9 As 79/2016 — Nejvyšší správní soud

16 Kss 5/2017- 139 - text  16 Kss 5/2017 - 144 pokračování U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud jako soud kárný rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a členů JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Milana Závurky, JUDr. Petra Vlacha, JUDr. Michala Žižlavského a prof. JUDr. Marie Karfíkové, CSc. v právní věci kárného navrhovatele: předseda Okresního soudu v Prostějově, se sídlem Havlíčkova 16, Prostějov, proti kárně obviněné: Mgr. P. D., soudkyně Okresního soudu Prostějov, se sídlem Havlíčkova 16, Prostějov, zastoupená JUDr. Martinem Mykiskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, PSČ 468 22, o návrhu na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti soudce ze dne 6. 6. 2017, t a k t o : Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu. O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodné skutkové okolnosti a dosavadní průběh řízení [1] Kárný navrhovatel podal podle zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (dále jen „zákon č. 7/2002 Sb.), na kárně obviněnou návrh na zahájení kárného řízení pro jednání, jež mělo spočívat v tom, že jako soudkyně Okresního soudu v Prostějově zařazená dle rozvrhu práce soudu na úsek exekuční svou trvale chaotickou a nesystémovou prací a trvale sníženým podprůměrným pracovním výkonem zavinila v období od 25. 4. 2014 do 17. 2. 2017 opakovaně neodůvodněné dlouhodobé průtahy v konkrétně specifikovaných 112 exekučních věcech. [2] Kárný senát Nejvyššího správního soudu rozhodující ve věcech soudců projednal návrh na zahájení kárného řízení na jednání dne 1. 11. 2017. Po skutkové stránce není mezi kárným navrhovatelem a kárně obviněnou sporu o tom, že v převážné většině z výše uvedených 112 exekučních věcí nebyly v rozhodném období činěny kárně obviněnou či jinou osobou na její pokyn úkony směřující k vyřízení věci. Tyto skutečnosti vyplývají i ze samotných spisů těchto exekučních věcí. [3] Kárný navrhovatel vytkl kárně obviněné průtahy v konkrétních věcech opakovaně výtkou podle § 88a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Naposledy se tak stalo výtkou pod sp. zn. Spr 95/2017. II. Důvody postoupení věci rozšířenému senátu II. 1. Rozhodná právní otázka [4] Při předběžném posouzení věci dospěl šestnáctý senát Nejvyššího správního soudu, rozhodující jako kárný senát ve věcech soudců, k závěru, že pro posouzení věci je třeba vyřešit právní otázku, co je skutkem v případě, že soudce v určitém časovém intervalu pracuje pomaleji (případně méně či méně efektivně), než jak by bylo potřeba k tomu, aby bez průtahů vyřizoval veškerou agendu, kterou je podle rozvrhu práce příslušný vyřizovat. Při řešení této otázky však zjistil, že v judikatuře Nejvyššího správního soudu, konkrétně v judikatuře jeho kárných senátů ve věcech soudních exekutorů, existují dva protichůdné přístupy ve vymezení skutku v těchto případech. II. 2. Výkladové alternativy rozhodné právní otázky v dosavadní judikatuře [5] První výkladovou alternativu představuje právní názor zaujatý v usnesení ze dne 14. 11. 2011, č. j. 13 Kse 22/2009 – 70. Uvádí se v něm následující (zvýraznění přidáno nyní šestnáctým senátem NSS): „V případě soudního exekutora, jemuž jsou kladeny za vinu nedůvodné průtahy při vyřizování přidělených mu spisů, je skutková podstata kárného provinění naplněna průtahy v uvedeném období byť jen v jedné věci, jestliže exekutor závažně nebo opětovně porušil povinnost stanovenou exekučním řádem, stavovským předpisem nebo zákonem o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu anebo jestliže jeho chováním byla závažně nebo opětovně narušena důstojnost exekutorského povolání anebo jestliže jeho chováním byla závažně nebo opětovně narušena důstojnost exekutorského povolání (§ 116 odst. 2 exekučního řádu). Došlo-li ve vymezeném období k průtahům ve více věcech, které pro určitost a přesnost je nutno v návrhu na zahájení kárného řízení a posléze i v rozhodnutí kárného soudu uvést, má to vliv pouze na rozhodnutí o uložení kárného opatření. Znamená to tedy, že pokud ve vymezeném období kárně obviněný soudní exekutor způsobil průtahy ve více věcech, nejde v každé této věci o samostatný skutek kárného provinění, nýbrž o pokračování v neplnění povinností soudního exekutora. Za nedůvodnou nečinnost v konkrétním časově vymezeném období, i když v různých spisech, by soudní exekutor neměl být postihován dvakrát či vícekrát.