhu byly prokazatelně pozemky ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatele a žalobkyně b). Podle názoru soudu nelze přehlédnout kontinuitu právního postavení tehdejších vlastníků pozemků a jejich právních nástupců, kteří do jejich právního postavení vstoupili a stali se fyzickými osobami, kterým svědčilo vlastnické právo k pozemkům. [5] Právní předchůdci stěžovatele a žalobkyně b) však žádné právně relevantní kroky ve vedeném správním řízení neučinili a o účastenství v řízení o stanovení dobývacího prostoru neusilovali. Stěžovatel a žalobkyně b) při akceptaci jejich právního nástupnictví po předchozích vlastnících učinili první procesní úkon směřující k dosažení účastenství ve vedeném řízení až dne 25. 7. 2014, a to konkrétně podáním odvolání stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel a žalobkyně b) nabyli vlastnictví k pozemkům až 22. 8. 2008, nebyla podle názoru soudu důvodem pro vyslovení nepřípustnosti odvolání, ale žalovaný měl posuzovat výše uvedené skutečnosti z pohledu včasnosti podaného odvolání. V řízení o stanovení dobývacího prostoru Jenišov bylo namístě posuzovat, zda stěžovatel jako odvolatel respektoval lhůty plynoucí z § 84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a pokud nikoli, bylo namístě vyhodnotit podané odvolání nikoliv jako nepřípustné, ale jako opožděné. Přestože žalovaný touto cestou nepostupoval, soudem shledané pochybení bylo vyhodnoceno jako vada řízení, která svojí podstatou nemohla mít vliv na rozhodnutí konečné. [6] Ve vztahu k rozhodnutí o povolení hornické činnosti v dobývacím prostoru Jenišov soud dospěl k závěru, že žalovaný správně vyhodnotil odvolání stěžovatele jako opožděně podané. Opřel se o výklad § 84 odst. 1 správního řádu, který podpořil judikaturou Nejvyššího správního soudu. Krajský soud mj. konstatoval, že otázka účastenství v řízení není závislá výlučně na procesní aktivitě správního orgánu, event. navrhovatele, jehož návrhem je správní řízení zahájeno, ale je závislá též na konkrétní procesní aktivitě fyzických i právnických osob, jako potenciálních účastníků správních řízení. [7] Rozhodnutí žalovaného neshledal ani nicotná. K ostatním žalobním námitkám, mimo jiné i k těm napadajícím nezákonnost procesu posuzování vlivu na životním prostředí a vydaného stanoviska EIA, soud uvedl, že jejich společnou podstatou je tvrzená nesprávná aplikace právních předpisů v rovině věcné. Soud však v tomto ohledu zdůraznil, že předmětem řízení před žalovaným bylo toliko posouzení procesních otázek přípustnosti, případně včasnosti podaných odvolání stěžovatele. [8] Žalobu žalobkyně b) krajský soud odmítl pro nepřípustnost dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s. pro nevyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem, které zvláštní zákon připouštěl. Žalobu žalobce c) krajský soud odmítl jako podanou zjevně neoprávněnou osobou dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. V jeho případě dospěl k závěru, že nesplňuje zákonné podmínky, za kterých by se stal účastníkem řízení o stanovení dobývacího prostoru i řízení o povolení hornické činnosti v tomto dobývacím prostoru. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [9] Stěžovatel napadl výroky I., II. a V. rozsudku krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [10] Je si vědom, že zásadní otázkou, kterou je nutné hodnotit, je včasnost jím podaného opravného prostředku ve smyslu § 84 odst. 1 správního řádu. Má však za to, že právní řád jako celek nemůže nepřipustit možnost procesní obrany, a to i po uplynutí formálně stanovených lhůt, za situace, kdy skutkové okolnosti naznačují nedostatek dobré víry a porušení zákonem stanovených procesních pravidel. Postupem správního orgánu a hlavního účastníka řízení byly vytvořeny překážky účastenství. Ustanovení § 84 odst. 1 správního řádu je nutné vykládat v souladu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3138/10, tj. že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách. Je třeba nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy. [11] Poukazuje na záměrné nesprávné vymezení účastníků řízení ze strany správního orgánu prvního stupně. Ani hlavní účastník řízení (těžařská společnost) nebyl v dobré víře. Dle § 28 odst. 1 písm. e) zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „horní zákon“), měla tato společnost povinnost doložit seznam fyzických a právnických osob, které připadaly v úvahu jako účastníci řízení. [12] Polemizuje s krajským soudem ohledně dostupnosti informací týkajících se stanovení dobývacího prostoru v obci Jenišov. Posuzovaná věc přesahuje jeho vlastní zájem, protože těžba bude v blízkosti až stovek rodinných domů, což bude mít za následek vliv na zdraví těchto lidí. Posuzovaná věc je hodna zvláštního posouzení a citlivého výkladu. Soud by se měl proto odchýlit od doslovného znění § 84 odst. 1 správního řádu. Nelze tolerovat výklad, který by měl lhůty obsažené v tomto ustanovení za absolutně objektivní. Tyto lhůty považuje za relativně objektivní, kdy korektiv dané relativnosti spatřuje v tom, že lhůta nepočne běžet subjektu, který byl ze zákona účastníkem řízení, správní orgán i hlavní účastník o něm věděli, avšak jednáno s ním nebylo, a byly vytvořeny překážky se o takovém řízení dozvědět. [13] Stěžovatel dále uvádí, že uplatňoval právo na zrušení stanoviska k posouzení vlivů na životní prostředí (EIA) Ministerstva životního prostředí ze dne 8. 2. 2005, č. j. 530/45/734/OPVI/05. Takto také mj. vymezil předmět řízení a žalobní body. Vzhledem k tomu, že krajský soud nevyčerpal celý předmět řízení, resp. nerozhodl o návrhu stěžovatele na rozsudečný výrok, zatížil své řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Dále obsáhle argumentuje, z jakého důvodu se domnívá, proč lze stanovisko EIA napadnout přímo správní žalobou. Má za to, že stanovisko EIA je rozhodnutím ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [14] Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že obvodní báňský úřad nebyl apriorně povinen jednat jako s účastníky řízení se všemi obyvateli obce Jenišov. Sam