“ [6] Jiné pojetí skutku lze nalézt v rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ve věcech soudních exekutorů ze dne 23. 3. 2012, č. j. 11 Kseo 4/2009 – 111 (zvýraznění přidáno nyní šestnáctým senátem NSS): „[44.] Zásada, podle níž nemůže být nikdo trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby, je zaručena na ústavní úrovni (čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod) i na úrovni mezinárodní (čl. 4 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě či čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Jak plyne z Komentáře k Listině (E. Wagnerová a kol., Wolters Kluwer, 2012, str. 821-822), orgány veřejné žaloby mají jen „jeden pokus“ pro zahájení a finalizaci trestního stíhání jednotlivce, o němž se domnívají, že se dopustil trestného činu. Podstatné však je, jakým způsobem je třeba vnímat pojem „čin“, resp. „skutek“ nebo „jednání“. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu totiž platí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno. [45.] Zdejší soud má však za to, že pojem „skutek“ v případě kárných žalob pro nečinnost nelze vnímat jako určité časové období, ve kterém dojde k nečinnosti v libovolném počtu řízení, nýbrž že je třeba jej vztáhnout vždy k tomu kterému konkrétnímu případu nečinnosti. V opačném případě by totiž mohla nastat značně absurdní situace spočívající v tom, že potrestáním či zproštěním za tvrzenou nečinnost v jedné věci by se vyloučil postih za nečinnosti v řízeních jiných, k nimž by došlo ve stejném časovém období, byť i ze zcela jiných důvodů. [46.] Individualizace postihu za kárné provinění přitom vyžaduje, aby se vždy posuzovaly konkrétní okolnosti každého řízení, u něhož mělo dojít k nečinnosti (průtahům). Tomu musí odpovídat rovněž výrok kárného rozhodnutí, z něhož musí být jednoznačně patrno nejen to, v jakém období docházelo k průtahům (nečinnosti), nýbrž také, o jaká řízení se jednalo a v čem tato nečinnost konkrétně spočívala. Tyto konkrétní okolnosti přitom mohou být v jednotlivých řízeních značně odlišné a mohou mít vliv na závažnost konkrétního průtahu, která je definována nejen svou délkou, ale také například závažností a dopady daného řízení na jeho účastníky (viz např. rozsudek ESLP Frydlender proti Francii ze dne 27. 6. 2000, stížnost č. 30979/96). Nelze proto paušálně konstatovat, zda byl kárně obviněný po celé určité období nečinný, či nikoliv. Jen obtížně si totiž lze v praxi představit situaci, že by byl kárně obviněný v určitém období nečinný ve všech řízeních, která by vedl. Daleko pravděpodobněji se vždy budou vyskytovat řízení, která poběží bez jakýchkoliv průtahů, a naopak řízení jiná, kde se problémy určité intenzity mohou objevit. Pokud by však soud akceptoval výklad, podle něhož je rozhodnutím o nečinnosti v jedné či několika věcech založena překážka ne bis in idem i ve vztahu k libovolnému počtu jiných řízení, spadajících do stejného časového období, nutně by to znamenalo, že podání kárného návrhu by měla předcházet prověrka všech těchto řízení, což je nicméně zjevně nereálné. [47.] Kárný soud proto zastává názor, že se v případě průtahů (nečinnosti) současně v několika řízeních nejedná o skutek jediný, spočívající v nečinnosti po určitou dobu, nýbrž že jde o nečinnost v každém jednotlivém řízení, představující samostatný skutek. Soud má za to, že se v těchto případech nedá hovořit o jediném skutku ani z hlediska relevantního právního následku. Každá protiprávní nečinnost se totiž samostatně projevuje v konkrétním řízení s odlišnými účastníky. Nelze proto tvrdit, že by se mohlo jednat o následek týž. [48.] Kárný soud má dále za to, že pojistkou proti zneužití tohoto výkladu (podle něhož je v případě nečinnosti skutkem nikoliv dané časové období, nýbrž vždy každá konkrétní „průtahová“ věc), a které by spočívalo v tom, že by kárný žalobce v případě neúspěšného návrhu u jedné nečinnostní věci mohl postupně podávat další svojí povahou šikanózní návrhy, je zákonné zakotvení subjektivní a objektivní lhůty pro podání návrhu (§ 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb.). Právě stanovení těchto poměrně velmi krátkých lhůt totiž napomáhá nastolení stavu právní jistoty a zabraňuje kárnému žalobci, aby postupoval účelově. II. 3. Způsob řešení judikaturního rozporu [7] O tom, že výše uvedené právní názory jsou ve vzájem